Výrobna biopaliv

{mosimage}Naděje, propaganda i odpor v Latinské Americe

Spojené státy i země západní Evropy hledají alternativní způsoby, jak čelit vysokým cenám ropy. Masová výroba pohonných hmot z kukuřice, sóji, cukrové třtiny nebo třeba vepřového sádla však již přináší vážné problémy v jiných částech světa.

 

V září vydala Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) společně s OSN zprávu, podle níž může příklon řady států k biopalivům značně zvýšit celosvětové ceny potravin. Podle odborníků ohrožuje průmyslová produkce určitých plodin též biodiverzitu. Britský list The Guardian otiskl už 30. srpna 2007 článek Hrozící potravinová krize, v němž autoři tvrdí: „Země, která věky poskytovala potravu domorodcům, je nyní využívána k průmyslové produkci alternativních pohonných hmot. To dramaticky zvýšilo cenu potravin po celém světě, a učinilo život lidí ve třetím světě ještě neúnosnějším. Plán Bushovy administrativy vyprodukovat 35 miliard galonů nefosilních paliv do roku 2017 má výrazně omezit závislost Spojených států na importované ropě. Tisíce farmářů jsou ale nyní nuceny přeměnit kukuřičný pás Ameriky ze světové obilnice na obří palivovou nádrž. Ještě před rokem byla vypěstovaná kukuřice využita jako krmivo pro dobytek, exportována a vyráběly se z ní potraviny pro obyvatelstvo. Nyní téměř celá úroda skončí v nových továrnách, kde bude fermentována na etanol – čistý, bezbarvý – určený ne ke konzumaci, ale pro vzrůstající automobilový průmysl jako pohonná hmota.“

V Brazílii, která je největším vývozcem cukrové třtiny na světě, se šéfce americké diplomacie Riceové podařilo letos na jaře (při Bushově cestě po zemích Latinské Ameriky) dohodnout s jejím brazilským protějškem smlouvu na výrobu etanolu z cukrové třtiny. Brazilský prezident Lula da Silva označil tento kontrakt za „historický akt v produkci alternativních pohonných hmot“ a mluvil o „spojenectví strategického významu“. Zatímco probíhaly oficiální námluvy mocenských elit, obsadily nedaleko Sao Paula stovky žen ze sociálního hnutí Via Campesina továrnu na destilaci biolihu. Demonstrovaly tak své obavy z plánované invaze nadnárodních korporací, z hromadného vysídlování drobných rolníků z jejich polí, která mají být podle státních zájmů určena k průmyslovému pěstování cukrové třtiny ve velkém.

 

Kampaň v Argentině

Prezident Bush sice během své návštěvy vynechal Argentinu, zdejší politická a ekonomická elita však také projevila enormní zájem o podíl na produkci biopaliv. Tato země je pro severoamerické koncerny mimořádně výhodnou investiční lokalitou pro svou lacinou pracovní sílu, levné pozemky, ale především pro rozsáhlá latifundia, kde se pěstují sójová zrna. Argentina nabízí nadnárodním podnikům daňové stimuly – firmy proto plánují do roku 2015 trojnásobně zvýšit produkci bionafty.

Studie publikovaná argentinskou Národní akademií věd ale přednedávnem přišla s těmito zjištěními: „Ani etanol, vyráběný z kukuřice, ani bionafta, vyráběná ze sójových zrn, nemohou nahradit ropu bez destruktivního dopadu na distribuci potravin, vyprodukovaných z místních zdrojů, což propagátoři těchto kontraktů dobře vědí, ale naprosto to ignorují.“

Prezident Nadace rozvoje Amerik Juan Carlos Iturregui kritikům alternativní energie oponuje: „Biopaliva přinesou jen pozitivní výsledky; zdravou konkurenci mezi obchodními společnostmi, pracovní pozice a dynamický rozvoj země obecně.“ Jenomže realita je jiná, jak dále poukazuje zmíněná studie: „…vytvoření mamutích sójových plantáží na obří produkci biopaliv doslova oddělá malé farmáře. Dosavadní kampaň vedla k vyhnání tisíců drobných rolníků z jejich políček, na kterých po generace pěstovali jiné plodiny, a masová výroba sóji nenávratně naruší ekologickou rovnováhu.“

Vyhnaní farmáři se sdružují ve spolcích, jejichž cílem je nenásilná propagace ekologicky udržitelného zemědělství a mottem jednomyslný nesouhlas se současnou politikou argentinské vlády. Upozorňují především na zjevnou slabinu vládních záměrů: kvůli průmyslové výrobě biopaliv se dá očekávat strmý nárůst cen životně důležitých potravin.

 

Kolumbijští vojáci, mexičtí importéři

Problémům spojeným s pěstováním plodin pro biopaliva však čelí i další státy Latinské Ameriky. V červnovém vydání deníku The Guardian se objevil článek latinskoamerického žurnalisty Olivera Balche, který kritizoval násilné akce paramilitárních a vojenských jednotek v Kolumbii, jež dlouhá léta vedou válku proti levicovým guerillám a místním rolníkům. Drobní zemědělci jsou tu dlouhodobě vyháněni ze svých polí, která jsou následně přeměněna v rozsáhlé plantáže na pěstování palmového oleje – biopaliva, jež je masovými sdělovacími prostředky představováno jako šetrný a neškodný zdroj energie. Ze zpráv humanitárních organizací a politických aktivistů vyplývá, že vládní kampaň propagující průmyslovou produkci palmového oleje již přiměla prostřednictvím zastrašování a zabíjení tisíce rolnických rodin opustit své domovy a půdu. Generální sekretář Národní federace producentů palmového oleje Andres Castro otevřeně přiznal, že některé koncerny falzifikovaly údaje o vlastnictví zemědělských usedlostí malých rolníků, aby je mohli snáze vyvlastnit. Jeho tvrzení bylo záhy potvrzeno nevládními organizacemi Christian Aid a National Indigenous Organisation of Colombia.

Spojené státy v urputné snaze omezit svou závislost na ropě prosazují výrobu biopaliv i v Mexiku, kde je hlavní plodinou kukuřice, z níž se dá vyrobit etanol, ale také tradiční pokrm Mexičanů – tortilly. Podle článku britského novináře Jeroma Taylora, který vyšel před časem v britském deníku The Independent, byl v minulých letech mexický trh zaplaven dotovanou kukuřicí z USA. Tento příliv zdecimoval její místní pěstitele. Cena této plodiny však od té doby stoupla až o neuvěřitelných 400 procent. Velké koncerny totiž začaly vyrábět kukuřici na výrobu biopaliv. Proti tomuto vývoji sice v Mexiku už demonstrovaly tisíce lidí, avšak s malou vyhlídkou na nějakou změnu.

Daniel Veselý

Autor je publicista a dálkově studuje žurnalistiku na FF UPOL.

 

Převzato z časopisu A2

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •