Krize všude kolem

Česká vládní koalice sahá na samé dno. Vleklá krize kolem šéfa lidovců Čunka je o to pozoruhodnější, že ve straně nevedla k viditelným konfliktům, ale že si naopak nikdo neví rady s tak očividným velkohubým hlupákem a strana se potácí na hranici volitelnosti.

Rozhádanost zelených je naopak už legendární.

Krize domácí

Kapitál však stál zatím jednoznačně za vládou, která utočila na životní podmínky pracujících. Ale za posledních měsíců ztratila vláda poslední zbytky legitimity – už v červnovém čísle Solidarity jsme vyjmenovali na titulní stránce celou řadu protestů z rostoucí vlny odporu proti vládní politice.

Vláda přestala plnit objednávku kapitálu a ten má alternativní plán: po malých dávkách zveřejňuje pro změnu něco ze špíny ODS, aby ji dále oslabil a přinutil k velké koalici, popř. k opoziční smlouvě mezi ODS a ČSSD. Sociální demokracie a hlavně odborářští předáci by přestali remcat a pokračovalo by se v rozdávání státního majetku do soukromých rukou jako za Zemana.

Jenže tuto krizi nyní zastínila krize další, mnohem mohutnějších rozměrů. Americká hypoteční krize slaví první narozeniny a přeměnila se v krizi celého finančního systému, jak jsme předpovídali v článku Costase Lapavitsase v našem únorovém čísle.

Krize americká

Druhý týden letošního října se stal nejčernějším v dějinách newyorské burzy, která ztratila 18% své hodnoty, celkem ztratila od své rekordní výše před rokem více než 40% hodnoty. Říjnové ztráty přitom přišly po taktéž rekordním „záchranném balíku“ ve výši 700 miliard dolarů, který měl zastavit paniku na peněžních trzích. Jenže špatných úvěrů v rukou bank mohou být až 3 bilióny dolarů, doposud skrývané před ostatními peněžními institucemi. To bylo možné kvůli deregulaci bankovnictví, které nabralo plný dech za Clintona a Bushe jr.

Tato deregulace měla dvojí smysl. Jednak znamenala větší moc pro korporace. Prudkým, nekontrolovaným přílivem či odlivem spekulativního kapitálu korporace „hlasují“ o tom, jak se jim líbí politika určitého státu či regionu, a trestají politiku prováděnou v zájmu většiny obyvatelstva. A na druhou stranu tato deregulace umožnila „bubblenomics“, růst tažený umělou poptávkou z takzvané bubliny nadhodnocených aktiv.

Nyní žádná banka nevěří účetnictví druhé a banky si mezi sebou neposkytují ani krátkodobé úvěry, které jsou mazadlem kapitalistického soukolí.

Krize evropská

Zatímco newyorská burza ztratila za jediný den (29.9.) bilion dolarů a tamní zapřisáhlí neoliberálové prováděli největší zestátnění v dějinách lidstva, český ministr financí Kalousek nás uklidňoval. Prý jen skončily „výjimečně dobré časy“ a nastanou doby „normální“. Prý české hospodářství neohrožuje finanční krize, ale spíše „jen“ recese v Německu.

Jenže těch skvělých časů si mnoho Čechů ani nevšimlo, ostatní nejspíš nevnímali přibližování se životní úrovni Německa jako něco až tak zvláštního, když vše kolem patří německým a dalším zahraničním firmám. Spíš se to považovalo za odměnu za neustálé utahování opasků za Klausových vlád v 90. letech.

Že by toto myslel Kalousek „normálními časy“?

I podle ekonoma Švejnara je prý české bankovnictví izolované a i zahraniční vlastníci českých bank jsou v pořádku. Jenže od té doby vyhlásil Island státní bankrot, Nizozemí a Británie zestátnily část bank a v Německu pumpují peníze do přední hypoteční banky. Ukázalo se, že evropské banky skupovaly ve velkém americké hypotéční půjčky zabalené do obskurních finančních derivátů.Spekuluje se i o tom, že kvůli ještě větší deregulaci utajují evropské banky ještě horší bilance než ty americké.

Sarkozy pozval na summit ekonomicky nejsilnější státy EU, aby společně čelily finanční krizi, ale dokázaly se dohodnout jen na prohlášení, že každá vláda bude postupovat podle svého uvážení, vždy však v koordinaci s ostatními. Sotva se Merkelová vrátila do Berlína, překvapila ostatní evropské politiky prohlášením, že německá vláda ručí za vklady v německých peněžních ústavech.

Navíc si EU sama předepsala tvrdší neoliberální režim než USA. Zákon z roku 1985 nesmírně ztíží záchranu zkrachovalých bank národní vládou. Evropská centrální banka má jako jediný předepsaný cíl zkrocení inflace, zatímco Fed má udržovat na uzdě i nezaměstnanost. Neoliberální dogma tak může znamenat, že USA budou koordinovanými státními dosahy schopné lépe čelit krizi než Evropa, která se jen pásla na amerických hypotečních trzích.

Kalousek tak vaří z vody – jeden den prohlašuje, že o žádné záruce klientům českých bank neuvažuje, hned další den tuto záruku ohlásí. Kritizuje EU za nedostatek koordinace při obraně eura, ale zároveň kritizuje Spojené státy za etatické zásahy do trhů.

Jeho jedinou kvalifikací se v těchto dnech zdá být jeho členství v KDU–ČSL: aspoň se může modlit.

Krize ideologická

Minulý rok popsal Alan Greenspan, bývalý šéf amerických financí, wallstreetské žraloky jako „oplodňující včelky“. Nyní ho Financial Times portrétovaly spolu s Thatcherovou a Reaganem, jak mizí pod vlnou aktuálních událostí. I v Čechách je nápadné, že všichni komentátoři se neustále potřebují vzájemně ujišťovat, že kapitalismus je nejlepší všech možných systémů. Každý druhý den hlásí Mladá fronta konec krize, jen aby následující titulní stránka ukazovala ještě hlubší propad trhů.

Bylo by chybou brát neoliberální ideologii příliš vážně – vlády vždy zasahovaly v prospěch významných ohrožených firem. Před 15 lety prozkoumali ekonomové Ruigrok a van Tulder největších sto amerických firem a zjistili, že minimálně 20 z nich by bývaly nepřežily bez vládní pomoci a že se velká část ostatních firem také spoléhala na podporu vlád. Jejich závěr byl, že vládní zásahy „byly za poslední dvě století spíš pravidlem než výjimkou“.

Neoliberální rétorika platila vždy jen pro ty ostatní: jak pro vlastní obyvatelstvo, které se mělo vzdát všech nároků na ochranu před kapitálem, tak pro menší národní ekonomiky, které se měly vždy bezpodmínečně otevírat západnímu kapitálu.

Státní zásahy minulých týdnů jsou však tak obrovské, že předčí vše v dosavadních dějinách kapitalismu. Přesto nezabraly a panika na trzích pokračuje. Není divu, mnoho ekonomů to předpovědělo.

Navržených 700 miliard dolarů na odkupování špatných úvěrů není ničím jiným než zlatým padákem pro celou americkou vládnoucí třídu. Je to americká obdoba české Konsolidační banky, která byla zdrojem obohacování naší „ekonomické elity“. Zatímco vlády privatizují zisky, ztráty „soukromých subjektů“ zespolečenšťují.

Krizová řešení

Ministr financí USA Henry Paulson sám ještě před dvěma roky pracoval jako šéf velkého bankovního holdingu Goldman Sachs, pak dostal zlatý padák ve výši půl miliardy dolarů a nastoupil do Bushovy vlády.

Když přišel s původním návrhem záchrany bankovního sektoru do Kongresu, držel v ruce tři a půl stránky papíru. Přes naléhání vlády a obou stran včetně obou presidentských kandidátů návrh napoprvé neprošelo. Do Kongresu proudily vzkazy voličů k návrhu, přičemž poměr pro a proti byl kolem  jedné k deseti. Kongresmani měli strach o své znovuzvolení.

O týden později návrh Kongresem prošel: narostl na 451 stránek a 850 miliard dolarů s dárky pro všechny možné sponzory poslanců: např. mnohamiliardové daňové úlevy i pro nejziskovější firmy jako jsou Microsoft, Cisco nebo Intel.

Jenže hodit bankéřům a velkým korporacím ohromný balík peněz k ničemu než velkému zadlužení obyčejných Američanů nevede. Kvůli panice si velké podniky všechna aktiva nechávají. Více a více Američanů přichází o své domy, o svou práci a celková situace v hospodářství se každým dnem zhoršuje, zatímco nejbohatší bohatnou dál. Měřeno dle HDP je nyní už 55% světové ekonomie v recesi: USA, eurozóna, Kanada, Japonsko, Briánie, Austrálie a Nový Zéland. Mluví se i o možnosti bankrotu Kalifornie.

Paulson nyní sestavuje tým pro správu  fondů schválených Kongresem ze svých bývalých kolegů – “expertů z Wall Streetu”. Jeho 35letý bývalý podřízený z Goldman Sachs Neel Kashkari jim má šéfovat.

Kdyby se tyto peníze např. stejným dílem rozdávaly mezi obyčejné lidi, kteří je často zoufale potřebují na splátky svých úvěrů, okamžitě by proudily zpět do oběhu. Dalším částečným řešením krize by byly státně podporované programy, v USA např. na opravu chátrající infrastruktury, zavádění zelené energetiky či na zefektivnění zdravotnictví.

Krátkodobě by pomohlo i zestátnění či povinné sloučení peněžních ústavů, což by je přinutilo k půjčování. Právě po tom nyní volají i pravicové noviny jako např. anglický Telegraph. Ideologická krize se tak může jen prohlubovat souběžně s krizí ekonomickou.

Krize systému

Marx je jediným ekonomem předkládajícím analýzu kapitalistických krizí, která obstojí. Na druhé straně stojí lidé jako Alan Greenspan nebo Ben Bernanke, bývalý resp. současný šéfFed, kteří pečlivě a dlouhodobě studovali všechny předešlé krize kapitalistického systému a nejrůznější ekonomy, aby těmto krizím předešli. Nyní Greenspan běduje, že současná krize je první svého druhu a tak hluboká, jaká se vidí jen jednou či dvakrát za století.

Podle Marxe není možné řešit krize kapitalismu na půdě kapitalismu samotného – třídní rozpor mezi superbohatými a pracujícími nutně vede k cyklickým krizím. Greenspan a Bernanke byli pouze schopni tuto krizi odložit, aby byla nakonec o to ničivější.

Ale Marxe bychom měli dnes studovat nejen, abychom lépe rozuměli světu. Kapitalisté se budou snažit řešit krizi opět jednou na náš úkor. Skutečná marxistická tradice a tradice solidárního boje za demokratičtější a svobodnější společnost se tak stane otázkou sebeobrany.

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •