Moc a bezmoc žen v globálním řádu

{mosimage}Letošní desátý ročník festivalu dokumentárních filmů Jeden svět se nesl ve jménu „boje proti diktaturám“ a pomoci ženám v Kongu. Obě témata byla ovšem poznamenána jednostranným a reduktivním přístupem pořádající společnosti Člověk v tísni k lidským právům.

Začátkem března se v Praze konal desátý ročník festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, který se v následujících týdnech přesunul i do dalších měst v České republice. Pořadatelem festivalu je společnost Člověk v tísni.

Desátý ročník festivalu se nesl v duchu boje proti diktaturám, k velkému překvapení řady diváků ovšem účelově opomíjel některé nedemokratické vlády a také porušování lidských práv Spojenými státy americkými či jejich spojenci. Někdy se diskuse po projekcích dokonce zvrhly v proamerickou propagandu, když například europoslankyně Jana Hybášková diváky přesvědčovala, že v Iráku je nyní nastolován konečně demokratický sekulární režim a že spojencům se podařilo zahájit mírovou rekonstrukci země.

V souvislosti s letošním ročníkem festivalu se v řadě médií objevila upozornění na dvojí metr, kterým organizace Člověk v tísni posuzuje závažnost světových krizí, konfliktů a pošlapávání lidských práv. Zcela okrajově se letošní festival zmínil o izraelských sankcích zbídačujících Palestince žijící v pásmu Gazy, stranou dramaturgické pozornosti zůstala situace v Iráku a téměř nepovšimnuta zůstala rovněž skutečnost, že Spojené státy bojkotují Mezinárodní trestní tribunál, ačkoli právě problematika nadnárodní spravedlnosti byla jedním z diskusních témat. Na festivalu byla promítnuta bezesporu řada velmi kvalitních, informativních i inspirativních filmů, nicméně právě proto, že se jedná o již desátý ročník, je na místě i kritika, která by festivalu v plenkách snad mohla být odpuštěna. Před každým filmem byla promítána upoutávka na film Kongo: hluboké ticho o masových znásilněních a mrzačení žen ve válkou postižené Demokratické republice Kongo. V souvislosti s letošním mottem festivalu bylo ovšem zarážející, že zločiny Kabilova režimu v Kongu zůstaly nepovšimnuty. Film americké režisérky Lisy F. Jacksonové je bezesporu vyčerpávajícím svědectvím o hrůzné situaci statisíců žen v Kongu, které jsou brutálními způsoby znásilňovány za tichého přihlížení celého světa. Film se ale pouze jednou větou dotýká zcela zásadní otázky: kdo za konfliktem v této na nerostné suroviny velmi bohaté africké zemi (diamanty, koltan, kobalt, zlato) stojí a komu chaos v zemi vlastně vyhovuje? Otázka ale zůstává bez odpovědi. Stejně tak se nesnažili klást si tuto otázku ani organizátoři festivalu, kteří se na základě zhlédnutí filmu rozhodli iniciovat pomoc ženám v Kongu z fondu Klubu přátel Člověka v tísni.

Zatímco demonstrace proti Kubě, případně Číně jsou pro Člověka v tísni aktivistickou rutinou, Kongo je zřejmě vnímáno jako neproblematická země, kde je pouze docela běžné znásilňování žen. Rozhodně bych nechtěla snižovat význam, který může pro řadu obětí znásilnění v Kongu tato finanční pomoc představovat, na druhou stranu ale tento nesoulad ve své syrové podobě odhaluje ideologické pozadí rétoriky festivalu, který diskurs lidských práv používá jako zástěrku boje za americké zájmy či proti vágně definovanému komunismu.

Dalším filmem, který se dotýkal postavení žen v Africe, ovšem z opačné per spektivy společenské hierarchie, byl dokument o prvním roce vlády Ellen Johnsonové-Sirleafové v Libérii. Samotné téma poválečné obnovy země, v jejímž čele stojí žena, ale mezi řádky neslo další poselství. Například konkurenční zájmy Spojených států a Číny v Africe, mezi nimiž musí zadlužené země vhodně balancovat, jinými slovy snažit se využít investiční spolupráce s Čínou a zároveň se nerozkmotřit se Západem, který drží celou Afriku pod kontrolou, k čemuž bez skrupulí využívá její zadluženosti, do níž ji svou nesmyslnou dřívější politikou přivedl. V tomto ohledu je příznačná liknavost mezinárodních institucí, v nichž mají jak Spojené státy americké, tak Evropská unie zásadní vliv, v jednáních o smazání dluhu, který vznikl vinou Západem prosazených ideologicky předpojatých, často katastrofických rozvojových projektů a který v mnoha případech promrhaly Zá padem podporované diktátorské režimy.

Tyto dva snímky ukazují na moc a bezmoc žen v Africe, která je v obou případech podmiňována současným světovým ekonomickým řádem.

Samozřejmě se nejedná pouze o postavení žen v Africe, ale celosvětově. Zůstává bohužel nepopiratelným faktem, že válka nejvíce postihuje ženy a děti, ať je to válka obranná, humanitární či útočná ve jménu demokracie. Podle prohlášení ředitele festivalu Igora Blaževiće plánuje Jeden svět příští rok věnovat jednu sekci ženám ve válce. Jestliže se ale festival neoprostí od neoliberální a neokonzervativní interpretace lidských práv, kterou mu letos organizace Člověk v tísni vnutila, lze jen stěží očekávat, že bude poukazovat na hlavní iniciátory nejpalčivějších současných světových válečných konfliktů.

Zuzana Uhde
vyšlo v Literárních novinách  13/2008

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  • 0
  •  
  •  
  •  
  •