Co je Hizballáh?

{mosimage},,Tiskový mluvčí iniciativy Ne základnám pogratuloval teroristické organizaci,” byl jeden z titulků, který se objevil nedlouho po úspěšné demonstraci 15.3. Následující článek se snaží ukázat, že Hizballáh, ona údajná teroristická organizace, žádnou teroristickou organizací není. Je ale vážným problémem pro americkou zahraniční politiku na Blízkém Východě.

V českém tisku se proti Hizballáhu používá jejich údajný podíl na bombovém útoku na Argentinsko-izraelské centrum v Buenos Aires. Za původním obviněním stojí ale tři navzájem propojené zdroje, tj. argentinská justice, Izrael a Spojené státy. Argentina byla v 90. letech ,,automaticky“ řazena k politickým spojencům Spojených států v Jižní Americe. Ačkoliv se to za prezidenta Kirchnera začalo mírně měnit (např. jeho zdůrazňováním Mercosuru a odmítnutím FTAA), zůstal přesto vliv americké administrativy značný. A tak byl Hizballáh v říjnu 2006 oficiálně odsouzen za bombový útok.

V březnu 2007 uveřejnilo španělské periodikum Página/12 článek o tiskové konferenci, na které vystoupil bývalý kongresman Mario Cafiero a bývalý vládní představitel Luis D’Elia, kteří přednesly důkazy poukazující na to, že za útokem stáli lidé napojení na organizaci Lidoví mudžahedýni íránu. O Hizballáhu nepadlo ani slovo.

Strana odporu

Hizballáh je pro řadu lidí naprosto neznámou organizací a asi by jí i zůstal nebýt války z léta 2006 (viz Solidarita č. 4 ).

Hizballáh vznikl na počátku osmdesátých let minulého století, jako odpověď na sociální útlak, kterému se dostávalo šíitům a chudým od ostatních složek libanonské společnosti, a zejména jako odpověď na izraelskou okupaci od roku 1982. Začal jako partyzánská organizace, ale nyní je mnohem víc. Jeho síť sociálních zařízení, jako jsou kliniky, nemocnice, školy, komunitní a náboženská centra, se rozrostla do míry, že podle některých je rozsáhlejší než ta, kterou disponuje na jižním předměstí Beirutu, v údolí Beka a v jižním Libanonu (tj. v oblastech, kde žije většina šíitů) samotný libanonský stát. Lékařská zařízení Hizballáhu například poskytují péči jednomu a půl milionu lidí ročně. Je to obrovské číslo, když uvážíme, že Libanon má něco málo přes čtyři miliony obyvatel.

Program Hizballáhu byl z počátku úzce islamistický, zaměřený na vytlačení Izraele z jižního Libanonu a zpět do hranic z období před rokem 1967 (tj. před okupací Západního břehu, Gazy a Golanských výšin). Na jeho rostoucí vliv zareagoval Izrael strategií likvidace vedoucích představitelů Hizballáhu. V roce 1992 zaútočila izraelská helikoptéra na konvoj, ve kterém jel jeho tehdejší vedoucí představitel, Abbás Musáwi. Zemřel spolu se svou ženou, synem a dalšími čtyřmi lidmi. Tento atentát urychlil nástup nového vedení, které se seskupilo kolem Hassana Nasralláha, který chápal potřebu překonat náboženské sektářství. To se projevilo v opuštění programu na ,,vytvoření islámského státu“, vedlo k otevření organizace i pro nešíitské obyvatele Libanonu a k hlubší spolupráci napříč politickým i sociálním spektrem, včetně spolupráce s organizacemi gayů a lesbiček. Nasralláh odsoudil útoky z 11. září 2001 a místo jednoduchého obrazu, který se nám předkládá v mediích, že jsme buď na straně svobody, nebo na straně teroru, mluvil o dvou Amerikách, rozdělených mezi chudé a bohaté.

Při invazi v roce 1982, stejně jako během tzv. třiatřicetidenní války v létě 2006, tvrdil Izrael, že jen chrání své hranice. Ve skutečnosti šlo o pokus zlikvidovat palestinské organizace, které v Libanonu působili. K útoku došlo v součinnosti izraelské armády s členy fašistické strany Falanga, která se nechvalně proslavila během Libanonské občanské války (1975 – 1990), při které masakrovali příslušníky libanonské levice a uprchlíků z řad Palestinců. Během okupace v roce 1982, povraždili falangisté v uprchlických táborech Sabra a šatila na 3500 lidí, včetně žen a dětí. Brutalita, se kterou se tak stalo a fakt, že falangisty na místo dopravila a více jak 48 hodin na jejich řádění dohlížela izraelská armáda, stály nakonec post tehdejší ministra obrany Ariela šarona.

Lekce z historie

Žádné arabské armádě se nikdy nepodařilo to, co Hizballáhu během třiatřicetidenní války. Ale není to poprvé, co vznikla partyzánská síla, která je schopná bojovat způsobem, kterým arabské státy schopny bojovat nejsou. Stalo se tak v podobě Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) v důsledku porážky v tzv. šestidenní válce v roce 1967. Tehdy nejen Palestinci, ale aktivisté z celého Blízkého východu vzhlíželi k OOP jako k velmi nadějné síle na rozdíl od arabských nacionalistických režimů. Palestinský student, Ibrahim Ali, napsal v roce 1969: ,,Červnová válka, která do značné míry odhalila korupci a úpadek těchto režimů, přinutila Palestince přehodnotit svou pozici vůči těmto státům(…) To se projevilo v masové podpoře partyzánských organizací, které fungovaly nezávisle na arabských vládách.“ 

Do čela palestinského hnutí odporu se dostal Fatah, který se v roce 1967 přidal k OOP. Jeho představitelem byl už v té době Jássir Arafat. V březnu 1968 dosáhlo toto hnutí významného vítězství. Izraelci zahájili masivní útok na jordánskou vesnici Karamech, kde měl Fatah své sídlo. Odpor partyzánských bojovníku vydržel tak dlouho, že se do bojů zapojila i jordánská armáda a společně donutili izraelské jednotky se stáhnout. Bylo to pouhých devět měsíců po porážce v šestidenní válce.

Karamech byl ale jen zábleskem naděje. Vítězství záviselo na tom, že Izraelci vstoupili do oblasti, kde byli Palestinci už ozbrojeni, a na zapojení jordánské armády do bojů. Ibrahim Ali správně poznamenal: ,,útoky partyzánů(…) nebyly doprovázeny vytvářením partyzánských základen na Izraelem okupovaných územích. Nedá se to vysvětlit pouze poukazem na izraelskou ostražitost a jejich politiku masivní odplaty. Většina státních zaměstnanců na Západním břehu dostává dvojí výplaty, jedny od Jordánců, druhé od Izraelců. Pravidelný obchodní styk mezi Východním a Západním břehem pokračuje dál, zatímco izraelské letectvo bombarduje napalmem arabské vesnice. Izraelci používají politiku cukru a biče. Na jedné straně masivní represe, na druhé straně ústupky. Žádná z partyzánských organizací nepředložila program, ačkoliv všechny vyzývají k ozbrojenému boji, který povede k odsionističtěné, demokratické a dvojnárodnostní Palestině.“

K tomu, aby palestinské partyzánské organizace vychýlili balanci sil ve svůj prospěch, existovala jen jedna cesta. Tou bylo dosáhnout revoluční změny v některém z arabských států sousedících s Izraelem. Možností v tomto směru bylo mnoho, zejména v Jordánsku. Monarchie byla den ode dne nestabilnější, její armáda ztratila polovinu úrodné půdy ve prospěch Izraele (Západní břeh byl v roce 1967 součástí Jordánského království) a více jak polovina populace pod jordánskou kontrolou byli Palestinci. Slabost monarchie se projevovala i v tom, že byla donucena nechat OOP vedenou Fatahem chovat se na svém území jako stát ve státě. Místo organizování revolučního svržení monarchie, která vznikla zásluhou Britů a která si tajnou dohodou v letech 1947–48 rozdělila s Izraelem Palestinu, prosazoval Fatah v Jordánsku politiku ,,neintervenování“. Otázku po tom, co dělat s reakčními arabskými státy zodpovídali i představitelé inklinující uvnitř Fatahu k levici arabským příslovím, že není potřeba sbírat ovoce ze stromu, když ho bouře shodí sama – tou bouří má být porážka sionismu. OOP hledala v rozličných arabských státech, včetně těch nejzpátečničtějších monarchiích, finanční podporu. A podle toho také upravovala svou politiku.

Chování Fatahu pochopíme, když pochopíme jeho třídní složení. Ačkoliv se s ním identifikovala neuvěřitelné množství palestinských rolníků, dělníků a uprchlíků, v jeho politickém i vojenském čele stáli členové střední třídy, velmi podobní těm, kteří stále v čele arabských nacionalistických vlád. Arafat a další partyzánští vůdcové byli typickými palestinskými odborníky, stavební inženýři a tak podobně, kteří začali svou kariéru v na ropu bohatých státech Perského zálivu. Fatah byl hierarchicky organizován, lidé z podobného prostředí drželi rozhodovací a velitelské funkce (a dostávali výplaty několikrát větší než řadoví bojovníci). Lidé z takového třídního prostředí považovali za samozřejmé, že musí mít ohlas u palestinských středních a vyšších tříd, když vystupují proti izraelské okupaci, ale nezpochybňují třídní základ svých vlastních privilegií jak v Palestině, tak v exilu.

Stejná logika se projevila po tzv. Černém září, kdy OOP zřídila svou základnu na jihu Libanonu. Možnost revoluční akce se ukázala v roce 1975, kdy se spojili palestinské organizace a libanonská levice do hnutí, které stálo na odporu proti sociální a hospodářské deprivaci. Tomu nechybělo mnoho a svrhlo by režim. Zasáhnout musela vojenskou intervencí Sýrie, která ji uskutečnila za podpory USA, a hnutí rozdrtila. Kontrola jihu Libanonu OOP pak získala podobu spíše cizí okupace, kde represe, sexuální i jiné obtěžování a banditství na místním obyvatelstvu nebylo úplnou výjimkou. Shora dolů řízená vojenské organizace střední třídy nemohla vládnout jiným způsobem, než tak, že pošlapala zájmy těch, kteří za ní stáli.

Když pak nakonec první Intifáda v letech 1987 – 90 donutila Izraelce k serioznímu vyjednávání, byla OOP připravena usadit se na izolovaných ostrůvcích země na Západním břehu a v Gaze. Doufala, že se jí podaří použít stát, aby alespoň v malém dosáhla svých cílů, neboť ve velkém by to znamenalo revoluční výzvu napříč celým arabským světem. Tento její pokus nejenže nechal Izraeli volnou ruku, aby dále rozšiřoval své osady, ale vedl také k vytvoření palestinských kvazi-státních institucí, jež se staly známé svou zkorumpovatelností, nekompetentností a represemi.     

Třídní základna Hizballáhu

Dnes Hizballáh tím, že se spoléhá na dohody s vlastním státem a tím, že odmítá revoluční přístup vůči ostatním státům, je v nebezpečí, že se vydá stejnou cestou, kterou si prošla během mnoha let OOP. Pokud se tak stane, tak jeho vítězství z léta 2006 nijak nenapomůže k vytvoření aktivní strategie pro konfrontaci s dominancí státu Izraele nad Palestinou nebo celým imperialistickým projektem pro region jako celek.

Dosavadní fungování Hizballáhu ho připoutává k různým dohodám a kompromisům. Síť sociálních organizací, která je tak důležitá pro stmelování jeho lidové základny, se nezrodila jen tak z ničeho. Musí být dobře zafinancovaná. Zdroje peněz jsou v zásadě dva: jedním je írán, ve kterém jsou vlivné skupiny, které by se dohodly s USA, pokud by byl írán uznán za regionální mocnost, a druhým jsou šíitské střední třídy a podnikatelské zájmy v Libanonu. Profesor Ahmed Nízar Hamzech dodává, že finance proudí také z ,,individuálních darů, darů skupin, obchodů, společností a banka, obdobně jako u politických stran v USA, Kanadě, Latinské Americe, Evropě a Austrálii.“ K tomu je třeba také připočíst řadu vlastních obchodních investic Hizballáhu, který využívá výhod libanonské volnotržní ekonomiky s několika supermarkety, benzínovými pumpami, obchodními domy, restauracemi, stavebními firmami a cestovními agenturami.

Asi nikoho potom nepřekvapí, že organizace tak závislá na fungování uvnitř kapitalistického systému přijme ,,konzervativní“ ekonomický program a odmítá svržení sousedních arabských vlád. Dostává se tak do stejně neřešitelné situace jako OOP. Bez dynamiky sociálního hnutí napříč celým arabským světem, můžou být progresivní prvky jakékoliv organizace nakonec udolány. Sloužit tomu můžou jak domácí síly, tak ty mezinárodní.

Konec konců to jsme mohli vidět hned po ukončení bojů v létě 2006. Volání po naplnění rezoluce OSN, která měla vyslat vojska Spojených národů, která by pomohla libanonské vládě odzbrojit Hizballáh a uzavřít libanonské hranice, aby měl Izrael jinou ,,obranu“, než pokoušet se odzbrojit Hizballáh sám. To v podstatě znamenalo vojenskou okupaci Libanonu. Jako vždy se samozřejmě nemluvilo o vojenské okupaci Izraele, aby byli každodenních útoků uchráněni Palestinci žijící v Gaze a na Západním břehu.

Libanon dnes

O Libanonu se svého často říkalo, že je švýcarskem Východu. Dnes je ale situace naprosto odlišná. Drtivou ránu libanonské ekonomice, která žila hlavně z turistického ruchu, zasadila zmiňovaná třiatřicetidenní válka. Kromě toho, že Izrael bombardoval civilní letiště, poničil také rozsáhlé části hlavního města Beirútu, bombardoval řadu dalších měst a citelně poškodil infrastrukturu, zejména rozvod elektřiny. Ani po téměř dvou letech nejsou některé škody napraveny.

Podle Libanonského všeobecného svazu pracujících žije 54% populace na hranici chudoby. Koupěschopnost libanonského obyvatelstva klesla v roce 2007 o 15%. V lednu 2007 vypukla vlna protestů proti neoliberální politice vlády Fouad Siniora. Jeho kabinet rád přijímá opatření navrhovaná MMF, což vede k ožebračování obrovské většiny populace ve prospěch sunnitských a křesťanských elit. Významnou roli začínají hrát odbory i další sociální hnutí.

Hizballáh se už na začátku roku 2006 dohodl s další opoziční stranou, Svobodným vlasteneckým hnutím (křesťané), na spolupráci. Kromě toho spolupracuje Hizballáh i s odbory.

Vítězství Hizballáhu v třiatřicetidenní válce, jeho dlouhodobá práce v sociálním hnutí, neoliberální politika a vzestup třídního boje ve společnosti, jsou hlavní faktory, které dnes ovlivňují život v Libanonu. Uvidíme, jak se události posledních dvou let promítnou do voleb v roce 2009.

Zoltán Danihel
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •