Revoluce stále požírá své děti. Jenom jinak než dřív. Místo krve tečou myšlenky. Dobrovolně. Ztrácejí na síle, opouštějí dráhy inspirace, mění se ve stavební kameny nové ideologie: Fischer, Cohn-Bendit, Mejstřík, Pánek..
Nejsme jako oni!, křičeli studentští vůdci v roce 1989. I o deset let později se v pamfletu Děkujeme, odejděte! zmohli na protest a volali po odchodu garnitury, která si dělila politické pole jako zlatokopecká políčka. "Cítíme se oklamáni," stěžovali si. "Vidíme nové chyby a nové nepravosti." "Bojujeme slibem vnitřní slušnosti…"
Už jsou "jako oni"
Energie protestu se mezitím vytratila. Revoluční vůdci – Martin Mejstřík a šimon Pánek – přišli letos na Národní třídu jako strýcové pochválit pozitivní vývoj a říci všem, kdo kritizují (třeba americký radar), že bychom neměli dopouštět takové návraty do doby komunismu.
Dříve nespokojení mladíci jsou dnes součástí establishmentu. Je jim čtyřicet a volají po klidu. Tímto postojem tak brání systém, jemuž se v Česku už zase říká kapitalismus. Začínají být "jako oni", přičinliví obránci ideologie.
Je to projev dospělosti, stárnutí, nalezení sebe sama; či naopak výraz ústupu, devalvace ideálů? Každý nechť si najde odpověď podle svého gusta. Přerod nespokojených ve spokojené, přechod z pozice kritika do pozice obhájce statu quo není zajímavý kvůli tomu, že se to stalo právě jim. Ačkoliv u studentských vůdců – vzdor uznávaným frázím o dospělosti, která přináší zmoudření – to má pikantní nádech. Vývoj ve veřejném přemýšlení této dvojice je pozoruhodný jako příklad obecnější tendence, která ovládla českou společnost. Přinejmenším hlavní proudy veřejného diskurzu.
Vylučování kritiků, kteří jsou rovnou označeni za komunisty a levičácký odpad, vykazuje rysy prostého ideologického převracení. Komunisté mluvili o zaprodancích a buržoazních živlech. Rozdíl je pramalý. Revolucionáři začínají být jako oni i v jiných ohledech.
Zneužívaná historie
Projevuje se to například ve vztahu k minulosti, kterou neberou jako živý problém, jenž musí společnost i jednotlivci znovu a znovu zpracovávat. Ideologické obracení, patrné v projevech bývalých revolucionářů, minulost využívá a zneužívá zároveň. Minulost a odkazy k ní zůstávají jednoduchým nástrojem varování, jakéhosi didaktického odstrašování, ale i přímého ideologického boje.
Demagogické vydírání svého druhu, s jednoduchou logikou: Chcete se vrátit do minulého marasmu? Nechcete?! Tak nekritizujte – radar, poplatky u lékaře, zisky ČEZ… dosadit se dá cokoliv, rámec vylučující diskusi je ale pro jednou dán. A každý sociální či kritický krok, ať už s ním přichází liberál či socialista, pak lehce získá přirovnání ke komunismu jako navždy dehonestující nálepku.
Nová utopie nastupuje
Místo orientace na budoucnost se česká společnost stále opírá o minulost. Neumí se definovat jinak než prostým protikladem k minulému. Jednu utopii nahrazuje jinou. Místo uskutečněné ideje reálného socialismu, idea reálného kapitalismu, který proti "levičákům" brání i dříve kritičtí revolucionáři.
Jejich slova proti referendu, mající za cíl podrýt důvěryhodnost a legitimitu postoje proti radaru, jsou dalším symptomem hysterie, do níž se česká veřejná diskuse dostala. Je to úporná křeč, která se svou čarovnou mocí podobá mediální fixaci na tajemné soukromí Jiřího Paroubka. Psychickému a politickému zdraví společnosti tak prudké a vytrvalé sevření sotva prospěje. Nejdůležitější vzkaz letošního 17. listopadu tedy zní prostě (skoro jako krausovská utopie): Uvolněte se, prosím!
Petr Fischer
Převzato z hn.ihned.cz
