Proč jezdit do Číny

{mosimage} O olympijských hrách se mi nepíše snadno, nejel bych na žádné.
V životě jsem se totiž nikdy nedíval na nějaký závod či sportovní zápolení.
Dnešní olympiáda je vrchol sportbysnysu, a mně se profesionální sport příčí.
Vím ovšem, že bez něj by bylo asi méně masového sportu a tělovýchovy, a ty jsou lidem prospěšné. Navíc je stále olympiáda tradičním jedinečným poselstvím míru mezi národy

Politici se teď rozhodují, zda pojedou na zahajovací ceremoniál. George Bush pojede, britský premiér Gordon Brown jede na závěr. Někteří by tam stejně nejeli, jako Václav Klaus a Miloslav Vlček. Jiní se ještě poradí, Nicolas Sarkozy to jistě probere s Berlusconim, s nímž si tolik rozumí. Pár jich vyhlásilo i bojkot zahájení.
Těžko ovšem bojkotovat Čínu za to, že v březnu nezabránila pogromům lhaských mladíků na Číňany a na muslimské obchodníky. Mnohá média ve světě se ale stále snaží připsat oběti na životech čínskému násilnému potlačení pokojných manifestací Tibeťanů. Rabování se přitom vydává za projev touhy po nezávislosti.
Ministr kultury Václav Jehlička letí nyní do Číny podepsat českočínský protokol o kulturní spolupráci za období 2007 až 2013. Pro cestu byl i Karel Schwarzenberg. Ten ale srovnává letošní hry s olympiádou v nacistickém Německu v roce 1936. Od ministra zahraničí státu, který má s Čínou diplomatické styky a který s ní obchoduje jako celý svět, je to neomalenost. Chce-li být zásadový, měl by odstoupit.
Prozíravější lidé ve světě sledují už léta čínské kroky při ochraně lidských práv a snaží se Čínu k dalším povzbuzovat, i když tamní poměry kritizují a odmítají bludný názor Pekingu, že z vnějšku se nelze do čínských záležitostí vměšovat.
Jsou i v České republice, jen tibetské vlajky nevyvěšují, nevyčítají dalajlamovi, že je vstřícný a že odmítá nezávislost. Netočí na kolovrátku mantru lidských práv ve třech vybraných zemích – na Kubě, v Barmě a Bělorusku, ale odsuzují i hrůzy v Darfúru a v Kongu a kritizují poměry v Saúdské Arábii, okupaci Iráku či popravy v USA.
Schwarzenberg je v tom nejen neslušný, ale i pošetilý. Už rovnice komunismus = fašismus a poučka, že komunismus je horší než nacismus, jsou naivní, ale nazývat dnešní Čínu komunistickou může jen ten, kdo má vedení dlouhé třicet let. Mao Ce-tung a komunismus jsou v Číně jen ikonami, nemajícími v životě jiný než rituální vliv.
Přinášejí léta rozvoje tržní ekonomiky, čili kapitalismu, kdy se jen pomalu uznávají sociální práva a zavádí zákonná regulace, Číňanům (včetně Tibeťanů) více štěstí a prospěchu než velký skok, kulturní revoluce a státní byrokratická diktatura, která se vydávala za socialismus? Myslím, že ano.
Poměrům, v nichž vše řeší trh, nefandím. Přesto doufám, že Čína se vyvíjí nejen k lepšímu životu hmotnému, ale i ke svobodě a demokracii. Bude to cesta dlouhá, řekli bychom – dlouhý pochod. Ale na to jsou Číňané zvyklí.

Petr Uhl
článek vyšel v deníku Právo 19.4.08
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •