Ani nezamlčovat, ani nehysterčit

{mosimage}Dne 31. března vyšly v Lidových novinách dva články z pera Hany Čápové. Jako hlavní argumenty přinesly informaci, že zakládající člen iniciativy Ne základnám Rudolf Převrátil pracoval v 60. a 70. letech minulého století pro StB.

Do očí bijící selektivností přednesených argumentů se věnoval již podrobně štěpán Kotrba (http://www.blisty.cz/2008/3/31/art39872.html). K jeho argumentům bych snad už jen připojil, že pravicový tisk včetně Lidovek si rád kopne do Jana Kavana, neštítí se však vzít si ho do úst, když to slouží k diskreditaci jiného politického protivníka.

Nemohu ale souhlasit ani s určitou tendencí Kotrby i dalších, kteří samotnou skutečnost spolupráce s StB přecházejí výrazy typu „každý má svoji minulost“ nebo ji schovávají pod „pluralitu“, ani se sterilním rozhořčením, s nímž se obvykle setkáváme v pravicovém tisku.

Jak se může antistalinistická levice racionálně vyrovnávat s minulostí některých svých aktérů, kteří kolaborovali s vládní elitou? Jak můžeme poctivě zasazovat činy jednotlivce do konkrétního historického kontextu, abychom nespadli do pasti buď bagatelizace na straně jedné anebo na straně druhé absolutizujícího moralizování, které činí nástroj rozlišování tak tupým, že slouží už jenom jako kladivo na čarodějnice?

O chrupavkách a kostlivcích

Jsem ročník 1969, a patřím tak ke generaci, která se ještě mohla zaplést se stalinistickým režimem. Nakonec to ale většina z nás nestihla. Své dvacáté narozeniny jsem slavil s gustem, ve stejný den byl totiž nucen abdikovat šéf východoněmeckých komunistů Honecker.

Nemáme tak kostlivce ve skříni. Mastný flek po chrupavce by se však ve té moji našel. V roce 1989 jsem chtěl vstoupit do SED, strany vedené Honeckrem. Může se to zdát absurdní.

V 18 letech jsme s kamarádem na střední škole šířili ručně psané letáky vyzývající k studentské stávce. Nejhoršímu jsme zabránili jen tím, že jsme se k tomu přiznali v okamžiku, když už případ začala šetřit Stasi.

Psal jsem texty pro punkovou kapelu kámošů ze stejného ročníku, kteří si odskákali, že je zpívali. Na jednoho z nich, Pistiho, stihla Stasi za pouhé dva roky nasbírat složku o šesti set stránkách.

Na vojnu jsem nastoupil na podzim 1988, a hned první den jsem se chytl s politrukem. Za měsíc se nám podařil husarský kousek. Většina vojínů naší setniny odsouhlasila protestní dopis adresovaný vedení SED proti ukončení distribuce sovětského měsíčníku. Oficiálně ho pošta prostě bez důvodů přestala distribuovat. Ale celá země věděla, že důvod byla zmínka v časopise o ruském revolucionáři Lvovi Trockém. Tři iniciátoři dopisu byli Pisti, já a čerstvý člen SED.

Důstojníci měli vítr z toho, že se vojáci politizují, Stasi nás začala intenzivně sledovat a politruk si nás tři vzal do konce vojenské služby do osobní péče.

V létě 1989, po zkušenostech „ve výrobě“ a četbě spousty autorů včetně Marxe, jsme s kamarády dospěli k názoru, že nežijeme v žádné „dělnicko-rolnické demokracii“, ale v státně monopolistickém kapitalismu.

Tak co bych pohledával ve vládní straně? Fór byl v tom, že jsem se po střední škole ve velkoměstě a po vojně vrátil do provinčního městečka, ve kterém jsem vyrostl. Chtěl jsem nějak nápomoci změně. Pídil jsem se tam po opozičních skupinách, ale nikde jsem nic nenašel. Co má člověk dělat?

Kariéra

Dnes se lidem znechuceným z poměrů opakuje, aby sami kandidovali a věci změnili v parlamentu. „Však uvidíš, že to není tak jednoduché.“

Tenkrát jsem slýchával, že mám vstoupit „do strany“, abych začal měnit věci. Slyšel jsem to hlavně doma, od rodičů. Oba byli členy SED „z řad inteligence“. Že prý budu jako mladý velice vítán. „Však uvidíš, že to není tak jednoduché.“

Navíc jsem viděl, že i v komunistické straně se tenkrát vyostřovaly konflikty, a to hlavně ve formě sporu o Gorbačovovu politiku v SSSR. A o Gorbačovovi jsem proto měl své iluze i já.

Slepá ulička reformismu existovala i tehdy a já se jí hodlal vydat. Chtěl jsem jim to tam začít měnit tak, že by mě do roka vyhodili. Nojo, bylo mi devatenáct.

Možná by mě za čas skutečně vyhodili. Ale je mnohem pravděpodobnější, že by si mě časem ochočili. Drobná zvýhodňování, trocha vyhrožování, velká dávka pragmatismu a po čase by se z rebela stalo další kolečko v mašinérii moci. A kdybych býval dostatečně talentovaný a tvárný, tak bych možná jednoho dne skončil úplně nahoře.

Můj příběh by se ve své podstatě nelišil od příběhů jiných bývalých rebelů. Joschka Fischer, Gerhard Schröder, Václav Havel nebo třeba Kateřina Jacques taky kdysi vyrazili změnit systém, ale ten je polknul celé. Oni se neliší od lidí bez ideálů jako jsou Jelcin, šlouf nebo Topolánek, kteří se dali na politiku z čirého prospěchářství. Anebo bývalí rebelové jsou ještě horší, protože dávají útlaku zdání nevyhnutelnosti a legitimity.

Barikáda

Před takovým osudem mě zachránilo v roce 1989 přestěhování do Prahy a bouřlivý rozpad starého politického pořádku, který začal v Polsku, přeskočil do Maďarska a odtamtud do NDR.

Už 21. srpna 1989 jsem demonstroval proti sovětské okupaci Československa. Přes značnou jazykovou bariéru jsem měl první kontakty s nezávislými. Najednou tu bylo spousta spolků, které názorně předvedly, že politický systém se může měnit jen zvenčí, ne zevnitř. Já se stal revolucionářem, kterým jsem zůstal dodnes.

Moje organizace, Socialistická Solidarita, se hlásí k odkazu Hnutí revoluční mládeže a k politickému postoji i praxi, které zosobňuje v československém kontextu především Petr Uhl.

Rudolf Převrátil stál tenkrát jasně na druhé straně barikády, ať už se tam dostal z jakýchkoliv důvodů. Dnes je však členem Socialistické solidarity, a nemá z toho ani materiální výhody, ani morální satisfakci. Pro něj byl rok 1989 zřejmě osobní katarzí, ale o tom by měl psát asi především on sám.

Všichni ti, co Rudu známe, víme, že politicky dnes stojí naprosto někde jinde než v letech sedmdesátých.. Hluboce si váží demokracie a odsuzuje minulý režim. Se svou neuvěřitelnou pracovitostí, velkým rozhledem a nepodplatitelným intelektem toho udělal mnoho pro rozvoj nové levice v České republice.

To by mělo snad stačit, ne? Proč po n-té přepírat Rudovu minulost, které musel čelit už tolikrát na počátku 90. let? Snad by měl být dostačující poukaz na skutečnost, že Ruda dnes brání demokracii proti těm, kteří tu proti vůli naprosté většiny lidí prosazují americký radar, privatizují zdravotnictví a cenzurují média, ba že ho napadají právě kvůli tomu.

Establishment je přece přímo prolezlý bývalými estébáky až na ministerstvu vnitru, bývalými papaláši v dozorčích radách velkých podniku atd. Podrobné sociologické studie jasně ukazují, že politický systém změnil fasádu, ale hospodářství a další klíčové oblasti zůstaly pevně v rukou stejné společenské vrstvy jako před rokem 1989.

Dva důvody

Poukázat na tyto skutečnosti bohužel nestačí, a to z dvou důvodů, vzájemně provázaných. První se zdá být ryze praktický. Kdo svou minulost záměrně skrývá, je snadno vydíratelný. Mohou ho odrazovat od další politické angažovanosti nebo s ním jednat ještě hůře.

Přesně to dělala i Stasi. Vydírala bývalé gestapáky, nacistické papaláše a občas i celkem bezvýznamné členy NSDAP. Kryla tak i mezinárodně hledané válečné zločince za to, že jim donášeli. Není nejmenší pochybnosti, že BIS a další zpravodajské služby činí dnes totéž. Nejlepší prevence je vyjít s celou pravdou ven, protože oni ji stejně už znají.

Druhý důvod jde hlouběji. Česka společnost, naštěstí, s konečnou platností odmítla stalinismus. Dokázala to mj. v roce 1989 opakovaně masovými demonstracemi a plošnou generální stávkou. Nová česká radikální levice je zcela jasně antistalinistická a to platí i pro Rudu. Ale to víme my, nikoliv však ti, které chceme získat pro radikální demokratickou změnu společnosti. Jak je o tom přesvědčit?

Podívejme se pro ilustraci, jak se chová KSČM. Vypouští hezké deklarace, ale na zakládajícím sjezdu Strany evropské levice opustila delegace KSČM sál na protest proti odsouzení stalinismu.

Její poslanec Vondruška vehementně popírá, že by se jako bachař dopustil týrání politických vězňů, a KSČM dělá mrtvého brouka.

Podle tiskoviny KSČM „Čína civilizuje Tibet“ a „Rusko bojuje v Čečensku proti terorismu“. Jsou to stejné argumenty jako těch, kteří ospravedlňují okupaci USA v Iráku, proti které KSČM vystupuje.

Je nabíledni, že svá krásná tvrzení nemyslí vážně. Dominujícím politickým proudem uvnitř KSČM jsou stalinističtí nostalgici s takovým množstvím másla na hlavě či přímo krve na rukou, že KSČM jako celek zřejmě považuje očistu za příliš riskantní. Je pohodlnější skrčit hlavu, semknout se, ideová i materiální korupce vzkvétají ve stínu stalinistů.

škodí takovým postupem samozřejmě nejen sobě jako společenskému aktéru schopnému ovlivňovat dění v ČR, ale celé obnově životaschopné levice v ČR. KSČM je kolos, který se zatím velice pomalu ale jistě potápí.

Bylo by sebevražedné, kdybychom my z antistalinistické levice sledovali stejnou pštrosí politiku a ignorovali u pracujících hluboce zakořeněnou nedůvěru vůči novým politickým subjektům všeobecně a vůči minulému režimu zvlášť. Pokud nenastolíme jinou dynamiku než „poststalinisté“, můžeme to zabalit rovnou.

Navíc lidem z KSČM stačí v podstatě teplá místečka v samotném politické systému, a k tomu potřebují jen jednou za pár let hlasy nejfrustrovanějších voličů.

My chceme tento systém radikálně změnit a potřebujeme k tomu motivované aktivisty. Ti, které pro takovou aktivitu chceme získat, mají prostě nárok vědět, zda své zásady na papíře myslíme vážně.

A to obzvlášť ti, kteří se tehdy nacházeli v jasném rozporu s námi deklarovanou politickou tradicí a jsou kvůli tomu našimi politickými protivníky vláčeni v tisku. Určitě to není lehké, ale dlužíme to Ne základnám a jejím přívržencům a všem potenciálním levičákům v české společnosti.
Thomas Franke
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •