Stísněný filozof: svědek varující davy na agoře

vaclav-belohradsky-filozof-350.jpgESEJE VáCLAVA BĚLOHRADSKéHO

Hlavním místem dějinného pohybu, který Bělohradský literárně ztvárňuje, se stává filozofovo tělo, které nahrazuje tradiční hodnotový a morální systém, ztrácející v pozdní době půdu pod nohama. To je také důvod, proč Bělohradský zanesl do názvu své nové knihy slovo nevolnost.

Čeští filozofové neradi vstupují do veřejného prostoru. V zemi, jejíž myslitelská tradice se chlubí triumvirátem angažovaných – Komenský, Masaryk, Patočka – je to s podivem. Místo podněcování a ovlivňování veřejné diskuse většina filozofů zůstává za zdmi univerzit. V pohodlí fakultních poslucháren a soukromých studoven naplňuje vznešené vědecké poslání, produkuje podrobné texty a interpretace a přitom pomíjí skutečnost, že filozofie vědou v přísném slova smyslu ani není.

V antice byla filozofie přípravou na smrt a zcela samozřejmě k ní patřilo i působení na veřejnosti. Platón nebyl jediným, kdo v paralelismu kosmu, společenství a jednotlivé duše viděl cestu ke smysluplnému, a tedy i šťastnému životu. Ale jeho pojetí zůstalo nejviditelnější a díky přitažlivosti a popularitě postavy Sókratovy, která má místy rysy nadlidských komiksových postav, přežilo tisíciletí.

Představa, že filozof by měl být někým jako Sókrates, tedy znejišťovatelem veřejné scény, sice přetrvala v knihách a předává se v učebnách, ale jak ukazuje příklad tiché neviditelné většiny českých filozofů, je to mýtus, jehož působivost a inspirativnost poněkud vyčichla. Filozofové vyklidili agoru, která stále více splývá s mediálním prostředím, a přenechali ji jiným, nad nimiž potom v soukromí povytahují obočí jako nad lidmi, jejichž médiem není nacházená bytostná pevnost, nýbrž zdání a žvást.

Jeden "mediální filozof" za všechny ostatní

Je-li agora, veřejné prostranství, prostá filozofů, nabírá jeden takový filozofující zjev, který náhodou či záměrně vpluje do veřejných debat, nepřirozeně nadměrné velikosti a strhává veškerou pozornost na sebe. V českém prostředí tento osud potkal Václava Bělohradského, který, a to je nutné přiznat, po návratu z exilu na začátku devadesátých let místo "mediálního filozofa" zaplňoval s nadšeným zadostiučiněním a velmi rád.

Časy se mezitím změnily. Bělohradský už nechodí pravidelně do televize a do rádia a nevyjadřuje se tam k zásadním politickým změnám, jako jsou poplatky u lékaře, americký radar či globální oteplování. Nesporně také proto, že už nepatří k těm, kteří rádi obhajují kapitalistické ctnosti. Mediální filozof, vyplňující veřejné prázdno za všechny ostatní kolegy, stojí spíš na druhé straně – v řadách kritiků pozdního kapitalismu, jenž kromě označení globální nese i přívlastek postdemokratický.

Nejnovější soubor esejů Václava Bělohradského nazvaný Společnost nevolnosti (vydal SLON) nicméně dokazuje, že jedno se přece jen nezměnilo. Bělohradský je pořád přesvědčen, že filozofovat se má na agoře, ve veřejném prostoru, nikoli pouze v posluchárně univerzity a doma, i když to nemusí vždy provozovat lidé, kteří na to mají diplom, ale třeba i filmaři, divadelníci, politici, protože podstatné je, že se do pohybu uvádí myšlení, rozhýbávají se stereotypy a vznikají nové výhledy. Filozof to momentálně dělá téměř výhradně v kulturní příloze Práva Salón, čímž mnoho lidí donutil k tomu, aby si tento deník specifické nedávné historie a současné orientace občas koupili.

Při čtení jednotlivých esejů, které rozkrývají problémy a paradoxy současného myšlení, z něhož zmizely obecně sdílitelné pojmy, přestože empirická zkušenost s dopady globálního kapitalismu se začíná celosvětově nápadně podobat, postupně vystupuje otázka, kde je ona agora, na níž má filozof, intelektuál osvědčovat svůj etický postoj.

Témata, která Bělohradský probírá, jsou globální – klimatické změny, vliv "hyperburžoazie", tedy manažerské a vlastnické elity, opětovné dělení světa na "my" a "oni", rozpad snu o multikulturalismu, nová tyranie hodnot. Nabízí se tedy, že filozof má pronikat především do globálního veřejného prostoru, nejvíce do "sítě sítí", což by v případě italského profesora českého původu měla být samozřejmost. Jenže Bělohradského psaní je prodchnuto nutností vracet se domů. Mluvit z pozice české, přesněji středoevropské, kterou jako kulturní místo autor od osmdesátých let, kdy vydal své úvahy o fenoménu Mitteleuropy, dodnes neopustil.

Člověk pozdní doby, který se přiznává k dějinám

Není to jen specifické zpracování hesla "mysli globálně, jednej lokálně". Pohyb, který si dovolíme nazvat "navracením domů", má hlubší dějinný základ. Bělohradský tu osvědčuje, že je jedním z mála autentických žáků Jana Patočky. K Patočkově myšlení, zejména k jeho ucelené filozofii dějin z Kacířských esejů, už odkazuje systematické používání Patočkova pojmu "pozdní doba". Ale především: ve všech textech, které shromažďuje kniha Společnost nevolnosti, vychází autor z nutnosti myslet dnešek, jakkoliv zlomený a odstřižený, důsledně dějinně, skrze dvojí směr dějin – minulost a budoucnost. "Chce se dějinný člověk ještě přiznávat k dějinám," ptá se Patočka v eseji Je technická civilizace úpadková, a proč?. Bělohradského psaní stojí a padá s touto větou, která je ovšem svébytně vyložena. úkolem filozofa, zejména dnes, kdy se na to zapomnělo, je neustále připomínat dějinnou podstatu lidského pobývání na světě a hlavně, svědčit o ní tím, že se k ní veřejně na agoře – v médiích, v esejích – bude trpělivě, neodbytně, ale často možná i trapně přiznávat. Filozof v tomto pojetí připomíná svědka, který provokuje publikum a znejišťuje soudce, kteří si nadutě myslí, že rozumějí sobě i běhu světa.

Svědecká podstata filozofování Václava Bělohradského, které, jak už je asi zřejmé, je z podstaty veřejné a jenom tak může být filozofií, se odráží i ve formě, jakou autor používá. Esej pro něho není "pokus o něco", myšlenkovým pokusem na dané téma, jak zní tradiční výměr tohoto žánru, nýbrž rozkládáním pojmu. Je to evidentia, popsaná v příručkách římské rétoriky.

Postmodernismus, multikulturalismus, ale třeba i přemýšlení o Marxově Kapitálu či Chartě 77 se rozplétají v příkladech a narážkách textu, přičemž se přímo demonstruje jejich složitost a kontextuální provázanost, pro což se v odborné literatuře vžil pojem komplexnost, komplexita. Potřebná výmluvnost, bez níž se mediální intelektuál neobejde a o níž Bělohradský hovořil už na začátku devadesátých let, a tedy i přesvědčivost svědectví se projevuje především v příkladech, které uvádí na dokreslení svých úvah.

Esej je příklad, exemplum, na němž se pro lepší pochopitelnost předvádí, dramatizuje obecnější souvislost. Z této strategie pak samozřejmě vyplývá, že filozofování se mění v literární žánr a opouští systematické rámce odborného pojednání. Ale nedělali to stejným způsobem i antičtí, renesanční či barokní autoři? Není odborná jazyková uzavřenost filozofů jen důsledkem pochybného moderního pojetí filozofie coby akademické disciplíny?

Apokalypsa jako řešení i didaktický nástroj

Hlavním místem dějinného pohybu, který Bělohradský literárně ztvárňuje, se stává filozofovo tělo, které nahrazuje tradiční hodnotový a morální systém, ztrácející v pozdní době půdu pod nohama. To je také důvod, proč Bělohradský zanesl do názvu knihy slovo nevolnost.

Veřejný intelektuál svědčí svým tělem, které přenáší duševní neklid a rozčilení do podoby pocitu nevolnosti, zhnusení, silněji řečeno nausey, pocitu na zvracení. Je to přímý odkaz nejen na Sartra, ale i na Freuda, a vlastně i oslabená varianta Sókratova gesta, který šel ještě o krok dál a své tělo jako veřejný svědek rovnou obětoval.

"Není žádný důvod, aby všeho bylo tolik, aby člověk pil minerální vodu, která za ním putuje tisíce kilometrů, aby lyžoval v létě a jedl čínský česnek místo česneku místního, aby vycházelo tisíce knih, které nikdo nečte. Je tato jedna z nich? Společnost nevolnosti," píše autor v úvodu, aby naznačil, že nevystupuje z pozice vědoucího, ale že svou nevolnost nabízí jako patočkovský otřásající zážitek, který je možné více či méně sdílet, ale nikdy ne úplně odmítnout. Důvod je nasnadě – pocit nevolnosti nemá nic společného s předpojatým ideologickým postojem, přestože sám Bělohradský nemá problém s tím tvrdit, že je pořád liberál.

Literární předvádění vlastní nevolnosti však může vyvolávat jistý odpor, ale i to patří ke gestu, které Bělohradský cíleně provádí. Nevolnost způsobuje další nevolnost, podstatné je, že je to nevolnost, v níž se zhmotňují důležité otázky, začátek nového tázání a hledání.

S tím souvisí i něco, co je v autorově psaní přece jen nezvyklé a relativně nové. Jde o lehký apokalyptický tón. Bělohradský není apokalyptik důsledný. Určité apokalyptické zabarvení přijímá jako součást dějinného svědectví, které nabízí, ale i jako jednu z možných cest, jak otevírat oči a uši těm, kteří nevidí a neslyší změny podstaty, jimiž prochází dnešní svět. Ostatně opět to vyrůstá z patočkovské linie myšlení "pozdní doby". Její temný, válečnický základ nesporně zahrnuje apokalyptické tóny.

Není ale vyloučeno, že vysvětlení je ještě temnější. Václav Bělohradský neskrývá zalíbení v pojmu "samopohyb", který ve svých esejích zavedl Václav Havel. Konec, zastavení běhu tohoto hnacího motoru západní civilizace (Bělohradský "překládá" samopohyb jako "růst Růstu") může znamenat jen dvě věci: katastrofu, nebo nový začátek.

Katastrofa, to je až příliš velká tíha. Václav Havel se s ní vyrovnal bergsonovskou myšlenkou "paměti bytí", do níž se všichni zapisujeme a necháváme tak stopu v "matérii", která pozemskou katastrofu zřejmě přežije. Bělohradský se havlovské metafyzice brání. A tak z didaktických důvodů zkouší v esejích možnost katastrofu vystát. Také tento pohyb je svědectvím. O tom, že tak jednoduché to není a nebude. Ostatně rovněž filozofova původní nevolnost získává v celku knihy trochu jiný odstín. Sklíčenost či stísněnost vycházející ze strachu ze smrti – to je popis ještě přesnější.

 

Václav Bělohradský: Společnost nevolnosti. Eseje z pozdější doby. Sociologické nakladatelství. Praha 2007. 301 stran. Cena 230 Kč.

Petr Fischer
Převzato z hn.ihned.cz

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •