School of Americas – škola zabijáků a masové hroby v Panamě aneb zavádění demokracie po americku

Díky zákonu o volném přístupu k informacím z roku 1966 (Freedom of Information Act) dnes víme, že Spojené státy si na nechvalně známé, nicméně dodnes fungující vojenské škole, „School of Americas“, vychovávaly diktátory, vojenské lídry a guerillové bojovníky. S těmi později spolupracovaly v „terénu“ Latinské Ameriky, odkud pocházely i tisíce absolventů „School of Americas“. Jejich vzdělání v oboru mučení, vraždění a plošného vyhlazování obyvatelstva, doma bez problémů uplatnili. Cestou k moci se zaměřovali na tzv. měkké cíle, kterými byli vůdcové občanských hnutí, církevní představitelé, učitelé, studenti, humanitární pracovníci, ale mnohdy šlo i o plošnou genocidu místního obyvatelstva, jako v roce 1981 v případě vesnice El Mozote v El Salvador. Při páchání těchto zvěrstev byli často podporováni a někdy i přímo řízeni CIA, která tak zajišťovala spolupráci budoucích diktatur, nejen v Latinské Americe, se Spojenými státy.


Historií americké vojenské školy a brutalitou jejich absolventů se zabývá „School of Americas – Scchool of Assassins“ (Americká škola – škola zabijáků) jde o segment cyklu dokumentárních filmů s názvem „What I've Learned About U.S. Foreign Policy: The War Against The Third World“ (Co jsem se dozvěděl o zahraniční politice U.S. aneb Válka se zeměmi třetího světa). V řadě segmentů hovoří bývalý agent CIA, Filip Agee.

ZDE

El Salvador, El Mozote Masakr, Discovery News ZDE

 

účelem bylo ekonomiku cizího státu zničit a nahradit vlastní

Se zkušenostmi Filipa Ageeho se naprosto shodují zkušenosti např. Johna Perkinse, autora „Confessions of an Economic Hit Man“. Překladem titulu v jednotném čísle, Zpověď lovce ekonomik, jsem nazvala článek, jehož většinu tvoří překlad interview s Perkinsem. Kvůli časové tísní jsem se dopustila několika překladatelských nepřesností, ale znalý čtenář mě naštěstí opravil. Název knihy by nekompromisně přeložil, jako „Zpovědi ekonomického nájemného vraha“. To odůvodňuje slovy: „Lovec ekonomií je poněkud nepřesné. účelem bylo ne ekonomiku cizího státu ulovit, ale zničit a nahradit vlastní.“ A má naprostou pravdu. Přesně o to šlo v celé studené válce.

V letech 1971 až 1981 John Perkins pracoval pro mezinárodní společnost Chas T. Main, ale ve skutečnosti byl agentem Národní bezpečnostní agentury (NSA).

Z mnoha případů vazeb mezi korporacemi, politiky a tejnými službami, které Perkins uvádí, mi dovolte zmínit alespoň jeden.

 

Panamský prezident Omar Torrijos versus zájmy společnosti Bechtel

Omar Torrijos podepsal Canal Treaty, tedy smlouvu týkající se výstavby Panamského průplavu, s prezidentem Jimmy Carterem, ale ta se nezamlouvala společnosti Bechtel, která ji chtěla znovu projednat. Torrijos nejednal jen s Američany, jak by si byli přáli. Jednal i s Japonci. Tím velice rozčílil americkou společnost Bechtel, v jejímž čele stál George Schultz a jeho vrchní právní zástupce Casper Weinberger.

S Reaganem se G. Schultz stal ministrem zahraničí a C. Weinberger ministrem obrany. Z vládních pozic měli přímé prostředky k tomu, jak problém s panamským prezidentem vyřešit. John Perkins uvádí: „Pracoval jsem s Torrijosem v Panamě. Měl své chyby, ale byl to zásadový člověk. Věděl jsem, že původní plán „economic hit man“ (vydírání) nevyšel, a že se nad ním začala stahovat mračna CIA. Torrijos zahynul při letecké havárii, jejíž příčinou byla bomba umístěná v magnetofonu uvnitř letadla. Absolutně nepochybuji, že to byla sankce CIA. Řada dalších latinskoamerických vyšetřovatelů se dobrala stejného závěru. Samozřejmě, že v naší zemi jsme o tom nikdy neslyšeli.“

Jako neokonservativec měl George Schultz i zásadní vliv na tvorbu dnešního kabinetu a zahraniční politiku dnešního amerického prezidenta. Po svém nástupu do funkce G. W. Bush mladší osvobodil Caspera Weinbergera a dalších pět obviněných v souvislosti s aférou „Irangate“.

Nejmasivnější akci CIA však Panama měla teprve zažít.

 

Manuel Noriega a Bushova invaze do Panamy v roce 1989

Absolventem School of Americas byl i panamský generál Manuel Noriega. Jeho jméno figurovalo na výplatní pásce CIA již od 60. let. Během let příznivých pro obchod s drogami, mu George Bush starší dokonce zvýšil plat. Nicméně v roce 1989 se Manuel Noriega rozhodl s USA dále nespolupracovat a naopak sjednotit latinskoamerické země v odporu proti vlivu Spojených států. Díky tomuto „kroku vedle“ poznala Panama ještě téhož roku, jak chutná naprostá bezmoc proti vojenské přesile s nejmodernějším vybavením. George Bush starší a Spojené státy se totiž rozhodly „pokračovat v diplomacii jinými prostředky“. Vojenská operace připravila dvacet tisíc obyvatel Panamy o střechu nad hlavou. Bombardování doprovázely akce pozemních jednotek, které vypalovaly vybrané městské čtvrti a podle očitých svědků popravovaly zmatené lidi v ulicích.

 

Až 7000 mrtvých – výsledek operace „Just Cause“

Operace „Just Cause“ byla vojenskou invazí namířenou proti civilnímu obyvatelstvu země, která si dovolila vzdorovat supervelmoci. Nepřežilo jí více jak 4000 obyvatel Panamy (řada zdrojů hovoří o 7000), jejich těla američtí vojáci svezli do masových hrobů, které pro ně připravili. Místní lidé zatím objevili 15 takových pohřebišť. Byli šokováni, když zjistili, že mezi mrtvými je celá řada patnáctiletých, šestnáctiletých a osmnáctiletých dětí. Masových hrobů je v Panamě zřejmě více, ale k dalším je obtížné se dostat, protože jsou na území amerických vojenských základen.

 

Panamský klam zavádění demokracie

Dokument „The Panama Deception“ (Panamský klam) odhalující tyto hrůzy byl v roce 1993 oceněn Academy Award za nejlepší dokumentární film. „Panamský klam“ je také součástí zmíněného dokumentárního cyklu „Co jsem se dozvěděl o zahraniční politice Spojených států“.

Valné shromáždění OSN se bohužel zmohlo jen k odsouzení USA za flagrantní porušení mezinárodního práva. Nicméně americká média pro toto „porušení“ v USA sjednala podporu veřejnosti stejně, jako v případě nedávné invaze do Iráku, která si již vyžádala více než milion životů a stále pokračuje.

Po masivní demonstraci síly Spojené státy v Panamě nainstalovaly loutkovou vládu a George Bush starší tak mohl v roce 1990 s úsměvem gratulovat nejen Čechoslovákům, ale i Panamcům k vítězství demokracie a svobody. V Kongresu sklidil Bush bouřlivý potlesk, když prohlásil, že obyvatele Panamy už se nemusejí bát, protože teď jsou svobodní a mohou znovu zavést demokracii.

 

Znovu zavést demokracii?

V mozaice výše nastíněných událostí je tedy již jen nepatrný detail, že Panama nikdy demokracií nebyla. Vznikla v roce 1903, kdy kolumbijský senát odmítl ratifikovat Hay-Herranovu smlouvu, která USA přiznávala na sto let právo postavit, provozovat a ochraňovat pásmo Panamského průplavu, které mělo mít zvláštní politický statut. Jinými slovy protektorát. Kolumbijský senát však dospěl k názoru, že smlouva příliš narušuje suverenitu jejich státu. Dne 4. listopadu 1903 tedy vláda USA vedená prezidentem Theodorem Rooseveltem vystoupila na podporu separatistických tendencí v kolumbijské provincii Panama, která krátce nato vyhlásila nezávislost. Válečné lodi USA znemožnily Kolumbii proti separatistům vojensky zasáhnout. 18. listopadu téhož roku nový stát Panama podepsal tzv. Hay-Bunau-Varillovou smlouvu (Isthmuskou konvenci), která se rovnala diktátu Washingtonu a byla oproti původní smlouvě s Kolumbií podstatně nevýhodnější. Podle nové smlouvy patřila veškerá svrchovaná práva nad pásmem průplavu Spojeným státům, a to na „věčné časy“. Dále bylo Spojeným státům přiznáno právo zakládat vojenské opěrné body, právo na intervenci a monopol na zakládání dopravních cest. V důsledku silných národních proudů byla smlouva téhož roku opět revidována, ale plné suverenity se Panamě dostalo až v roce 2000.

Panamský průplav ztrácel pro americké hospodářství význam již od konce sedmdesátých let, byla to tedy akceptovatelná ztráta. Ropa a miliardové zakázky amerických koncernů v Iráku však hned tak význam neztratí, a proto je odchod Američanů z Iráku zřejmě v nedohlednu.

Jana Ridvanová
Převzato z www.blisty.cz
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •