Dlouholetý sympatizant Solidarity píše z tibetské Lhasy o tamních nepokojích na Britské listy

{mosimage}Jako přímý svědek vrcholících pouličních nepokojů z konce minulého týdne ve Lhase bych se rád vyjádřil k některým nepřesnostem a zavádějícím tvrzením, která v souvislosti s Čínou, a Tibetem zvlášť, ve společnosti přetrvávají. úvodem bych rád zdůraznil, že se solidarizuji s tibetským lidem a chápu jeho touhu po sebeurčení (záměrně neuvádím samostatnosti). Jsem však přesvědčen, že naše sympatie by nás neměly vést k cílené manipulaci.

Ačkoli jsem strávil celý páteční (14.3.) večer a velkou část noci v ulicích staré Lhasy, neviděl jsem nikde „násilí na pokojných a neozbrojených demonstrantech, kteří by chtěli vyjádřit svůj názor“ (z prohlášení českého min. zahraničí).
To co se však dělo v hlavní den nepokojů, v pátek 14.3., byl dopředu organizovaný pogrom části Tibeťanů na běžné Číňany a muslimy. Hořela nejen Bank of China, ale kdejaká malá jídelna a šlapací rikša toho nejchudšího Číňana a muslima (kteří byli mezitím lynčováni). K lokálním pokojným demonstracím docházelo v předešlých dnech v klášterech.
Tibetským obchodům se pogrom vyhnul, poněvadž byly jejich vchody dopředu označeny páskou. V žáru spáleniště mi zlověstně zněla vyjádření anglicky plynule mluvících mladých Tibeťanů, že Tibet je pouze pro ně… a až komicky vedle toho vypadaly kordony mladých vyjukaných čínských vojáků beze zbraně, jen s plastovými štíty a obušky, kteří buď zmateně pobíhali v bezpečné vzdálenosti nebo prostě nacvičovali správný postoj v řadě. Možná to byl právě záměr, ale čínské bezpečnostní složky (kromě hasičů, kteří byli ale též individuálně demonstranty napadáni) nechaly zkrátka Lhasu vypálit. Teprve přes noc a druhého dne zrána bylo vidět stále rostoucí počet čínských vojáků a vojenské techniky v ulicích, město bylo uzavřeno a systematicky pročišťováno.
Čína dnes není žádným komunistickým státem, jak se nám s oblibou vnucuje, to by tam těžko investovaly zahraniční společnosti své nevelké prostředky. Čína je dnes autoritativním, silně prokapitalistickým státem, který sice zaznamenává až 9% nárůst HDP ročně, ale kde se sociální nerovnost zvyšuje jako nikde jinde na světě. To se samozřejmě nemůže nedotknout jejích chudších částí, jednou z níž Tibet je, kde mnozí rodilí Tibeťané prostě nestačí nasazenému tempu, které mu udává jeho jen zdánlivě bohatší a úspěšnější čínský soused. K transformaci sociálního napětí na nacionální nenávist pak není daleko.
Stejně tak otázku postavení Tibetu nemůžeme redukovat jen na „komunistickou invazi“ do samostatné země. Jakkoli neomlouváme tento násilný velmocenský zábor, je třeba vědět, že Tibet žije s Čínou pohromadě doložitelně 1300 let, z toho posledních téměř 300 let jako jeho integrální součást. Můžeme tedy předpokládat, že to, že Tibet nyní nespravuje z Pekingu dědic Čankajšekova Kuomintangu nebo jakákoli jiná vláda, je způsobeno jen historickým vývojem.
Vojensky však nelze Tibet držet neustále, ani ho připoutávat ekonomickou závislostí. dalajlámův projekt mírového rozvoje Tibetu v rámci nenásilí (ahinsy) a větší kulturní autonomie Tibetu v rámci Číny, by neměl bránit Pekingu v pokračujícím dialogu, právě naopak. Pekingská vláda stále tahá za delší část provazu, přičemž musí vědět, že kromě Dalajlámy a jeho exilové vlády je tady jiná protibetská skupina s potenciálním vlivem v budoucnu – mladí radikální studenti, vzdělaní na čínských školách, kteří by Tibet zbavili nejen všeho netradičního, ale rádi by jej osvojili i s jeho čínskými oblastmi. Sponzorů k oslabení čínského vlivu ve světě by přitom našli jistě dost.
To vše je třeba si uvědomit, než začneme vyvěšovat tibetskou vlajku!

Zdeněk Jehlička
převzato z Britských listů

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •