Finační a ekonomická krize

Finanční a ekonomická krize, která zasáhla svět před pár měsíci, a která zřejmě vyvrcholí v roce 2009, se stala nejdůležitějším tématem ve společnosti. Mnozí z řad zaměstnanců i menších podnikatelů mají pocit nejistoty kvůli nejasné budoucnosti i nepříliš jasného a komplikovaného původu současné krize. V novinách, poté co to bylo dlouhá léta tabu, se začíná znovu mluvit o regulaci a dohledu, a také o důležitosti státní zásahu do ekonomiky, který se v posledních měsících stal nezbytný pro záchranu burz, velkých bank a samotné ekonomické velmoci světa, Spojených států amerických. Společně s tím ale také nezní příliš přesvědčivě, že celý problém vytvořil jen okruh hamižných bankéřů a manažerů, jejichž činy dolehnou na všechny ostatní (od vlastníků velkých továren a podniků až po posledního z pražských bezdomovců) tíhou laviny. Nicméně to se snaží vštěpit do hlav lidí mainstreamová média a politici, kteří v mnohých zemích oprášili nejen státní intervenci ale také rétoriku “národní jednoty”, smíchanou spolu s levným populismem o potrestání hrabivých bankéřů.

Samozřejmě špičky velkých finančních společností musí nést zodpovědnost za svoje činy, které ale byly v drtivém případě legální, a které by nemohly uskutečnit bez komplicity a spolupráce s vrcholnými politiky, manažery nadnárodních společností a státními či polostátními institucemi (např. centrální banky, Mezinárodní měnový fond či Světová banka). A kdybychom pověsili na lampy Wall Streetu nejvyšší podvodníky operující na burze, která tam sídlí, nevyřešili bychom ani jeden z problémů, které vytvořily současný neuspokojený stav.

Kořeny krize

Na rozdíl od mnoha komentátorů nevidím jako hlavní kořen krize nedostatečnou regulaci a kontrolu bank a finančních institucí. Tento nedostatek sice v určité míře zvětšil efekty a důsledky současné krize, ale není její hlavním kořenem. Hlavní kořenem krize je současná světová dělba práce, neoliberální ekonomická politika, a také neustálá snaha kapitálu zvyšovat své zisky. Pokud se nebudeme snažit řešit tyto tři aspekty současné krize, čekají nás krize další. V médiích se sice píše o nynější krizi jako o jedinečném jevu, což je určitě pravda, protože rozsah co do ztrát a rozšířenosti po světě je opravdu největší od roku 1929, ne-li od světové krize 70. a 80. let 19. století. Na druhé straně se ale média snaží o to, aby pojem „jedinečný“ byl synonymem pro „neopakovatelný“. To samozřejmě pravda není: stačí připomenout celou vlnu regionálních krizí z druhé poloviny 90. let (asijská krize, krize Ruska, v arabském světě, ve východní Evropě), a také krize americké new-economy na konci minulého milénia. Svět byl tedy od roku 1989 (tedy během posledních 20 letech) svědkem několika rozsáhlých krizí, které jsou střídány dočasnou dobou stability. A koneckonců mnozí si pamatují další „jedinečnou a neopakovatelnou krizi“ z konci 70. let 20. století. Vraťme se ale ke třem aspektům, o kterých jsem psal výše.

Neoliberální ekonomická politika umožnila to, co Thomas Friedman popsal jako „největší přesun bohatství zdola nahoru od roku 1917.“ Pro tento výrok existuje mnoho podkladů ukazujících přesun bohatství z nákladů a platů (takzvaný svět práce) k výdělkům (tz. svět kapitálu). Na příklad Working paper Bank for international settlements. Tento přesun začal již v polovině 70. let, ale nabral na dynamice v 80. a 90. letech, neboli v období vítězství neoliberální ekonomie nad keynesiánskou ekonomií, a především nad dělnickým hnutím v tehdejších zemích NATO. Tento přesun bohatství se projevil nejen stagnujícími platy, ale také změnou fiskální politiky, kdy nejvyšší vrstvy dostaly řadu daňových úlev, či snižováním státních výdajů. V západní Evropě šlo o přesun asi 7 až 9 % HDP a v USA zhruba o 10-11%. Tato situace byla především výsledkem snahy kapitálu zvyšovat co nejvíce zisky, které jinak stagnovaly. Tato stagnace byla tedy řešena nejen snahou co nejvíce snížit náklady (hlavně daně a platy) ale také privatizacemi, a otevíráním nových trhů (Čína a země bývalé Varšavské smlouvy).

Nicméně již Marx si uvědomoval základní rozpor mezi snahou kapitálu a managementu podniků a firem snižovat platy a poklesem koupěschopnosti domácích odbytových trhů. Tato koupěschopnost je však naprosto klíčová pro pokračování výroby, a obnovování zisku, takže její příliš velká deprese může vést k nadprodukci a také k ekonomické krizi. Zdálo se ale, že moderní a neoliberální kapitalismus dokázal tento základní rozpor překonat úlohou, do které se dostaly Spojené státy (a částečně také Evropská unie) a také flexibilním půjčováním peněz. Ze studií proudů zboží a kapitálu lze totiž postřehnout, že Spojené státy se staly velice výkonnou houbou, která absorbovala nadprodukci asijských a částečně i evropských ekonomik. Takzvaný americký způsob život vytvořil situaci, kdy 5% světové populace konzumuje 25% až 30% zboží vyrobeného na celém světě. Mnoho ekonomik se také zaměřilo na export než na domácí trh, což umožňuje místním ekonomickým a podnikatelským elitám dbát méně na koupěschopnost a výši platů v zemi, kde působí. Dodavatelské země zboží a kapitálu Spojených států jsou především z pacifické části Asie, Latinské Ameriky, a menší míře Evropy. Tyto země, mezi kterými je hodně tzv. ekonomických tygrů, na jedné straně mají velké dolarové rezervy a fondy, čímž mají nástroj na vytvoření tlaku na USA, ale na druhé straně jsou závislé na nich hned ze dvou důvodů: kapitál investovaný v dolarových fondech a rezervách by ztratil hodnotu s propadem ekonomiky USA a díky nerozvinutému vnitřnímu trhu by spadla rychle do stagnace celá jejich ekonomika.

Ale jak je možné, že USA mají tak velkou spotřebu, když od 80. let stagnují platy? A jak je možné, že v Evropské unii při klesajících platech zůstává spotřeba víceméně stejná? (viz grafy 1a pro USA a 1b pro EU http://hussonet.free.fr/toxicap.xls).  V pokrytí této zóny má klíčovou roli právě finanční kapitál. Důležitou roli sehrává rozdělení dividend akcionářům akciových společností. Navíc v některých zaměstnáních je část platu a odměn vydávána v akciích podniku, pro který zaměstnanec pracuje. Ale určitě důležitou roli v této situaci má takzvaná kultura kreditní karty, popsaná Zygmuntem Baumannem. Tato kultura se výrazně rozvinula od roku 2000 ve Velké Británii a USA, a byla součástí ekonomické strategie prezidenta USA Georgie W. Bushe. V období, kdy banky mají dostatečný finanční kapitál na půjčení (který byl často importován z jiných zemí) mohou půjčovat spotřebitelům, aniž by chtěly velké garancie splácení. Proto i již zadlužení lidé mohli dostat další úvěry a dále rozvíjet vlastní spotřebu, a to i v době, kdy jim stagnují platy. Tyto strategie vedly k iluzi překonání základního rozporu mezi snahou snižovat platy a náklady a zajistit co nejvyšší spotřebu a vytvořily takzvané burzovní bubliny a subprime dluhy. Současná krize tedy vyrůstá z těchto strategií a z vůle přerozdělování zdola nahoru.

Toto přerozdělování má další rozměr. Akumulované prostředky z výroby a z produktivity práce byly jen z určité části znovu investovány do výroby a do zvyšování produktivity práce. Naopak majitelé těchto akumulovaných prostředků se zaměřili na investice na finančním trhu, jelikož ten byl rentabilnější než investice do produktivity práce. Nutnost zvyšovat zisky byla tudíž zaměřena spíše na finanční trh (který sliboval obrovské výnosy) spíš, než na produktivitu práce, kde míra růstu byla o mnoho nižší. Díky současné krizi můžeme říct, že alokace těchto zdrojů (řízená tržními mechanismy) byla nevýhodná, což zpochybňuje hlavní krédo kapitalismu, že trh jako takový je schopen alokovat co nejvýhodněji zdroje. Další důsledek bylo také tlak na snižování nákladů v rámci stagnující produktivity práce ve snaze co nejvíce zvyšovat zisk.

Jak z krize ven?

Pokud vezmeme jako jádro současné krize nevýhodnou alokaci zdrojů, přerozdělení bohatství zdola nahoru, model současné ekonomické globalizace a snahu kapitalismu co nejvíce maximalizovat zisky, tak recepty na její řešení jsou úplně jiná než ta, co se snaží prosadit jednotlivé vlády. Nicméně chci se o nich zmínit, protože česká média je považují za téměř socialistická, ačkoliv jsou plně souladu se současným modelem ekonomie a výroby. První reakce na finanční krizi bylo volání po větším bankovním a burzovním dohledu a po větší regulaci těchto odvětví státem. Toto volání podpořil i hlavní orgán současné ekonomie Financial Times. Po letech prosazovaní deregulace a snižování dohledu najednou ekonomické elity změnily názor. Proč ale? Jak známo banky jsou místem a institucí, které umožňují akumulaci prostředků, investice a úvěry na podnikání. Pokud jsou tyto instituce destabilizované, tak nemohou vykonávat dostatečně své hlavní funkce (které jsou podstatně jiné než schraňovat úspory běžných občanů), kterými není vytvářet svou aktivitou zisky, ale poskytovat prostředky na vytváření zisků jinde. Pro ekonomické elity je tudíž životně důležité, aby tento sektor fungoval dobře a byl důvěryhodný, protože jim umožňuje schraňovat, zvyšovat a používat zisky, a také používat jako investice úspory nepodnikatelské části obyvatelstva. Proto je státní dohled nejenom trpěný ale dnes, když bankovní sektor ztratil podstatnou část své důvěryhodnosti, i vítaný. Další prolomené neoliberální tabu je státní zásah do ekonomie. Tento zásah je ale jen určitou kompenzací podnikům (viz například automobilový průmysl), které ztratily část svých zdrojů a akumulovaných zisků jejich špatnou alokací na burze. Tyto zásahy ale také kompenzují to, že model ekonomické globalizace již nefunguje, neboli že USA ztrácejí svoji roli světového spotřebitele, a že úvěry a dividenda menší a středním akcionářům již nebudou poskytována s takovou lehkostí. Z tohoto úhlu jsou recepty vlád naprosto systémové, a naopak lpění neoliberálů na svých receptech by jen kapitalismu uškodilo.

Tyto recepty ale neřeší kořeny krize, které jsem popsal výše. Jen částečně se znovu obnovuje investice do zvyšování produktivity práce, což může (ale také nemusí) vést k růstu platů a vnitřní spotřeby. Další problém je, že v současnosti neexistuje žádný vnitřní trh, který by dokázal nahradit USA v roli světového spotřebitele. Navíc zvýšení kontroly a regulace ve finančním a bankovním sektoru povede k těžším podmínkám pro získávání úvěrů a k menšímu vyplácení dividend, což pravděpodobně bude znamenat pokles či stagnaci vnitřních trhů USA, Evropské unie a dalších ekonomik G-7. Součet těchto faktorů napovídá, že světovou ekonomiku čeká spíše vleklá doba stagnace, než jeden či dva roky recese a potom doba bohatství a prosperity, jak nám slibují vlády, tisk a ekonomičtí experti. Je nutné si také uvědomit, že krize, a zní vyplívající šok, je dobrou šancí pro restrukturalizaci ekonomického modelu a trhu. Na jedné straně politická elita, která je bohatě provázána s elitou ekonomickou, může dát podnět k novým investicím (např. v rámci ekologie). Na druhé straně krize dokáže do určité míry racionalizovat množství působících subjektů na trhu a ve výrobě do výkonnějších monopolů (např. racionalizace bank ve Spojených státech, kde 3 hlavní banky budou mít až 90% bankovního trhu). A za třetí krize může být zneužita rétorikou utahování opasků k omezení a rušení práv a záruk zaměstnanců a k omezování sociálního státu (viz recept Mirka Topolánka na řešení krize přednesený na 44. schůzi sněmovny). Suma sumarum kapitalismu se krize může i líbit. Hlavně v momentě, když neexistují relevantní sociální síly, které by s ním bojovaly.

Je na snadně, že z našeho úhlu pohledu je nutné radikální přerozdělení bohatství shora dolů a zpochybnění základů kapitalistického ekonomického modelu. To je případ i české ekonomiky. Na realitu České republiky se totiž zde popsaná interpretace ekonomické krize vztahuje zdánlivě jen málo. Česká republika, jako jedna pro tržní kapitalismus dobytých ekonomik v roce 1989, zaznamenala růst platů a spotřeby. Její zkušenost je tedy zdánlivě jiná než v zemích NATO. Říkám zdánlivě, protože od 90. let, kdy ČR prošla svoji první tržní recesí, platy sice rostly ale daleko méně než produktivita práce. Tento nerovnoměrný růst byl základem vládního programu pro získání zahraničních investic. Část tohoto nerovnoměrného růstu byl kompenzován zadlužováním domácností, které dosáhlo v říjnu 2008 853 miliard. Navíc, jak ukazují statistiky Eurobondu, v roce 2007 české platy, závislé na kolektivním vyjednávání, poklesly o 1,3% a tento rok nebude, i díky vysoké inflaci, taktéž ziskový. Česká „prosperita“ také stojí na exportu do zemí, jejichž vnitřní trh je v krizi. Proto také ČR určitě není šťastným ostrovem kapitalismu.

Alternativních návrhů je mnoho. Určité návrhy byly již vzneseny, a jde především o radikální přerozdělení bohatství. Jde o to zvýšit minimální mzdy, snížit zdanění zaměstnanecké práce, posílit sociální stát a navrhnout plán obecního a sociálního bydlení. To bude ale možné jen tehdy, pokud se politika na evropské úrovni rozhodne zdanit vyšší vrstvy a finanční kapitál.
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •