Izrael, holokaust a nakba

{mosimage}Před šedesáti lety, když vznikl stát Izrael, byla vyhnána polovina palestinského obyvatelstva. Uznávaný antisionistický izraelský historik Ilan Pappe nabízí pohled na dědictví nacistické perzekuce Židů a spoluvinu světových vůdců, v minulosti i současnosti, v době pokračující okupace Palestiny.

Jen málo témat je tak citlivých jako téma holocaustu, Izraele a palestinské katastrofy z roku 1948 (známé jako nakba). Není divu, že se jen málo lidí v minulosti pokusilo zabývat se vztahem mezi holokaustem, nakbou a řešením palestinské otázky. Ať už byly jejich záměry a úmysly jakékoli, badatelé, novináři i esejisté, kteří se zajímali a zajímají o palestinskou otázku, se raději zabývali každým z těchto témat samostatně  – jakoby mezi nimi nebyla vůbec žádná spojitost. Ale spojitost tu je a je nanejvýš důležitá jak pro studenty izraelsko-palestinské otázky, tak pro budoucnost této rozdělené země. šedesát let po vyvlastnění Palestinců, události, která formovala současnou politickou krizi na Středním východě, je také nejvyšší čas zahrnout holokaust a jeho stopu do naší celkové snahy pochopit tento „konflikt“ a přispět k jeho vyřešení.  

K palestinskému pádu roku 1948 přispělo mnoho faktorů. Těmi nejdůležitějšími byly ideologie sionismu a později izraelská politika. Od prvních chvílí, kdy se objevilo na palestinské půdě, bylo cílem sionistického hnutí převzít tak velkou část země, jak jen to bude možné, a vytvořit na jejím území židovský stát. První vážné snahy započaly s příchodem britské nadvlády v Palestině roku 1917. Judaizovat Palestinu znamenalo dearabizovat ji. Takže důležitou součástí této vize byla snaha, aby na území budoucího židovského státu bylo co nejméně Palestinců.

Tato vize se stala plánem a realitou když se Británie, po třiceti letech nadvlády, rozhodla v únoru roku 1947 opustit Palestinu. Přibližně o rok později, začátkem roku 1948 se sionističtí představitelé rozhodli, že nejlepším způsobem, jak přiblížit realitě vizi židovské Palestiny, bude násilné vyhnání Palestinců z jejich země. Během méně než roku, mezi únorem a říjnem 1948, izraelská armáda systematicky vyhladila a zničila více než 500 vesnic a 11 měst. Etnické čistky zasáhly v těchto měsících polovinu původního palestinského obyvatelstva. Jejich majetek i kulturní památky byly zabaveny Izraelci a Palestinci téměř zmizeli ze země.

Britský odkaz

Etnické čistky v Palestině by se nicméně nemohly uskutečnit, pokud by ve hře nebylo více faktorů. Britská mandátní vláda nesla odpovědnost, přestože se snažila držet se stranou, kde to šlo, v počátečním období vyhnání. Její úředníci a vojáci vyhánění přihlíželi. Nepřímo nese vinu také tím, že zničila palestinské vedení během vzpoury v letech 1936-1939. Britové v těch letech vyhnali a zabili mnoho palestinských představitelů. Absence schopného politického vedení a ztráta mnoha mužů schopných vojenské služby ponechaly Palestince naprosto bezmocné tváří v tvář židovským silám v roce 1948.

Arabský svět odehrál také svoji zápornou roli. Neschopnost jeho armád a nedostatek odhodlání jeho vůdců změnilo naději na panarabskou solidaritu ve frašku. Palestinci svěřili svoje záležitosti do rukou Arabské ligy, hnutí, které se ukázalo být kolosálním omylem. Liga nereprezentovala jejich zájmy a nedokázala je ani ochránit.

Ale nejdůležitějším faktorem, často přehlíženým, byl fakt, že mezinárodní společenství se nedalo etnickými čistkami znepokojit. Izrael by nemohl takovou politiku ani zvažovat, natož v praxi realizovat, kdyby nebyla mezinárodně tolerována. Sionističtí a později izraelští představitelé věděli, že se mohou spolehnout na pasivitu a mlčení mezinárodního společenství.

Na první pohled by to neměl být zřejmý předpoklad. Po druhé světové válce, právě když začínala studená válka, hlavní mocnosti soupeřící o světovou nadvlády potřebovaly náklonnost arabského světa. A co více, ty zásadovější složky západní společnosti stále více podporovaly antikolonialistické nálady a hnutí v arabském světě. Dvě churavějící koloniální mocnosti tehdejší doby, Británie a Franci, se sice stále snažily udržet svoji přítomnost a vliv v arabském světě, ale přesto se alespoň na oko musely držet názoru, že všichni Arabové ve všech arabských zemích mají právo na nezávislost a suverenitu. A když byla Francie zvláště neochotná zaručit alespoň symbolickou nezávislost Alžírsku – když preferovala zájmy svých osadníků – veřejné mínění v Evropě i dále podporovalo alžírské osvobozenecké hnutí.

Palestinci a jejich národní hnutí by nebyli výjimkou, kdyby v jejich zemi nešlo o zájmy sionistického hnutí. úspěšně prošli testem a byli uznáni za moderní „národ“ a „lid“. Ale již  byli vyňati, koncem první světové války, z mezinárodního slibu umožnit arabským národům a lidu získat samostatnost. Strategické úvahy, křesťanský sionismu britských představitelů a pěkný podíl antisemitismu vedly Londýn k tomu, aby podporoval usidlování evropských Židů mimo Evropu uprostřed arabského světa. Přestože Britové v roce 1917 slavně deklarovali, že k tomu nedojde bez respektování práv a zájmů původního obyvatelstva, samozřejmě zůstalo jen u deklarace. Byla zasažena základní práva na státnost, sebeurčení a nezávislost – práva garantována každému v arabském světě. Došlo k tomu navzdory jasně hovořícím statistikám – devadesát procent obyvatelstva tvořili Palestinci a z deseti procent Židů mnoho patřilo k ortodoxním Židům, kteří považovali sionismus za zásah do Boží vůle.

Přesto to nefungovalo. Palestinci odmítli přijmout tento kolonialistický projekt, navzdory jeho plné podpoře z Evropy. Do roku 1939 si Evropa, a zvláště Britové, získali na otázku Palestiny jiný názor. Mezinárodní veřejné mínění muselo učinit nové rozhodnutí v roce 1947, kdy Británie, zoufalá ze všech komplikací v této oblasti, předala tuto otázku ostatním.

V roce 1947 statistiky hovořily stále jasně ve prospěch Palestinců. Objektivně měli vše, co bylo potřeba, aby byli uznání mezinárodním společenstvím jako legitimní národ domáhající se svého práva na sebeurčení a nezávislost. Tvořili dvě třetiny populace a vlastnili více než devadesát procent půdy. Většina Židů se přistěhovala v nedávné době a stačili skoupit pouhých sedm procent půdy. Ve srovnání s rokem 1917 měli Palestinci dokonce mnohem pevnější národní identitu a jasnější vizi.

Ale tohle všechno bylo mezinárodním společenstvím ignorováno a Organizace spojených národů vydala 29. listopadu 1947 rozhodnutí o palestinské budoucnosti – slavnou rezoluci, která rozdělila Palestinu. Místo aby garantovala Palestincům nezávislost v Palestině, OSN doporučila přidělit jim méně než polovinu země a navrhla, že budou mít společnou ekonomiku a měnu s židovskými osadníky, kterým byla přidělena větší část země. Jejich hlavní město, Jeruzalém, byl vyhlášen jako mezinárodní enkláva. Jen jeden faktor vedl mimořádný výbor OSN pro Palestinu, a všechny síly, které stály za ním, k tomu, aby porušil všechny obvyklé principy státnosti a nezávislosti v zájmu sionistického hnutí – tím faktorem byl holokaust.

Můžete číst pořád dokola argumenty uváděné kýmkoli, kdo byl zapojený do návrhu rezoluce a později do uznání Izraele jako řádného člena OSN, zatímco Palestina byla vymazána z mezinárodní agendy, a uvidíte jasně, že holokaust je jediným argumentem.

Argument pro židovský stát jako kompenzaci za holokaust byl silným argumentem, tak silným, že nikdo nevěnoval pozornost jednoznačnému odmítnutí řešení OSN naprostou většinou obyvatel Palestiny. Je zde jasně cítit evropské přání dosáhnout zadostiučinění. Základní a přirozená práva Palestinců měla být odstraněna na vedlejší kolej, umenšena a úplně zapomenuta kvůli odpuštění, které Evropa hledala od nově ustaveného židovského státu. Bylo mnohem jednodušší odčinit nacistické zlo vůči sionistickému hnutí než vůči všem Židům na světě obecně. Bylo to méně složité a, co je důležitější, neneslo to s sebou nutnost jednat přímo s oběťmi holokaustu, ale se státem, který je prý reprezentoval. Cenou za toto pohodlnější vykoupení bylo oloupení Palestinců o všechna základní a přirozená práva a připuštění etnických čistek prováděných sionistickým hnutím bez nutnosti obávat se pokárání nebo odsouzení.  

Nejvíce zarážejícím krokem ze strany OSN, jednající jménem mezinárodního společenství, směrem k dosažení těchto cílů, bylo zahrnout počet Židů v Evropě do souhrnné demografické kalkulace rovnováhy v Palestině. Tedy Palestina byla nyní zemí evropských Židů, včetně těch, kteří ještě do Palestiny nedorazili, a těch, kteří ani nikdy dorazit nehodlali. Tak se stali v Palestině většinou.  

Sionistické hnutí mělo vojenskou moc jak etnicky vyčistit Palestinu od jejích původních obyvatel, tak čelit vojenské konfrontaci s jednotkami rozličných arabských armád vyslaných pokusit se zabránit vytvoření židovského státu. Nicméně potřebovalo památku holokaustu, aby umlčelo kritiku oněch etnických čistek a zabránilo jakémukoli mezinárodnímu tlaku na umožnění návratu těm, kteří byli ze země vyhnání po válce z roku 1948. Evropská vina za umožnění nacistickému Německu, aby vyhladilo evropské Židy, měla být vyléčena vyhnáním Palestinců.

Tak vzniklo to, co později nazval Edward Said řetězem obětí. Palestinci se stali oběťmi obětí. Tento koncept nikdy nebyl Izraelem a jeho spojenci akceptován, nepřihlásily se k němu ani evropské politické elity, kterým bylo velmi pohodlné, aby Izrael byl jedinou a výlučnou obětí holokaustu a jedinou obětí v Palestině.

Izraelci se vydali dvěma směry, které se navzájem doplňovaly. Na jedné straně se cítili bezpeční před tlakem ze Západu a pokračovali ve vyhánění Palestinců – a pokračují v tom dodnes. Limity jejich počínání v minulosti, a velmi pravděpodobně i v budoucnosti, dobře definoval izraelský novinář Arzen Caspi – dokud Izraelci neudělají Palestincům to, co udělali nacisté Židům, pohybují se pořád v zákonných a morálních hranicích civilizovaného chování. Repertoár činů v těchto hranicích byl, a stále je, skutečně strašný, jak dosvědčují nedávné izraelské kroky v pásmu Gazy. Tím druhým směrem bylo prohlásit Palestince za nacisty a ospravedlnit tak akce proti nim.

Spravedlnost

Evropské politické elity, zdá se, stále trpí stejnou ostýchavostí, jakou trpěly v minulosti. Tento strach, zakořeněný tak jasně v tragické historii Židů v Evropě, brání jakékoli šanci na úplný a trvalý mír v Izraeli a Palestině. Je pravdou, že hlavní překážkou jakéhokoli účinného tlaku na Izrael jsou Spojené státy. Ale jakákoli možnost vyvážit tuto situaci nebo obrátit její kurz velmi závisí na Evropě.

Jednou z hlavních překážek na této cestě je Německo, ze zřejmých důvodů. Nicméně, německá společnost i vláda mají závazky nejen vůči Židům, ale i vůči Palestincům. Bylo jen správné, že první desetiletí po holokaustu byla věnována usmiřování se židovským světem. Německo jako takové čelilo své minulosti statečně a nepopíralo hrůzy holokaustu. Nyní přišel čas, aby Němci věnovali pozornost obětem oběží – Německo je také spojovníkem v tomto řetězu obětí a nemůže odmítnout svou odpovědnost.

Jsou tu další strategické důvody proč se pokusit o nový přistup k palestinské otázce kromě toho přístupu, který svaluje všechnu vinu na Palestince a neuznává jejich legitimní práva jako třeba práva uprchlíků na návrat a práva zbytku palestinského obyvatelstva na život bez okupace, útlaku a diskriminace. Pokračující násilí v Izraeli a Palestině má nyní potenciál zatáhnout do nekonečné války nejen Blízký východ, ale i Evropu – jak je zřejmé z událostí v posledním desetiletí.

Ale tento naivní článek je o mravních zásadách a spravedlnosti – spravedlnosti, která, jak jsem zjistil, je tak důležitá pro mladou německou generaci, generaci, která ví, že jako národ se postavili čelem svým vlastním zločinům minulosti, a očekává, že Izraelci udělají totéž. Můžete je potkat jako dobrovolníky na okupovaných územích a při různých evropských kampaních za solidaritu s Palestinou. Tito mladí muži a ženy by měli být pro Německo zdrojem pýchy, stejně jako byli mladí Němci, kteří jako dobrovolníci odjeli do Izraele v rámci usmíření.

Budeme je všichni potřebovat, protože historie nás učí, že zlo, okupace a vyhnání nakonec jednou skončí. V takových chvílích je zde vždy nebezpečí pomsty a odplaty. Možná že skupina lidí, kteří byli vychováni v duchu odvážného postoje vůči nacistické genocidě a z první ruky mají informace o izraelské okupaci a jejích hrůzách, napomůže skutečné spravedlnosti pro všechny –  jako k tomu došlo v Jižní Africe po konci apartheidu, a ne odvetě místo spravedlnosti – kterou jsme mohli sledovat ve Rwandě.

Soudě podle projevu, který přednesla kancléřka Angela Merkelová v izraelském Knessetu, Německo nejspíš nebude hrát žádnou konstruktivní roli v mírovém procesu v Izraeli a Palestině. Merkelová představila trapně zaujatou a jednostrannou proizraelskou pozici. Kancléřka vůbec nezmínila okupaci, ani mimochodem, a pouze chválila Izrael jako vzor spravedlnosti, demokracie a civilizace. To jen posílí ty agresivnější a násilnější aspekty izraelské politiky a chování. Tento způsob také nechal Palestince bez naděje na jinou budoucnost, a bez naděje ze zoufalství vzniká to, co potom postupně plodí násilí.

My všichni už potřebujeme uzavřít dvacáté století – ne abychom zapomněli, ani abychom odpustili, ale abychom mohli budovat normální a zdravý život. To platí stejnou měrou pro oběti i viníky. Německo může hrát velmi pozitivní roli v tom, aby k tomu došlo v Palestině. Teď je čas, dřív než bude pozdě.

Ze Socialist Review přeložila Jana Glivická

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •