Od Lenina až k levičáctví v Česku

V průběhu uplynulých svátků jsem měl více času, a tak jsem se zamyslel nad obsahem nejrůznějších příspěvků, které jsou na internetu zveřejněny a vyjadřují různé politické postoje přispívatelů, zpravidla obsahujících mnoho rad, co se má v současné české politice udělat. Vedlo mne to k tomu, že jsem otevřel starší vydání „Lenina“, a přečetl jsem si část, kterou níže cituji.

Revoluční fráze bývá nejčastější nemocí revolučních stran tehdy, když tyto strany uskutečňují přímo nebo nepřímo svazek, spojení, vzájemné splétání proletářských a maloburžoasních živlů a když postup revolučních událostí ukazuje velké a rychlé přelomy. Revoluční fráze jest opakování revolučních hesel bez ohledu na objektivní okolnosti, vyskytující se za daného přelomu událostí, za daného stavu věci. Hesla výtečná, přitažlivá, opojná, ale půdy pod nimi není – toť podstata revoluční fráze.

Lenin vyslovil tento závěr jako vysvětlení svého stanoviska k vedení tzv. revoluční války. Ta spočívala v tom, že část bolševiků chtěla pokračovat v I. sv. válce, nedemobilizovat a rozšiřovat revoluci do dalších kapitalistických zemí. Ukazuje, že za výzvami k pokračování války nestály žádné praktické kroky těch, kteří k tomu vyzývali. Zejména že nikdo neudělal nic pro to, aby formoval dobrovolníky pro Rudou armádu, která by pochodovala na frontu, zastavila demobilizaci a pokračovala v boji proti Němcům. V té době prakticky Rudá armáda neexistovala. Tuto část Lenin uzavřel takto:

Kdo se nechce uspávat slovy, deklamací, výkřiky, nemůže neviděti, že „heslo“ revoluční války v únoru roku 1918 jest nejplanější fráze, za níž není ničeho reálného, ničeho objektivního. Cit, přání, nespokojenost, rozhořčení je jediný obsah tohoto hesla v daném okamžiku. A heslo, jež má jen takový obsah, se právě nazývá revoluční frází.

Lenin se ve výše uvedeném díle zabývá „levým“ komunismem. Titul je možná dobově nevhodně přeložen. Spíše by měl znít Dětská nemoc levého křídla v komunismu nebo ještě lépe a výstižněji levé dětinství v komunismu, tak ho také jinde Lenin nazývá. Jde o ostrou polemiku v mezinárodním měřítku. Levou dětinskostí Lenin označuje názory, zjednodušeně řečeno dnešním jazykem, jako dobově ultralevičácké. Diktatura strany nebo diktatura třídy. Byl proti živelné diktatuře politické třídy. Byl pro organizované a postupné uchopení moci.

Je zajímavé oživit si záměry, které Lenin v Dětské nemoci… uvádí, v souvislosti s tím, kam a jak komunismus dospěl. Je zde namístě také konstatovat, že hnutí, které minimálně z evropského pohledu vyvrcholilo v Rusku uchopením moci komunistickou stranou, se již ve dvacátých letech minulého století nazývalo komunismem. Tento název nebyl používán pouze pro Marxovo označení nejvyššího stádia vývoje lidské společnosti.

Čeští autoři, kteří dílo ve dvacátých létech přeložili, si zřejmě ulehčili politickou motivaci tím, že odpadlíky od Leninovy revoluční teorie uchopení moci a vedoucí úlohy komunistické strany, nazvali „levičáky“.

To však s současným označením levičáctví má pramálo společného. Dnešní levičáctví je spíše směsí pocitů, nesouhlasu, radikalizujících se názorů, rad a nápadů, co by NĚKDO měl udělat, aby se zastavila především nekróza postihující nejen naší, ale i celosvětovou společnost. A to je zejména to, co charakterizuje Lenin jako… A heslo, jež má jen takový obsah, se právě nazývá revoluční frází.

Vybral jsem níže jen část z článku, kterých na internetu najdete velké množství. Obsahují mnoho výzev, co se má udělat, jak občané trpí, kam se svět řítí, a že je tomu třeba zabránit, ale jsou to jen city, nespokojenost a rozhořčení, hesla přitažlivá, … ale půdy pod nimi není.

…A nejenom dělník, vždyť v tomto případě jsou na jedné lodi se zaměstnanci všichni domácí podnikatelé, zejména ti drobní a střední, kteří to v Evropě nevzdali a snaží se obstát proti této doslova nekalé konkurenci. Proletáři a podnikatelé v evropských zemích, spojte se! A státní úředníci (včetně těch nejvyšších a zákonodárců) budou muset být přinuceni, aby do konfliktu s mocnými výrobci a obchodníky šli, aby si odvykli, že symbióza s globálním kapitalismem jim přináší drobty z jeho stolu. Měli bychom se vrátit k modelu šedesátých a sedmdesátých let, který překonal i ropnou krizi, k modelu, ve kterém je zaměstnanec opět spolupracovníkem a spolutvůrcem prosperity firmy, nikoliv hadrem ke ždímání. A obnovit úroveň sociálního zabezpečení, která byla v posledních patnácti létech oslabena, demontována…

Zde se evidentně levičákem stává občan, který ani nemusí být levicově orientován.

Levicově orientovaný občan není levičák. Naopak, je si vědom toho, že cit, přání, nespokojenost, rozhořčení není jediným obsahem jeho postojů. Ví a je si vědom toho, že v demokratické společnosti může dojít ke změnám jen pomocí demokratického mechanismu. Především jde k volbám a volí ty, kteří alespoň ve větší míře splňují jeho požadavky a představy. Nepovažuje je za formální. Uznává a podporuje demokratické odbory. Je schopen vliv odborů podpořit vlastní účastí. Je solidární s těmi, kteří usilují o zachování sociálních práv. Mimo jiné k nim patří například i životní prostředí. Ke škodě věci je, že levičáctví je kontraproduktivní pro posilování levice jako takové.

Protože to, co jsem uvedl výše, je v dnešní době prakticky na veřejnosti neznámé, používá se název levičák, také pro hanlivé označení občanů, kteří vyjadřují názor, že za svojí současnou a i celoživotní práci mají právo na slušný život. A nemusí být názorově levicoví. Jsou často označováni jako rozmařilí flákači a škůdci. Jen pro oživení uvádím část názoru, kterých je na internetu také dost.

…Komunizmus známe, nemusím vysvětlovat, jaký je to nesmysl, ale chtěl bych připomenout, že nyní by nastolil velmi rychle katastrofu. Ostatní státy by se od nás distancovaly, kapitál by odešel a s ním i technologie, vznikla by hromadná nezaměstnanost. Obchody by zely prázdnotou, protože dovoz by nebylo čím zaplatit. Lidé by hromadně odcházeli. Dovolím si představit znovu ostnaté dráty na hranicích, aby se mladým lidem zabránilo v odchodu a donutilo je pracovat doma doslova za pár šušňů na armádu důchodců a různých sociálních případů… … Většina levičáků ovšem opravdové řešení nemá, ani je nezná. Jejich řešením je nezodpovědnost za budoucnost, pohled nedosahující ani „na špičku nosu“, vyjídání rezerv, žití na dluh a „remcání“ na adresu zodpovědných. Pokud jako voliči převládnou, je to výzva schopným a kapitálem oplývajícím subjektům, aby rychle opustili potápějící se loď, jinak se stanou předmětem ždímání a zotročení. …

V naší české společnosti, je takovéto vnímání levicových postojů občanů, a nejenom jich, viděno přes zrcadlo komunistické ideologie, z doby „reálného socialismu“. Je zvýrazněno osobní nenávistí ke komunismu jako takovému a zneužívá tento postoj k zastrašování občanů nepříčetným návratem minulosti. Jde stejně tak o opakování revolučních hesel bez ohledu na objektivní okolnosti, vyskytující se za daného přelomu událostí, za daného stavu věci. Hesla výtečná, přitažlivá, opojná, ale půdy pod nimi není.

Takovéto postoje mají stejně pochybnou hodnotu jako levičáctví a nazýváme je pravičáctvím. Je stejně tak vzdáleno od pravicovosti, jako levičáctví od levicovosti.

Vít Stanislav, SDS Praha, 18. 1. 2008

Převzato z www.sds.cz

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •