Kolektivní identita

Společnost, ve které žijeme se ráda sama označuje za demokratickou. Je však demokratická dostatečně? Nejde o pouhou simulaci demokracie? Občané demokratických zemí se stále více dobrovolně vzdávají svého práva rozhodovat o sobě samých a předávají své osudy do rukou tzv. specialistů.

V současné době se stalo normou využívat technik public relations k manipulaci spotřebiteli a klienty, ale stále více také k ovlivňování názorů voličů tak, aby konvenovaly stávající vládě a s ní spojené podnikatelské elitě. V této souvislosti se používá termín „výroba souhlasu“ (manufacturing consent), jehož autorem je americký novinář Walter Lippman.
Odborníci na výrobu souhlasu sledují bedlivě nálady, touhy, sympatie či naopak nesympatie občanů a přicházejí potom s příslušnými kroky, aby nevyhovující názory ve společnosti potlačili a usměrnili veřejnost tím „správným“ směrem. Je velmi problematické, je-li k takovému jednostrannému ovlivňování voličů využíváno peněz z veřejných zdrojů, jak se často děje. Občané si tak v jistém smyslu platí ze svých peněz vymytí vlastního mozku. Existuje-li zde například požadavek vládnoucí skupiny na vybudování vojenského zařízení a většina obyvatel s tímto krokem nesouhlasí, provede se za peníze samotných těchto občanů kampaň, která má za cíl přimět je, aby se stavbou zařízení souhlasili.
Podobná situace nastala také v případě snahy určité části politické reprezentace uspořádat v Praze olympijské hry. Kampaň Všichni jsme v národním týmu se pokuší vytvořit v občanech pocit národní sounáležitosti a vědomí společné identity. Jsme-li však skutečně všichni v tomto národním týmu, jsou tam také pánové Kožený a Krejčíř.
Kampaň samotná vyšla minimálně na 4 miliony korun, nepočítáme-li další obrovské výdaje za její regionální podporu, odborné analýzy, ekonomické studie, monitoringy tisku, výzkumy veřejného mínění, platové náklady. Jako zcela absurdní se pak jeví zjevný fakt, že uspořádání olympijských her v Praze v roce 2016 je v podstatě vyloučené. Primátor Pavel Bém označil pravděpodobnost, že by se hry v tomto termínu v Praze konaly za "téměř nulovou". Nejen Praha, ale také další česká města tak zdobí desítky billboardů s kampaní na fiktivní událost – na simulaci olympiády.

Profesor Noam Chomsky ve své knize Výroba souhlasu upozorňuje na to, že "by bylo naivní tvrdit, že metody indoktrinace jsou s demokracií naprosto neslučitelné. Je však nutné si uvědomit, a řada myslitelů si to uvědomila, že idoktrinace se stala samotnou podstatou demokracie. Ve vojenském nebo feudálním státě nezáleží příliš na tom, co si lidé myslí, protože je vláda kontroluje. Pokud však stát svou moc ztrácí a je více slyšet hlas občanů, objevuje se problém. Lidé se mohou stát natolik zvědavými a arogantními, že se odmítnou podřídit občanské vládě. Proto je třeba jejich názory kontrolovat. Osvědčeným způsobem, jak to udělat je to, čemu se v upřímnějších dobách říkalo propaganda – výroba souhlasu."