Írán 2008? Konzervativci proti konzervativcům

{mosimage}Páteční volby do íránského parlamentního shromáždění byly dost možná posledními, které vyhráli stoupenci prezidenta Ahmadínežáda.

Volby v Islámské republice íránu nikdy nebyly a rozhodně ani nemají být prostředkem vyjádření vůle lidu. Nemají být ani politickou soutěží. Kandidáti mají svůj úřad přijímat v prvé řadě jako službu islámu.

Ve svém politickém odkazu se takto vyjádřil ajatolláh Rúholláh Chomejní, duchovní vůdce islámské revoluce. Po téměř třiceti letech prochází při volbách do místního parlamentního shromáždění zvaného madžlis i v prezidentských volbách, které budou příští rok, tento jeho koncept revizí: formální i obsahovou.

Více než šedesát procent íránců je mladší osmnácti let. Narodili se až po konci Svaté obrany, jak se tu nazývá válka se soudním Irákem. Nic jiného než současný režim nezažili. Přesto pokládají starým vůdcům nové otázky, vznášejí jiné požadavky a tíhnou k odlišným formám politického sebevyjádření. Reformní elity, které se o tuto masivně rostoucí voličskou skupinu opírají, však ještě v letošních volbách zásadního úspěchu nedocílily.

Nejvíce hlasů získali opět konzervativci. Plné zralosti dosáhli zejména bývalí příslušníci revolučních gard, tedy lidé předvčerejška. Za ně se postavil i stávající nejvyšší vůdce islámské revoluce, rachbár ajatolláh Alí Chameneí.

Při analýze volebních výsledků se ovšem nelze spokojit s rozdělením na konzervativce a reformisty. V íránu má být dle ústavy politické klání oproštěno od nepotismu, korupce a stranickosti. Neexistují tedy politické strany v západním smyslu. Neformální bloky se v zásadě dělí na stoupence permanentní islámské revoluce, kteří podporují prezidenta Ahmadínežáda, pragmatické konzervativce, stojící v mnoha ohledech prvnímu táboru blízko, ale opírající se spíše o staleté tradice nezasahování duchovních do přímé politiky a důraz na „pouhé“ dohlížení, a reformní islamisty, které s pragmatiky spojuje snaha po uvolnění poměrů a větší ekonomické spolupráci se Západem. Všechny tři bloky se zásadně neodklánějí od linie nastolené islámskou revolucí. Čerpají své základní hodnoty z hodnot roku 1979, rétoricky se dovolávají náboženství.

Napříč tímto rozdělením íránské politiky funguje celá řada neformálních struktur, které hrají mnohdy větší roli než zmíněná spojenectví: zájmové skupiny, rodinné klany, hospodářské kliky či regionální uskupení. Alí Larídžání, známý a vlídně působící vyjednavač o íránském jádru, který se před časem nepohodl s prezidentem, je kupříkladu bývalým členem Revolučních gard stejně jako Mahmúd Ahmadínežád.

Islámská demokracie

Zásadní rozdíl mezi islámskou a liberální demokracií spočívá v jejich obsahovém, nikoli formálním charakteru. V íránském systému je zdrojem legitimity daná pravda. Její vykonavatelé nesmí na moci lpět. I v teokratickém zřízení však mají elity tendence provozovat politiku založenou na mocenských zájmech.

Na letošních volbách byla překvapující zejména výběrovost, s jakou postupovala Rada dohlížitelů: zvýšen byl věk nutný pro účast ve volbách ze šestnácti na osmnáct let, a především více než sedmdesát procent reformně orientovaných kandidátů nebylo k volbám vůbec připuštěno.

Vylučování kandidátů z voleb zamýšleli tvůrci ústavy jako nástroj pro uchování posvátného charakteru islámské společnosti. Tentokrát byl ovšem ukázkově zneužit i k výsostně politickým účelům. Z voleb byl vyloučen například vnuk ajatolláha Chomejního, Alí Ešrákí, když jeho sousedy obcházeli zástupci sboru dohlížitelů a ptali se, jak často se modlí a zda jeho žena nosí hidžáb. Zákaz kandidatury postihl dokonce i věhlasného ajatolláha Músávího Tabrízího, který byl členem vědeckého výboru v teologickém semináři v Kommu.

Specifikem íránské teokracie ale zůstala náboženská argumentace, která se politiky úzce dotýká a bezprostředně ji naplňuje obsahem. Na jedné straně třeba ajatolláh Al-Hoda v předvolební kampani neváhal nazvat kandidující členy paramilitantní organizace Basij následníky osmého imáma (což je podle šíitského výkladu víry vykupitel – pozn. P. J.). Na straně druhé Mohammad Hášemí kupříkladu prohlásil, že masivní kandidatura příslušníků revolučních gard je proti myšlenkám imáma Chomejního a proti duchu islámské ústavy. Mocenský střet se tedy stále odehrává plně na půdě islámských institucí.

Nečekaná opozice

Mnoho neprivilegovaných obyvatel měst a lidí z chudého venkova, o které se před lety opíral prezident Ahmadínežád, je s obdobím jeho vlády nespokojeno. Zdaleka mu přitom nevyčítají přístup k ženským právům nebo mezinárodní skandály. Vadí jim vysoká míra inflace a nedostatek paliva v loňské tuhé zimě. Tito občané ale březnové volby z velké části ignorovali. Zůstali doma, znechuceni politikou obecně.

Celá předvolební situace byla letos navíc pokřivená sankcemi mezinárodního společenství. Propaganda je vyložila co projev nedozírného významu jaderného programu, a z trestu tak učinila odměnu. Naopak každý hospodářský neúspěch íránu byl pokládán za následek sankcí.

Radikálové stojící za Ahmadínežádem tudíž slavili opět nejvíce – ze dvouset devadesáti křesel získali přibližně sto čtyřicet (přibližně proto, že poslanci kandidují nezávisle a nejsou pevně svázáni s žádnou politickou stranou). Výrazně posílili také podnikaví konzervativci z revolučních gard, ke kterým přešlo několik procent nespokojených, ale přesto dosud ne znechucených voličů Ahmadínežáda z roku 2005. Odhaduje se, že takových kandidátů zasedne v madžlisu přibližně šedesát až sedmdesát. A posílili kupodivu i reformisté, zřejmě jako předzvěst další generační výměny. Získali nejméně čtyřicet křesel.

Letošní volby dají dost možná vzniknout nepřirozenému bloku opozice, kterou tmelí odpor proti Ahmadínežádově zbytnělému sebevědomí. Spojit síly v něm mohou reformisté, bývalí gardisté i pragmatici. Dokážou-li k sobě najít cestu na parlamentní půdě, mohli by se příští rok shodnout i na společném kandidátovi, kterého postaví proti Ahmadínežádovi. Ať už by jím byl Hášemí Rafsandžání jako v roce 2005, Alí Larídžání, nebo vycházející politická hvězda, teheránský starosta Mohammad Bákir Ghalibáf, není podstatné. Proti tomuto kandidátovi uspěje Ahmadínežád jen s krajním nasazením mocenského aparátu, s využitím tlaků duchovních a bohužel také s „pomocí“ sankcí i výhrůžek Západu.

Petr Vaněk
vyšlo v Literárních novinách 13/2008

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •