Chceme všechno a teď

Jak jsem napsal v minulém článku, věnovanému finanční krizi a otištěném v Solidaritě, tento článek bude věnovaný alternativám v řešení současné hospodářské krize. Chci tímto přispět do diskuze na poli alternativní levice ohledně toho leninského „co dělat“ v této situaci. Vycházím z předpokladu, že každá krize kapitalistické společnosti je také příležitostí pro restrukturalizaci kapitalismu samotného a jeho společnosti. Např. krize ohledně inflace v 80. letech byla zásadní pro neoliberální revoluci. Krize, chápané jako možnosti k restrukturalizaci, nejsou navíc nikdy krátkodobou záležitostí, ale spíše střednědobým bojem. Krize kapitalismu mají taky často jeden společný rys, přítomný i v současné krizi: krize není dána nedostatkem zdrojů, ale jejich špatnou alokací ekonomickým systémem (např. krize z nadvýroby).

Krize je tedy moment restrukturalizace alokace zdrojů.

Hnutí

 Prioritním úkolem radikální, alternativní a antikapitalistické levice je vytvořit široké hnutí zaměstnanců tradičních i nových pracovních studentů, důchodců, imigrantů a dalších členů sociálně utlačovaných a vyloučených vrstev. Toto hnutí samozřejmě nemá na začátku žádnou definovanou identitu, není antikapitalistické samo o sobě, a vyznačuje ho spíš negativní vymezení. Nejde to vytvořit hnutí, které by bylo prodlouženou rukou té či oné skupiny, partaje, odborové centrály, jak se o to etablované struktury v mnoha případech významných hnutí snažily.Toto šlohnutí by mělo být nezávislou sociální sílou s vlastním programem, jehož splnění by nebylo možné delegovat jakékoliv straně současného parlamentního spektra. Tato nezávislost má nejméně dva důležité důvody: na jedné straně je jasné že žádná ze současných stran se svojí politikou a strategií nedokážou krizi řešit (konzervativci teorizovali autoregulaci trhů, sociální liberálové říkali, že takový trh mohou zvládnout a regulovat)  na druhé straně nezávislost na parlamentní politice otevírá nové prostory nejen v dobách kdy parlament a podobné instituce zastupitelské demokracie mají drtivě menšinovou podporu společnosti. Další rovinou odmítnutí zastoupení tradičními parlamentními stranami je rovina jejich působení: na jedné straně existuje celá řada místních a celostátních požadavků, ale zásadní boj se dnes vede na rovině nadnárodních institucí (EU, G-20, WTO atd.), kterou tradiční strany jen těžce postihují. To klade na hnutí nutnost, aby opravdu přemýšlelo globálně.

Co se týká největší české odborové centrály ČMKOS, je patrné, že nedokáže vidět problémy všech skupin pracujících (migrantů, nových identit práce, a i samotných členů odborů), a navrhnout radikální alternativy, jelikož je sevřená v prostoru tripartity a vyjednávání za každou cenu: odborář se v této vizi stává zprostředkovatelem mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, tvůrcem tolik milovaného sociálního smíru.

Radikální levice je v těžké situaci. Hnutí se vytváří na materiálních konfliktech aktérů (např. vlna vyhazovů, škrty ve školství): z tohoto hlediska je totiž nemožné naroubovat sociální konflikt a hnutí na jinak zpacifikovanou společnost. Nicméně prostor k manévru je i tak docela velký: můžeme se ale snažit vytvořit struktury a situace, které by pomohly vzniku hnutí (např. monotematická kampaň, na kterou by se posléze přibalila jiná témata), být v interakci s lidmi či sociálními skupinami, kde je přítomno nějaké sociální pnutí, které ale zatím nepřerostlo do konfliktu. Radikální levice může být konstruktivním a stmelujícím prvkem hnutí, pokud dokáže srozumitelně a otevřeně v rámci hnutí vystupovat K tomuto optimistickému závěru mě vede několik důvodů.

Současné zkušenosti z Řecka, Itálie, Belgie Francie a Španělska nám ukazují, že společnosti Evropské unie nejsou úplně zpacifikované, a že jsou schopné vyplodit i radikální a dlouhotrvající protesty. Většinou jsou reakcí na politiku vlád, které dávají desítky a stovky miliard eur bankám a velkému průmyslu, ale škrtají sociální výdaje, či dlouhodobě nejsou schopné zajistit prostředky pro jistější budoucnost mladých (takzvaná nofuture generation): protesty jsou shrnutelné heslem „My vaši krizi nezaplatíme“. Tato hnutí jsou plodem materiálního konfliktu různých skupin ve společnosti (studentů, mladých zaměstnanců, pracujících jako v případě Řecka a Itálie kde se odboráři přidali k mladým generální stávkou). Radikální levice může těmto hnutí poskytnout vlastní analýzu společnosti, moderovat konflikty mezi různými proudy hnutí, snažit se, aby hnutí vytvořilo radikální program společenské změny a řešení krize, které by z něj udělalo více než jen sumu partikulárních zájmů. Positivní program nejen otevírá nový politický prostor, ale taky zamezuje aby protivník použil metodu divide et impera.

Program, aneb co tedy chtít a dělat?

V médiích je v posledních dnech slyšet, že se zhroutil neoliberální ekonomický systém. Toto tvrzení je odůvodňováno současnými státním zásahy do ekonomiky a požadavky po větší regulaci v bankovním a finančním sektoru (ovšem již ne po větším zdanění). Nemyslím si, že tyto dva rysy plně postihují podstatu neoliberální revoluce. Naopak její pilíře vidím jinde: odsun daňové zátěže od vysokopříjmových skupin k těm středně a nízko příjmovým, vytvoření takzvané flexicurity (http://en.wikipedia.org/wiki/Precarious_work) a světa stagnujících mezd, privatizace širokého spektra veřejných statků, poražení dělnického hnutí a jeho strategií, redukce a omezení demokracie. Hnutí, které by se snažilo reagovat na krizi a její provázející restrukturalizaci výroby a ekonomie, by mělo odpovědět positivním programem na tyto základní otázky, v rámci optiky překonání nejen neoliberalismu ale samotného kapitalistického výrobního způsobu.

V této optice je naprosto zásadní nové přerozdělení zdrojů, deprivatizace veřejných statků a demokratizace jak státu tak organizace výroby. V následujících řádcích se budu snažit načrtnout několik konkrétních návrhů pro alternativní řešení krize a restrukturalizaci způsobu výroby.

Přerozdělení

V rámci současné krize je nutné nastavit systém tak, aby došlo k radikálnímu přerozdělení bohatství. Současná krize může navodit dojem, že prostě nejsou prostředky, a tudíž je nutné, abychom si všichni utáhli opasky. Statistiky naopak ukazují, že zdroje byly jen přesunuty zdola nahoru, což velkým dílem způsobilo i nynější krizi z nadprodukce. Přerozdělením ale chápu něco jiného než vyjednávání vyšší mzdy, které je samozřejmě také nutné ale ne naprosto prioritní.

Jako hlavní činitelem přerozdělení vidím stát a daňový systém. Dnešním problémem není tolik, že mzdy jsou nízké v absolutních cifrách, ale skladba výdajů zaměstnanců. Tuto skladbu lze ale změnit. V českých a evropských mzdách má například velice velkou váhu položka bydlení a s ním spojené náklady a služby (topení, energie, voda, odpadky). Tyto výdaje lze omezit například velkou výstavbou státních a obecních bytů s nájmy spojené s příjmem rodin či osob, které obývají daný byt. Mnohé zkušenosti ze zahraničí ukazují, že statní, komunální či regionální správa vody, odpadků a energetiky omezuje náklady a navíc ji lze nasměrovat k šetrnějšímu a ekologičtějšímu použití. Bydlení a s ním spojené náklady a služby prošly rozsáhlou privatizací: trh nejen zvýšil náklady ale je jasné že není schopen uspokojit potřebu lidí mít bydlení (viz krach hypotečního způsobu obstarávání bydlení). Bydlení, voda, energie, i odpadky jsou veřejné statky neslučitelné s trhem.

Dnes se také mluví o zvýšení nezaměstnanosti. Tento problém lze docela pružně překonat zavedením 30 až 35 hodinovou pracovní dobou za 40 hodinovou mzdu s tolerancí 5 hodin přesčasů. U nových identit práce je ale problém, že mzda není vázána na počet odpracovaných hodin, ale na splnění konkrétních úkolů: neexistuje tradiční pracovní doba. Vzhledem k tomu, že i v České republice je tato skupina dost početná (teleworking, švarcsystém, některé agenturní zaměstnání), je nutné zavést občanskou mzdu, kterou by dostával každý občan i cizinec s povolením k pobytu dosažením 18 roku života.

Dnes se vůbec nemluví o agenturních zaměstnancích, migrantech, a dalších flexibilních pracujících. Ti již dnes platí krizi nejvýrazněji. Z cizinců, kteří ztratí práci, se stávají nelegálové, flexibilní zaměstnanci mají jen omezený přístup k sociálním službám, agenturní zaměstnanci mají jen velmi malou škálu práv. Nelegální cizinci a ti dnes již pobývající v ČR musí získat trvalé povolení k pobytu a mít přístup k různým sociálním službám a podporám. Musí se rozšířit tradiční sociální stát na všechny flexibilní zaměstnance, spojený s vytvořením nového sociálního státu, který by co nejvíce odpovídal jejich potřebám. Samotná flexibilní práce musí být nahrazena způsobem práce, která bude spojovat rozvinutí osobnosti pracujícího s prvky sociální jistoty.

Všechny tyto nákladné změny musí být financovány vyšším zdaněním vysokopříjmových vrstev, finančního kapitálu, zavedení Tobinovi daně, deprivatizace musí být provedeny s jen minimální kompenzací, ale je především nutné, aby tyto změny byly zavedeny na evropské úrovni. Na jedné straně zavedení společné sociální a pracovní politiky zamezí dnes tolik patrnému sociálnímu dumpingu mezi jednotlivými zeměmi EU, a na druhé ekonomicky silnější země by museli pomoci těm ekonomicky chudším, které jsou často levnými dílnami jejich velkých koncernů a společností.

Demokratizace státu a výroby

Je patrné, že přisuzuji státu velkou roli v rámci obhospodaření společenských zdrojů. Nelze ale nevidět, že současný stát má významný demokratický deficit. Navíc příliš velká centralizace může vést k neefektivnosti (z pohledu uživatelů a občanů), klientelismu, a plýtvání zdrojů. Z této kritiky státního zásahu vycházeli neoliberálové a nutné říci, že to byla kritika mnohdy podložená. V této souvislosti vidím cestu v rozšiřování přímě demokratizace v řízení státu. Už dnes existuje celá řada úspěšných zkušeností v tomto smyslu: jde například o spoluvytvářené rozpočty měst,

samosprávu městských bytů v Seville. Většina těchto zkušeností má ale municipální a regionální ráz. Na jedné straně je tudíž nutné posílit prostředek referenda, promyslet i nové způsoby přímé demokracie na národní a nadnárodní úrovni, prosadit odvolatelnost politiků a omezení počtu jejich mandátů, ale také se snažit vytvořit Evropu jako síť regionů. Politický požadavek radikální demokratizace státu je naprosto zásadní v rámci přerozdělování. Jde především o to, aby hnutí a občané mohli kontrolovat své politické zástupce, jak nakládají se zdroji, které jim byly svěřeny v sociálním konfliktu. Přerozdělení a radikální demokracii podle mě nelze programově oddělit.

Radikálně demokratické společnosti také jistě přísluší dohled nad výrobou a společenská kontrola hospodářství. Tato kontrola má jak místní ráz (struktury zaměstnanců určují společně s majitelem způsob a plánování výroby), tak i ten „globální“. Je totiž patrné, že v řadě klíčových odvětví tržní distribuce zdrojů skrz mechanismus poptávky a nabídky (neboli ceny) selhal. Nejen že brání přístup k některým základním potřebám, ale není vůbec schopen regulovat hospodářství, dát mu dlouhodobější perspektivu rozvoje (čímž samozřejmě nemyslím zvyšování HDP). Cena selhává dennodenně například v případě těžby a prodeje nerostného bohatství, nebere v úvahu takzvané následky a externality. (vedlejší náklady těžby, zejména dopady na životní prostředí). V době, kdy máme před sebou ekologickou, demografickou a energetickou krizi je cena a trh naprosto nevhodný způsob pro další rozvoj lidstva jako takového.

Další zásadní selhání vidím v takzvané „corporate governance“ současných podniků, kdy jsou manažeři zodpovědní jen akcionářům. Manažeři se tedy snaží maximalizovat zisky a dividendy (ze kterých managementu plynou bonusy) v krátké době svého působení. Tento systém řízení podniků a ekonomiky vede k co největšímu snižování nákladů a k jejich co největší externalizaci. Je to ekonomika na úkor práv, společnosti, mezd a budoucnosti. Je potřeba současnou „corporate governance“ překonat, a zahrnout do ní i pracující a širší společnost.

Společnost dnes má, i díky novým technologiím, možnost plánovat a řídit hospodářství. Chybí k tomu politická vůle, přesvědčení, ale také určitá kulturní a ekonomická skepse vůči plánované ekonomice kvůli krachu Sovětského svazu. Tento rok budeme slavit 20. výročí pádu berlínské zdi. Za tuto dobu kapitalismus, opravdový vítěz tehdejších bojů, prodělal 10 až 15 národních a nadnárodních krizí a jednu globální (krize new economy). Dnešní krize a vývoj posledních 20ti let ukazuje, že způsob distribuce (konkurenční trh) a organizace ekonomiky (corporate governance) selhávají. I dogma, že neoliberální kapitalismus je nejefektivnějším způsobem alokace zdrojů, je silně narušen. Není důvod proč neotevřít otázku překonání současného ekonomického paradigmatu, bez strašáků minulosti.

Závěr

Dnes jsme na začátku. Máme ale kolem nás svět, kde existuje celá řada zkušeností jiné politiky a jiné ekonomie (a ekonomiky, byť v omezeném rozsahu). Jak napsal Italo Calvino (http://en.wikipedia.org/wiki/Italo_Calvino), jde o to najít v dnešním pekle to, co už peklem není, dát tomu prostor a život. Tento článek chtěl jenom upozornit na některé nápady a řešení. I historie dělnického hnutí nám má v řadě věcí co říct. Jde tedy o to vytvořit společenskou sílu, která by mohla prosadit program společenské změny. Tento program může čerpat ze současnosti, z těch lepších stránek historie, i z fantazie a hlavně potřeb jeho aktérů. Nechceme se vrátit do minulosti, ale uchopit a změnit budoucnost. V ČR, ale i jinde v Evropě, by se mohla situace zdát beznadějná. Nicméně historie zná zlomy. Jde tedy o to, aby radikální a antikapitalistická levice byla připravená takovému zlomu pomoci, strukturálně, programově a myšlenkově.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •