Malý odborářský zázrak

Odbory vyhlášená jednohodinová generální stávka letošního 24. června nebyla moc úspěšná. Mělo se protestovat proti vládním reformám formou, která tu nebyla od roku 1989.

Vůdcové odborářských svazů před akcí avizovali naprostý stop pražského metra a měli “se přidat“ i tramvaje a autobusy. V den velké stávky si však uživatel pražského MHD mezi jednou a druhou hodinou skoro ničeho nevšiml, pokud neměl nadprůměrně dobrý sluch a rozluštil drmolení z ampliónů v metru, které hlásily „podporu stávce“, zatímco řidiči jezdili jakoby nic.

Organizace stávky mezi obyčejnými odboráři i neodboráři byla v Praze, na rozdíl např. od Brna, žalostná. Jednak existuje v pražském Dopravním podniku vedle sebe 14 různých, částečně si konkurujících, odborových organizací, jednak chyběly jasné instrukce pro řadové pracující, jak se během stávky přesně chovat. To vedlo k demoralizaci již předem a ti, kteří ke stávce odhodláni byli, se cítili izolovaní a vydáni napospas nátlaku šéfů.

V mrňavé vozovně Střešovice se však stal malý zázrak. Střešovická vozovna je známá především svými historickými tramvajemi. Před stávkou ignorovaná jak vedením podniku, tak vedením odborů, byly Střešovice nakonec vedle Hostivaře jednou z pouhých dvou pražských tramvajových vozoven, kde stávka byla stoprocentní.

Solidarita mluvila s pracovníkem, který byl jedním z účastníků tohoto nečekaného úspěchu a který se kvůli obavám z represí přál zůstat anonymní.

Od té doby, co byla stávka vyhlášená, tak já to v šatně ráno nebo při obědě a tak dost často nadnášel jako téma, co budem dělat my. Vesměs tomu, jak to bývá, lidi vyjádřili podporu, aspoň tam nikdo nemluvil proti tomu. Tu debatu jsem živil, ne aby to bylo otravování, ale prostě jsme o tom postupně mluvili.

My jako dělníci z depa se tak teda domluvili, že jo, že do toho jdem. Tak jsem pak furt chodil za předsedou dílenského výbor, tak 14 dnů předem: „Tak hele, tak jak uděláme tu stávku?”

A on se vymlouval, ten se kroutil jak had. Furt že ještě nic neví, že mu nic neřekli, nějaké jakési tajemné vedení, které mu má říct co. „Příští týden budu vědět.“

Žádné hlasování nebylo, nějaká schůze, nějaký stávkový výbor taky nebyly. Já jsem to navrhoval, že bysme se měli sejít a založit stávkový výbor. To zas jiní lidi říkali: “No od toho je dílenský výbor.“ „Ale my jsme přece od jiných odborů, nás nereprezentuje dílenský výbor, ten je od vašich odborů, většinových.“ To se samozřejmě nesešlo nic.

Tak za týden jsem zas šel za předsedou dílenského výbor: „Zítra budu vědět.“ Atd. atd. Nakonec to došlo k tomu, že den předem bude vědět.

No, den předem taký nic nevěděl, takže zítra prý snad uvidí. Ve finále radši nepřišel do práce, nechal si dát směnu tak, aby přišel až po stávce. Takže do poslední chvíle nebylo jisté, jestli se to podaří.

Den D

Tak to jsme teda udělali tak, že jsem připravil ten transparent předem. A v ten den už od rána jsem říkal, že teda dneska tu stávku uděláme. „Jasný!“

Domluvili jsme se, jak vlastně ta stávka má vypadat. Že se přeruší práce, vyznačí se v knize příchodů, že se hodinu stávkovalo. A ještě jsem řekl: „Transparent je, tak ho dáme na bránu.“ „Jasný!“

Pak jsem šel za jedním tím člověkem, který je taková ta přirozená autorita, takový trochu rebel: „Jak to uděláme?“ A bylo to věcí okamžiku, to bylo šíleně důležité. Zeptal jsem se: „Pomůžeš mi s tím transparentem?“ A on: „Najedem tam tramvají, dáme ji tam.“

A najednou to jakoby šlo samo. „Jo!“

Takže jsme tam dali tramvaj do vrat, na ni vyvěsili ten nápis a ještě jsem rozdal placky s nápisem „STÁVKA“. A tak jsme tam tu hodinu přečkali na té bráně.

Pro vedení podniku byla naše stávka rozhodně překvapení. Všem vozovnám se věnovali a od stávky je nějakým způsobem odradili, a na Střešovice nějak pozapomněli.

Tvrdili např., že stávkující ztratí na tento den nárok na stravenku, což je naprostý nesmysl. Další věc bylo, že napsal takový dopis Antonín Dub, bývalý předseda tehda dost bojovných odboru OSPEA, který teď dělá poradce generálnímu řediteli. Ten využil svého dobrého jména z těch dob, kdy ještě dělal odborového předáka, a napsal dopis řidičům tramvají, ve kterém jim rozmlouval tu stávku s tím, že to je čistě kampaň Štecha, který kandiduje do senátu. Ředitel se nechával mockrát slyšet, že je proti té stávce, že je politická a podobně.

I odbory v podstatě rezignovaly, aby tu stávku organizovaly, všichni akorát vyzvali. Ale aby dělali tu mravenči práci „Ty se postavíš tamhle a ty tady“, to tam nebylo.

Dohra

Po stávce se někdo z managementu podniku pídil po tom, kdo do brány postavil tramvaj. Stávka byla legální, s tím nemohli nic dělat, takže na nás chtěli navlíknout „Neoprávněnou manipulaci s majetkem Dopravního podniku“, což je směšné, protože tam dvacetkrát za den manipulujeme s tramvajemi podle toho, jak je potřeba, a nikoho se na nic neptáme. Teď tvrdili, že jsme manipulovali neoprávněně, protože jsme nikým pověřeni nebyli.

Přitom byla sice blokovaná brána, ale jsou tam dvě brány, takže v případě potřeby by tam mohla třeba porouchaná tramvaj najet do vozovny.

Náš vedoucí vlastně vůbec nevěděl, že mu vozovna stávkuje. On se to dozvěděl až z telefonu a přiběhl evidentně s tím, že mu někdo seshora volal a ptal se: „Jak to, že stávkujete?“ Tak přiběhl zeptat se, kdo to tam organizuje, načež jsme mu odpověděli, že to organizuje ČMKOS. On bez odpovědi zase odešel na takových pět až deset minut a zase přiběhl a zeptal se, kdo nám dovolil hýbat s tou tramvají. To už mohlo být tak 13.45. On nás zahnal, abysme tou tramvají zajeli zpátky do vozovny. To se mu nikdo na odpor nestavěl, obzvlášť když jsme viděli, jak všechny ostatní autobusy jezdí, tramvaje jezdí.

A on pak prohlásil, že ho to nezajímá, kdo to tam dal, ale že jsme ho teda naštvali. Že jsme mu to mohli předem říct aspoň.

V den stávky pak vládla docela dobrá nálada, mysleli jsme si, že se naštval a že to je tím vyřešené. Tím to utichlo a i další den se nic nedělo, až třetí den začaly takové individuální výslechy, začali si volat lidi jednotlivě do kanceláře, kde mu právě kladli tu otázku, kdo tam s tou tramvají najel. Na to si nikdo nemohl vzpomenout. To bylo dopoledne.

Já jsem volal Tošilovi, funkcionáři z OSD Motol, a on tam skutečně ten den přišel a začal volat nějakým právníkům, pamatuji si, že jsem na uchu měl právničku z ČMKOS, která nám radila.

Odpoledne se výslechy ještě jednou opakovaly, a to si už volali jenom ty lidi, kteří mají oprávnění s tramvajemi jezdit. A to tam už padaly ty otázky druhu „Máš tři minuty, abys mi řekl, kdo s tou tramvají najel, jinaks to byl ty!“ Ani potom se lidem nezlepšila paměť.

Pak jsme dostali ten vytýkací dopis o „porušení pracovní kázně“ nebo tak nějak. My jsme se domluvili, že to necháme plavat, že vedoucí zřejmě potřeboval vykázat nahoře, že si sjednal pořádek. Později jsme si dozvěděl, že prý jsme tam tu tramvaj natlačili, aby nemusel říct, že nevypátral jméno a nesplnil úkol.

Smíšené pocity

Ten člověk, který mi v den stávky nakonec tolik pomohl, ten po stávce vstoupil do našich bojovnějších odborů OSD Motol. Viděl, jak nám hned po stávce přispěchal na pomoc Tošil atd. Pod tím dojmem tam vstoupili ještě další dva lidi a je nás tam teď šest. Je to malinkatá provozovna, deset dělníků, čtyři řidiči a dva průvodčí historických tramvají, takže celkem 16 lidí.

Jelikož jsme takový zvláštní provoz, výpravčí schválně na dobu stávky řidičům nenapsal službu, takže nestávkovali. Dva z nich jednoznačně podporovali stávku a jeden obzvlášť se nechával potom slyšet, že se stydí za ty řidiče, co nestávkovali.

Po stávce jsou u nás teď takové smíšené pocity. Takové otázky, jestli to teda stálo za to, jak jsme byli osamocení, tak to nemělo žádný efekt, jen že jsme si nadělali potíže. Na druhou stranu je tam ta příměs toho, že to vlastně bylo hrdinství, že jsme se zachovali rovně. Tyto dvě věci jakoby se tam hádají vnitřně. Ale nezaznělo tam, že jsme to neměli dělat.

Spíš naopak, že tam je snaha ze strany mistrů nám to podsunout: „Co jste si pomohli? Stálo vám to zato?“ atd.

Po takové stávce není moc na co poukázat, čím jsme si pomohli. Nepomohli jsme si, protože ostatní to posrali. Spíš že my jsme odvedli svoje, a kdyby ostatní se chovali stejně, tak samozřejmě ten efekt byl jiný.

Toho jsem se bál nejvíc, aby tam nezavládl ten pocit, že celý to bylo průser a ponaučení je to příště se na to vykašlat. Tak taková poraženecká nálada tam není.

To rozhodně ne, dokonce jak teď jsou takové signály, že by zase chtěli vyhlašovat nějakou stávku na podzim nebo co, tam není ani jediný hlas: „Já už stávkovat nebudu, já jsem z toho vyléčený.“

Spíš že za mnou chodí a říkají: „Hele, bude zase stávka!“ A tlemí se.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •