Zelení na cestě k sebevraždě

Předem prohraný zápas

Strategie zelených jako nejslabší parlamentní strany a nejméně vlivného člena vládní koalice byla od počátku zřejmá. Martin Bursík usoudil, že bude zapotřebí udělat maximum ústupků koaličním partnerům (tedy především ODS), aby bylo možné zachovat hlavní priority programu zelených. Ty lze při troše zjednodušení shrnout do tří hlavních hesel: kvalita života, více přímé demokracie a do

budoucna už žádná jaderná energie.


Programové ústupky zelených byly a jsou masivní, soustavné, vyčerpávající. Neexistuje snad jediný bod, ve kterém by Martin Bursík zapomněl Mirkovi Topolánkovi dát za pravdu. Bez odmlouvání souhlasil se setrváním Jiřího Čunka ve vládě, i když jen hodně neinformovaný člověk by netušil, že se tím jen zahajuje festival trapností s otevřeným koncem. Bez reptání ustoupil Martin Bursík od podpory své vlastní ministryně a více než iniciativně zkřížil cestu jejímu nástupci, na kterém se zelení shodli. Vůbec zde nejde o to, nakolik kompetentní byla Dana Kuchtová ve své funkci a nakolik kompetentní by byl Dušan Lužný. Při všech výhradách, které vůči nim může člověk mít, je rozhodně každý z nich o třídu kompetentnější a serióznější než ministr Čunek, kterého Bursík s Topolánkem drželi, dokud to šlo.

Oběť ve jménu ideálů?

O tom, jaké ústupové manévry zelení prováděli a dosud konají ve věci amerického radaru, toho bylo napsáno až dost. Zdá se, že žádná laťka jim v této věci nepřipadá dosti nízko na to, aby ji nepodlezli, v případě potřeby nepodhrabali.

Jednoduše řečeno, hodně toho bylo obětováno kvůli naplnění klíčových bodů programu zelených. V obětním zápalu nakonec došlo i na dvě ze tří zmíněných priorit. Svým souhlasem s daňovou a sociální reformou v režii ODS Bursíkovo vedení jasně ukázalo, že mu jde o kvalitu života nějakých pěti či deseti procent obyvatel České republiky. Na všechny ostatní totiž reforma dolehne s větší či menší vahou. O kvalitě života si mohou nechat zdát nejen důchodci a rodiny s dětmi, ale také naprostá většina příslušníků středních vrstev. Po zaplacení toho všeho, co se na jejich hlavy sesype, nebudou mít na ekologický způsob života (pokud jím nemíníme nedobrovolnou skromnost) ani pomyšlení. Je opravdu škoda, že se nikdo z Bursíkových lidí nevěnuje aspoň trochu hlouběji sociálním otázkám. Zjistili by, že reforma v té podobě, v jaké byla odsouhlasena, povede k hluboké stagnaci těch chudších a k citelnému propadu mnoha z těch, kdo zatím snili o udržení ve středních vrstvách. Jednoznačně prospěje lidem s měsíčním příjmem od 80 000 Kč výše. Kolik lidí z této skupinky obyvatel asi volilo Stranu zelených?

Bursíkovo vedení neobětovalo ve jménu zelených ideálů pouze kvalitu života. Stejně – a možná ještě o něco hůře – to dopadá také v souvislosti s prvky přímé demokracie. I když poslanci zelených dobře vědí, že cesta k větší demokracii je u nás spolehlivě blokována Senátem, přesto chtěli vypadat více než loajálně a při nedávném projednávání v parlamentu nikdo z nich nehlasoval pro referendum. Kateřina Jacques navíc přidala do sbírky svých perel další blýskavý exponát: Předložené návrhy byly špatné, zelení předloží návrh jiný a lepší. Je to projev bezmezné naivity, anebo hlubokého cynismu?

Každý náznak protestu ze strany čím dál nešťastnější členské základny suverénně zvládá Martin Bursík standardním způsobem: Pokud bychom nedělali ústupky, hrozil by rozpad koalice. Občanští demokraté by se potom spojili do velké koalice s demokraty sociálními a zelení by z rozhodování vypadli a potom by už nebyli schopni vůbec nic prosadit.

Ponechme stranou skutečnost, že pokud by zelení nebyli schopni opravdu vůbec nic prosadit, situace by byla k nerozeznání od té dnešní. Problém je totiž o něco hlubší a pro vyhlídky zelených ještě neutěšenější.

Po odpreparování všech dílčích a poté i klíčových cílů volebního programu zbývá zeleným už jen ten poslední – budoucnost bez jaderných elektráren. Nakolik je reálné, že právě tento cíl prosadí?

Je to bohužel mnohem méně pravděpodobné než to, že mohli pomoci prosadit referendum anebo zmírnit asociální dopady vládní reformy. Ať si o tom myslíme cokoliv a ať je nám budoucnost bez jádra jakkoliv drahá, jenom naprostý politický diletant by přehlédl, že projaderný postoj je jedním z mála prvků, které jsou společné české politické scéně odleva až doprava. Dost možná bychom žádný další podobně sjednocující prvek v dnešní politické situaci u nás ani nenašli.

Martina Bursíka jistě nelze považovat za politického diletanta. Tím záhadnější je jeho postup. Tam, kde by mohl využít relativní rovnováhy mezi silami pravice a levice a napomoci dobré věci – například zlidštěním reformy pro střední vrstvy anebo prosazením většího hlasu lidí zdola formou referenda –, postaral se celou svou silou šesti poslanců a čtyř ministrů o to, aby v těchto bodech jednoznačně převážila pravice. Zásadový zůstává pouze ve věci jádra – tedy v záležitosti, která je už dopředu prohraná. Musí si toho být vědom. Kdyby to však veřejně přiznal, vyšlo by najevo, že všechny jeho ústupky byly jen přátelským darem Mirkovi Topolánkovi.

Zelené krokodýlí slzy

Martin Bursík zrazuje program zelených kvůli prioritě, o které musí jako zkušený politik vědět, že jí nikdy nedosáhne. Proti němu se v této věci sešikuje houf všech zbylých politických stran odleva až doprava, podnikatelé v něm budou pochodovat v jednom rytmu s komunisty a Topolánek si bude vykračovat ruku v ruce s Paroubkem.

Zelení jsou ve svém protijaderném postoji jako kůl v plotě a již brzy se o tom přesvědčí. Osobně mám proti jaderné energii možná více výhrad než Dana Kuchtová. (Tím spíše mne mrzí, že svým působením i způsobem odchodu z ministerského křesla výrazně oslabila přesvědčivost protijaderného hnutí.) Ale obětovat mnohé body programu, které se snad daly probojovat, ve prospěch jediného bodu, který je bohužel naprosto neprůchodný, to je pro celou stranu taktika sebevražedná.

Až ODS a ČSSD usoudí, že nastal čas spojit se ve věci prosazení výstavby dalších jaderných bloků v areálu Temelína anebo rovnou nové elektrárny v Blahutovicích, prostě se za tímto účelem spojí. Bursíkovi zelení pak zjistí, že neudělali vůbec nic, co by toto spojení mohlo aspoň trochu zkomplikovat. Stihli však odvrhnout většinu bodů, na které lákali ve volbách. Budou tvrdě odkopnuti Topolánkem a zároveň zdiskreditováni v očích svých voličů. Nezbude jim než ronit velké zelené krokodýli slzy.

Avšak dříve, než se tak stane, budou zelení Topolánkem vytěženi ještě důkladněji než severní Čechy. Bude jim umožněno, aby se podíleli na všem tom, proti čemu se většina občanů vzpouzí. Uvidíme je u slavnostní kolaudace cizí vojenské základny, právě tak jako u zavádění školného, anebo u dalšího nárůstu plateb za služby ve zdravotnictví. Budou přitom řečnit o demokracii a o kvalitě života. Věrohodní budou asi tak jako Čunek se svými úsporami.

Na závěr malá rada pro členskou základnu. Zelení by měli mít zvlášť blízko k přírodě, ke krajině, určitě i k venkovské hroudě. Možná by k ní však nemuseli přistupovat způsobem, o kterém se zmiňuje Karel Kryl v závěru své písně Pasážová revolta.

Jan Keller

Autor je sociolog.

Převzato z časopisu A2

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •