Ve světě, ve kterém je touha po uznání základní motivací, nedojdeme daleko se starými hesly o socialismu a demokracii, kterým už skoro nikdo nerozumí.
Nebo když řekneme svoboda, to první z našich hesel, svoboda, rovnost, bratrství. Po nás to znamená žít jako člověk svéprávný, nést odpovědnost za sebe i za věci veřejné. Znamená to lidskou důstojnost, naplnění našeho lidství. Jenže pro veliké procento našich spoluobčanů svoboda znamená sobectví, nezodpovědnost a snad ještě možnost beztrestně překračovat povolenou rychlost. Teď k tomu máme kruh svobody, který zahrnuje Saüdskou Arábii, ne však švýcarsko nebo švédsko. I svoboda, naše slovo nejcennější, se stává slovem profláknutým. Ostatně ta naše slavná demokracie na tom není o moc lépe. Co si mají myslet o demokracii Iráčané, kterým přinesla zpustošenou zemi a brutální cizí okupaci? Co si mají myslet o demokracii Rusové, pro které znamenala osobní zbídačení a zhroucení společnosti i ekonomiky pod vedením harvardských poradců? Ostatně co si o ní mají myslet naši spoluobčané, když čtou o Viktoru Koženém na Bahamách a u nás o tunelování, rozkrádání a korupci, která sahá až dovnitř policie a do politiky? Demokracie se rychle stává dalším profláknutým slovem. Co je nám drahé, to se nezměnilo. Jenže ať se tomu bráníme, jak chceme, žijeme ve věku plošně profláknutých hesel.
Potřeba nového jazyka
„Myslet to jinak“ už nestačí. Potřebujeme i jinak hovořit – a k tomu potřebujeme poslouchat, co naše slova pro lidi znamenají a oč těm lidem skutečně jde. Tak slyšme. Sociologové už delší dobu poukazují, že po celém světě se lidé především domáhají uznání. Lidé jsou schopní žít spokojeně i na nízké spotřební úrovni, pokud žijí s pocitem, že jejich společnost je spravedlivá, že je uznává jako lidi plnohodnotné a že si váží jejich přínosu. Nezbytnou podmínkou je uznání jejich lidské důstojnosti. Nejen slovy, ale také jednáním a postavením ve společnosti. To znamená svobodu od strachu, svobodu od bídy, svobodu od útlaku. Není to nic nového, jen na to potřebujeme nová slova. Slova jako uznání a lidská důstojnost.
K té potřebě býváme slepí, jako by nás reklama nakazila svým materialismem. Jako bychom už vůbec nechápali jinou motivaci než ekonomickou. Jenže už Masaryk, ze kterého děláme další profláknutý symbol, nás varoval, že materialismus je mlýnský kámen na krku marxismu. Proč myslíte, že tolik rodin ochotně rozbourá svůj rodinný rozpočet, obětuje klid a pohodu a přiková si k noze kouli lichvářského zadlužení, jen aby si mohli koupit naleštěný drahý automobil? Kvůli dopravě? Ale vůbec ne, na to stačí ojetá škodovka či nejlépe České dráhy. Jenže reklama slibuje, že kdo koupí ten jejich vůz, dosáhne uznání. Bude konečně plnohodnotným člověkem.
Či proč myslíte, že Židé po hrůze holocaustu tak úporně bojovali za domov, za Erec Israel? Či proč Palestinci tak úporně vzdorují okupaci? Vyšší spotřební úroveň jim to nepřineslo. Jedno i druhé je výkřik po uznání, po lidské důstojnosti, výkřik proti šikaně a ponižování. Ostatně proč myslíte, že tolik lidí ve Třetím světě obětuje cokoliv, i obživu na několik let, za kalašnikov a pás nábojů? To není na boj o obživu. Je to zoufalý, tragicky pomýlený boj o uznání. Mám kalašnikov, mohu zabít. Jsem každému rovný.
Ve světě, ve kterém je touha po uznání základní motivací, nedojdeme daleko se starými hesly o socialismu a demokracii. Jistě, o tohle opravdu jde, jenže těm slovům už skoro nikdo nerozumí. Teď potřebujeme, aby naše slova oslovovala tu zoufalou potřebu uznání, a doložit svá slova činy, ne transparenty. Potřebujeme mluvit o svobodě, o socialismu, o demokracii, ale potřebujeme k tomu nová, neprofláknutá slova.
Potřeba solidarity
Tak zkusme hovořit o úctě k člověku, o hluboké, zásadní úctě k jeho svobodě a svébytnosti. A ne jen hovořit, zkusme podle toho i jednat. Zkusme úzkostlivě dbát svébytnosti každého z nás, a nejen to. Zkusme přistupovat s úctou i k mimolidskému světu, ke krajině naší země, k jejím dějinám i její přírodě. Jistě, je to staré heslo našich předků, égalité! rovnost! Nikdo není méněcenný, nikoho a nic nebudeme ponižovat a nad nikým se vyvyšovat. Lidská důstojnost – za stara jsme říkávali podle Kanta liberté! svoboda! – vyžaduje soustavnou, důslednou úctu k druhému a jednání v tom duchu.
Zkusme hovořit především o solidaritě svobodných. Bez solidarity se úcta stane dalším profláknutým heslem. Říkávali jsme tomu fraternité! bratrství! jenže i to je dnes profláknuté. Tak řekněme soudržnost, solidarita, jen zkusme solidárně nejen hovořit, ale i žít. Zkusme být solidární s důchodci, mít vůli uznat jejich svobodu a svébytnost, jejich lidskou důstojnost – a mimochodem, pokud si myslíte, že 465 korun měsíčně navíc je uznání, nejspíš jste spadli z měsíce. Ani těch jednorázových šest tisíc by nevyřešilo problémy důchodového systému v sobeckém věku, ale bylo by to aspoň důstojné gesto. Vážíme si vás, uznáváme váš přínos. Ač jen na okraj.
Potřebujeme solidaritu s nemocnými a umírajícími, kteří potřebují podporu a uznání nás všech v kusu života těžkého. Potřebujeme solidaritu s mladými, kteří v životě začínají. Potřebujeme solidaritu s lidmi práce. Potřebujeme účinnou solidaritu s naší těžce zkoušenou zemí. Svoboda vyrůstá z úcty a solidarity. Jinak zůstává prázdným, profláknutým heslem.
Zkuste to domyslet do konce a do důsledků. Řekněme, že jde o to, aby svoboda nebyla prázdným heslem. To předpokládá praktické uznání lidské důstojnosti. To dál vyžaduje úctu ke každému a solidaritu se všemi. Dotaženo do důsledků, vyjde vám program, který by naši zakladatelé U Kaštanu mohli podepsat, jen vyjádřený slovy, kterým mohou rozumět i lidé po sto třiceti letech. Se všemi důsledky, včetně ekonomických.
Solidarita se všemi, aby svoboda nebyla jen prázdné slovo. Uznání lidské důstojnosti. úcta ke každému. To je vlastní smysl sociální demokracie. A tak, přátelé, se s vámi rozloučím pozdravem dávných amerických odborářů z IWW: Solidarity for ever! Navždy solidarita!
Erazim Kohák
Vyšlo v Literárních novinách
