1968 – rok, kdy svět hořel plamenem

{mosimage}Události roku 1968 inspirovaly celou generaci a v následujících letech formovaly boje po světě. Chris Harman, v té době studentský aktivista, se ohlíží zpět směrem k tomuto bouřlivému roku.

Někdy může jeden rok okouzlit následující dekády. 1968 byl takovým rokem. Ti, kteří podporují kapitalismus, po čtyřiceti letech stále oplakávají jeho vliv. Nikolas Sarkozy po svém zvolení deklaroval, že chce vykořenit „škodu“, kterou způsobil. Před ním to byl Tony Blair, kdo obvinil „šedesátá léta“ z toho, co vidí jako choroby společnosti dnes.

Měli byste ale velké potíže porozumět ze zpráv médií, proč byl rok tak důležitý. Médiím dominují renegáti levice, kteří se stali pravičáky. Mezi nimi je občas stárnoucí hipík, který nostalogicky vzpomíná na excesy co se týče sexu a drog. V nejlepším případě je to, co se stalo, prezentováno jako euforická studenstká rebelie proti konzervativním sociálním mravům: čas drog a boje se starými sexuálními stereotypy.
Existují velice odlišné důvody, proč si připomínat rok 1968. Byl to jeden z těch okamžiků historie, kdy se najednou zdálo, že spojení mnoha rozličných aktů revolt může překonat vykořisťovatelskou a utlačovatelskou společnost v její celkovosti.

Rok začal s devastující ranou americkému imperialismu v jižní polovině Vietnamu. V každém městě země probíhala ozbrojená povstání, krátké převzetí části americké ambasády v Saigonu a bitva o Hue, dříve hlavní město země, která trvala týdny. Televizní obrazovky ve světě přenášely slova amerického generála, který se vyjádřil o jednom městě: „Museli jsme ho zničit, abychom ho dobyli zpět.“

Na cucky bylo arogantní prohlášení vládnoucí třídy USA, že může rozbít odpor kdekoliv ve velké části světa, kterou dominovala. Konsekvence bylo možno pocítit v srdci americké společnosti. Ofenenzíva Tet znamenala, že protiválečný kandidát, Gene McCarthy, získal neočekávaný úspěch v primárkách v New Hampshire, zatímco dosavadní demokratický prezident Lyndon Baines Johnson (LBJ) deklaroval, že již nebude kandidovat.

Zatímco se odehrávalo toto, rivalská imperiální velmoc v Moskvě si prožívala také své. Stalinistický režim, který panoval v Československu od konce druhé světové války byl rozpolcen a poprvé dovolil studentům, intelektuálům a dělníkům svobodně se organizovat a diskutovat skutečné socialistické myšlenky, zatímco za hranicemi v Polsku studenti okupovali univerzity a bránili se policejním útokům v ulicích.

Když jsme v Londýně demonstrovali 17. března proti Vietnamské válce, bylo zde nejen zhnusení nad barbarstvím amerického imperialismu – s pokřikem „Hey, hey, LBJ, How many kids have you killed today?“ – byl zde také pocit, že můžeme ve světě bojovat a vítězit. Byla to nejmilitantnější demonstrace, kterou si kdokoliv může pomatovat, když se desetitisíce pokoušeli probourat skrze policejní zátarasy před americkou ambasádou na Grosvenor Square.

Pouhé dva a půl týdne poté přišlo zabití Martina Luthera Kinga v Memphisu. Lidé povstali v každé černé čtvrti v USA a útočili na symboly autorit a mladí afroameričané se odvraceli od cíle mírumilovné integrace do existující americké spolenosti směrem k revolučním myšlenkám Černých pantherů. Týden poté zde byla mezi studenty Západního Německa podobná erupce rozlobené militantnosti při pokusu o vraždu jejich vůdce Rudiho Dutschke.

Květen byl nejúžasnější měsíc. Co začalo jako malá skupina aktivistů, kteří se bránili proti policejním útokům před universitou Sorbonna eskalovalo do „noci barikád“ a zahrnovalo desetitisíce studentů, kteří vytlačili policii z oblasti a způsobili, že odbory vyhlásily jednodenní stávku a demonstraci solidarity. Ta pak ukázala miliónům dělníků jejich potenciální sílu. šířily se stávky a okupace, bylo zavřeno rádio, televize, letiště a byly odříznuty zásoby benzínu, dokud nebyla celá země paralyzována generální stávkou deseti miliónů dělníků.

Francouzský prezident de Gaulle vládl s diktátorskými pravomocmi deset let, vysazen k moci parlamentem, který panikařil, když čelil hrozbě vojenského puče. Nyní byl veřejně pokořen. Lidé se miliónových počtech smáli při jeho řečech, odsuzujících hnutí. Světová média mluvila o „francouzské květnové revoluci“.

V červnu byli na tahu studenti v Jugoslávii, když rychle přivodili největší politickou krizi své země za dvacet let – bili se s policií v Bělehradě se skandováním „Pryč s rudou buržoazií“.

Vzdorný pozdrav

Srpen zažil Brežněvův režim v Rusku, kterak rozbíjí neklid ve Východní Evropě posláním tanků do Československa a zajímá vůdce země – a je v šoku, když se setká s masivním pasivním odporem prakticky celé populace. Mezitím každý, kdo věřil v „americkou demokracii“ dostal lekci, když tisíce policistů zaútočili na protiválečnou demonstraci před sjezdem Demokratické strany v Chicagu, když zvolila proválečného kandidáta, Huberta Humpreye, ačkoliv nevyhrál v primárkách.

Olympijské hry byly v Mexico City v říjnu. Staly se dějištěm masakru mnohem horšího, než jsme viděli letos v Tibetu. Policie obklíčila demonstraci desetitisíců studentů na náměstí a zahájila palbu z přilehlých budov, zabila stovky lidí. Zakázali tisku podat zprávu o tom, co se stalo. Světová média a politici si zvolili ignoranci krve, zaplavující ulice. Místo toho si rezervovali svá odsouzení pro vítězné černé americké atlety, kteří na stupních vítězů vzdorně sevřeli pěst v pozdravu „černá síla“ – a byli okamžitě vykázáni ze sportu.

Tento měsíc také zažil událost, jejíž konsekvence se odrážely v britské politice dalších 30 let. Ozbrojená policie Severního Irska zuřivě napadla demonstranty z nacionalistického ghetta v Bogside v Derry, kteří vyžadovali občanská práva. Inspirováni rebeliemi jinde ve světě, demonstranti se bránili.

{mosimage}

Ale tento rok znamenal víc než jen sérii vzrušujících událostí. Každá vlna zápasu inspirovala další a tvořila smysl mezinárodního hnutí. Lidé, kteří by jinak mohli považovat své zápasy za izolované boje proti jednotlivým křivdám, viděli, že mají mnohem obecnější význam.

Jako s každou revoltou, nikdo ji nečekal. Padesátá a ranná šedesátá léta byla jedněmi z těch období historie, ve kterých se struktury existující společnosti zdály zmrazeny. Vládnoucí mocnosti zkrotily rebelatnství a neklid meziválečných a válečných let. USA a SSSR si rozdělili svět mezi sebe, nejen geograficky, ale také ideologicky. Pokud jsi nepřijímal nehumánní chování a dogmatické projevy jednoho, bylo očekáváno že se ztotožníš s nehumánním chováním a dogmatickými projevy druhého. Ruští disidenti byli zavíráni do pracovních táborů nebo psychiatrických klinik, američtí disidenti byli vyhazováni z práce Komisí pro neamerickou činnost, zavíráni jako Dashiell Hammet, vyobcováni ze země jako Charlie Chaplin nebo zbaveni pasů jako Paul Robeson.

Časy, kdy odbory v USA byly radikální silou, byly dávno minulé, odborová hnutí ve Francii a v Itálii byly rozděleny a jejich síla zjevně zlomena, britští odboroví vůdci tvořili baštu proamerické a pro-nukleární pravice v rámci Labour Party, National Union of Students byl součástí mezinárodní fronty CIA.

Sociální život dusila konformita. Rodina znamenala pracujícího muže, zatímco žena pracovala doma a čekala na něj s kompletní odpovědností za děti. U žen se očekávalo že budou vzhlížet na muže, mladí lidé na starší, černí měli být vděční, když nebyli občas diskriminováni. V jižní části USA byli černí lidé subjektem nerovného „Jim Crow“ statutu, který jim upíral volební práva.

Liberální a sociálně demokratičtí apologeti systému tvrdili, že jeho zbývající chyby budou vyléčeny mírumilovným a trpělivým úsilím za malé reformy v rámci existujících struktur. Mluvili o „bohaté společnosti“ která zvyšuje životní standart, „konci ideologie“ a konci pracující třídy, která přejala konsumerismus střední třídy. To bylo poselství, které ovlivnilo dokonce neústupné oponenty systému jako německo-amerického filosofa Heberta Marcuseho. Zobrazil „jedno dimensionální“ společnost lidí, tak utopených v ideologii „konzumerismu“, že byla z rozvinutého průmyslového centra vyloučená jakákoliv revolta.

Těžko si kdo všimnul změn pod povrchem společnosti, které podkopávaly existující struktury a ideologie, které je ospravedlňovaly.

Tyto změny probíhaly nejprve mezi mladými lidmi. Ve všech dobách v jakékoliv společnosti je větší pravděpodobnost, že se vzbouří proti utlačujícím a vykořisťovatelským podmínkám než jejich rodiče, kteří jsou již unaveni. A studenti jsou obvzláště citliví na kontrasty v současném kapitalismu. Jsou zhoufováni po tisících a je očekáváno, že budou praktivat ideologii, která dává malý smysl. Také mnohem snadněji argumentují a organizují se než pracující, dokonce mladí pracující, protože ti jsou připoutáni ke strojům nebo kancelářským rutinám osm a více hodin denně.

Takže to byli studenti, kteří se v osmašedesátém první pohli a vzbudili dojem, že vyjádření obecnější sociální krize je specificky studentskou záležitostí – dojem, který povzbuzují média.

Určitý disent se objevil již v ranných šedesátých letech. V Británii proběhly masové demonstrace proti jaderným zbraním; tisíce černých a bílých studentů se zúčastnili hnutí za občanská práva v USA; francoužští studenti odporovali alžírské válce. Tato aktivita vzkvétala v roce 1966 a 1967 s prvními protesty proti vietnamské válce v USA a v Británii, radikalizací německých studentů poté, co policie zabila demonstranta na protestu v Berlíně, přijetí konceptů černé síly a ozbrojené sebeobrany afroamerickými studentkými aktivisty, revolta proti profesorskému autoritářství a otřesným podmínám na italských vysokých školách. účinek roku 1968 byl takový, že všechny tyto rozličná hnutí sjednotil.

Ofenzíva Tet přinesla náhlé uvědomění faktu, že naši vládci nejsou všemocní. Takže v prvních měsících roku 1968 vypukly prudké protesty v Británii, hlavně studentské, proti labouristickým ministrům za podporu vietnamské války a proti konzervativním politikům jako Enoch Powell, Duncan Sandys a Patrick Wall za jejich rasismus. Byly to nejprve minoritní protesty snad pár stovek studentů. Ale o pár let dříve by nebyly větší než pár tuctů. Když chtěly autority ukáznit, ostré argumenty a agitace těchto minorit byly schopny strhnout předtím liberální „umírněné“ – a dokonce některé jasné konzervativce – pro podporu radikální pozice.

V ranných měsících roku 1968 byly studentská hnutí v Německu a v Itálii mnohem větší než cokoliv, co se odehrávalo ve Francii. Francoužští aktivisté si stěžovali u jednoho našeho soudruha, že nemají hnutí jako naše v Británii. Jazyk hnutí byl zvyšující se měrou revoluční, ale obvykle v pojmech „studentské moci“ a studentů jakožto „nové revoluční třídy“.

Ti, kteří byli radikálnější, se dívali směrem k Che Guevarovi (který byl jen o pár měsíců předtím zavražděn CIA) a zastávali názory, že revoluce přijde ze strany ozbrojených akcí v nejodlehlejších zemích třetího světa a že západní pracujcí jsou „koupeni“ „konzumerismem“. To je mohlo odvrátit od navazování vztahů s širšími vrstvami lidí zde.

To se začalo měnit s květnovými událostmi ve Francii. Lidé najednou viděli možnost revoluční změny mnohem blíže doma a změny, které přicházela zdola, zahrnujíc masy lidí. Média se koncentrovala na studenstské bitvy s policií v Latinské čtvrti v Paříži. Ale od třetího týdnu v květnu měly akce pracující třídy vliv na ty, kdo bojovali proti systému kdekoliv.

Velké revolty způsobovaly fantastické rozšíření horizontů lidí. Ti, kteří by se v roce 1966 smáli při slovu revoluce – nebo by ji považovali za nemožnou – ji v létě 1968 brali vážně. Když probíhala největší demonstrace proti vietnamské válce v Británii v říjnu 1968, nejpopulárnějším sloganem vedle „vítězství NLF“ (vietnamské osvobozenecké hnutí) byl „We will fight, we will win, London, Paris, Rome, Berlin“; nejpopulrnějším transparentem byla zaťatá pěst s klíčem na matice a slovy „kontrola pracujících“.

Pouze malá menšina v rámci studentského hnutí kdekoliv se stali revolučními aktivisty – ale tato menšina byla mnohokrát větší než před šesti měsíci. Myšlenky mnohem většího počtu lidí byly převráceny z hlavy na nohy zkušenostmi tohoto roku. Začali poslouchat, argumentovat a diskutovat a číst marxistické texty.

Některé ze změn byly povrchní, ale symbolicky důležité, jako když studenti mužského pohlaví přestali nosit obleky a začali s džínami, plnovousy a dlouhými vlasy.

Na okrajích mainstreamové společnosti v pozdních padesátých a ranných šedesátých letech existovala velice malá kontrakultura, charakterizovaná mixem halucinogeních drog, levicovými nebo pacifistickými myšlenkami, avantgardním divadlem nebo poezií, folkovou muzikou a východními náboženstvími. Tato kontrakultura si začala hledat širší publikum s „létem lásky“ v roce 1967 a nárustem hippies. Publikum se s událostmi roku 1968 zvětšilo a také zpolitizovalo. Začalo dokonce ovlivňovat západní továrnu na sny v Hollywoodu, s novou vlnou režisérů a herců produkujících filmy předtím nepředstavitelné. Ale v průběhu tohoto procesu bylo snadné splést si změnu životního stylu s revolucí.

Vlna okupací

Bylo mnoho vážných výzev starému konformismu, i když smíchaných s lifestylovým přístupem. V roce 1968 se zrodilo hnutí za osvobození žen, když začaly ženské aktivistky vyzývat sexistické přístupy, které si přinesli nově zradikalizovaní mladí muži do hnutí. V těchto létech jsme také mohli vidět první otevřené organizace gayů.

Pro budoucnost byl velice důležitý způsob, kterým aktivisté přijímali zkušenosti z událostí ve Francii, zkušenosti, které je tlačily k přijmutí marxistických myšlenek. Viděli, že to byli nejenom „lidé“ obecně, kteří otřásali francouzskou společností, ale pracující.

Noví studentští revolucionáři v Itálii (mnoho z nich přeběhlíci z katolických studentských organizací) se obrátili směrem k továrnám a hráli důležitou roli při stávkách pracujících, které se prohnaly zemí v době „horkého podzimu“ v roce 1969 (někdy nazývaným „zpomalený květen“) V Británii se studenti obrátili od okupací a demonstrací k letákování v docích a továrnách.

Takové pokusy se staly v letech, které následovaly rok 1968, velice důležitými. Francouzský slogan po květnu byl ce n´est qu´un début – to je pouze začátek. A v celosvětovém měřítku to byl pouhý počátek. V roce 1969 jsme zažili studentské demonstrace, transformované do protestů automobilových dělníků v argentinském městě Cordoba a na podzim vlnu okupací a stávek v Itálii. Rok 1970 zažil dosud největší vlnu studentských protestů v USA, poté, co Nixon a Kissinger rozšířil Vietnamskou válku do Kambodže a národní garda zastřelila studenty ve Státní univerzitě v Kentu v Ohiu. V roce 1972 narostl lidový boj v Chile a na konci roku 1973 proběhla studentská okupace v Athénách, která přerostla v ohromné lidové povstání, jenž o šest měsíců později zapříčinilo kolaps řecké vojenské diktatury. V roce 1974 byl svržen 40 let starý fašistický režim v Portugalsku – nastalo osmnáctiměční vření s revolučními charakteristikami. V roce 1975 bylo možno zahlédnout vzrůstající vlnu zápasů proti španělskému diktátorovi Francovi, které způsobili, že jeho dědici začali v měsících po jeho smrti demontovat fašistický režim. A v Británii jsme prošli skrze největší vlnu průmyslových zápasů za poslední půl století, kulminující pádem konzervativní vlády Edwarda Heathe.

Studenti, kteří byli zradikalizovaní událostmi roku 1968 byli v těchto letech schopni najít společnou věc s vrsvou pracujících a vytvořit společně síť aktivistů, oddaných sociální revoluci v továrnách, dolech, úřadech a školách.

Důležitost těchto sítí bylo další lekcí květnových událostí ve Francii. Pokud byl de Gaulle bezmocný, když čelil rebelii zdola povětišinu května, koncem měsíce konečně našel způsob, jak to ukončit. Spoléhal na zbabělou vůli ke kompromisu těch, kdo dominovali oficiálním strukturám hnutí pracující třídy. Vůdci odborů byli připraveni ukončit generální stávku a poslat pracující spátky do práce výměnou za částečné ústupky. A političtí vůdci byli tak nadšeni vyhlídkou voleb, že prosazovali konec stávek, i když tím rozbili pohybovou energii hnutí a dovolili de Gaullovi zvítězit ve volbách.

Tento vzorec byl v následujících letech opakován i jinde a kulminoval v dohodách oficiálních vůdců dělnického hnutí v letech 1975 a 1976 v kampani proti stávkách ve snaze o „partnerství“ a sociálního smíru se „sociálním kontraktem“ v Británii, „historickým kompromisem“ v Itálii a „paktem Moncloa“ ve španělsku. Zaměstnavatelé si pospíšili uchopit příležitost, aby vykořenili socialistické aktivisty a uštědřili porážky dělnickému hnutí, které je dřive ohrožovalo.

Jak upadalo dělnické hnutí, začaly upadat i ostatní hnutí zrozené v roce 1968. Do osmdesátých let kapitalismus v krizi uštědřoval hořkou odplatu za všechny naděje, a do devadesátých let se zdál nový konformismus, vtělený do blairismu a neoliberalismu, dominovat vše.

Jsou zde rozdíly se starým konformismem padesátých a ranných šedesátých let. Starý konformismus potlačoval diskusi o sexualitě; nový vynáší její transformaci do zboží. Starý uzavíral ženu doma; nový vytváří hony na čarodějnice kvůli matkám, které nebudou pracovat za minimální mzdu. Starý věřil v právo bílých západních vlád používat bomb a tanků k ovládání velkých částí světa; nový propaguje jejich používání v masových vraždách zvaných „humanitární intervence“. Starý věřil v úctu před vyššími třídami; nový v božská práva podnikatelů a kapitalistů.

Stejně jako zde byl v padesátých a šedesátých letech pesimismus ve většinové části levice, je zde i dnes. Neoliberalismus má svůj stín v postmodernismu s jeho tvrzením, že jakákoliv celková výzva systému je nemožná a nebezpečná. Jeho smrtící sevření v posledních letech povolilo, ale jeho paralyzující efekty stále přetrvávají. A někteří ze starší generace kontrastují svá vlastní rebelská léta s předpokládanou samolibostí dnešní mladé generace. Zapomínají, že milióny, které pochodovaly proti válce v Iráku jsou mnohokrát větší než počty lidí, kteří pochodovali proti válce ve Vietnamu. Zapomínají, jak zmatená a někdy demoralizovaná byla levice před francouzským květnem. Především ignorují dynamiku kapitalismu samotného´s jeho nepřetržitou transformací ekonomických vztahů, který přitlačí masu lidí k rebelii vůči němu, i když to sami neočekávají.

Rok 1968 ukázal, jak takové revolty mohou vypuknout, vzájemně se ovlivňovat a dovolit miliónům vidět možnost nového světa.

Chris Harman

Překlad Martin šaffek

Sdílejte
  • 3
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
    3
    Shares