Kupní bezmoc

{mosimage}V České republice se v poslední době hodně debatuje o inflaci, stagnaci a poklesu kupní síly obyvatelstva. Tato situace, kdy mnozí cítí, že přicházejí hubené roky, je v zajímavém rozporu s oficiálními ekonomickými daty, které ukazují ČR jako stát s vysokým hospodářským růstem. Změnu situace, zdražování a zvyšování výdajů na základní potřeby, lze určitě přičíst takzvaným reformám, které prosadila vláda, v jejímž čele stojí Mirek Topolánek. Současný stav není ale jen jeho zásluhou, protože celá Evropa a většina světa je postižena inflací a snížením kupní síly. Trend snižování kupní síly, hlavně u nižší střední třídy, se nevynořil odnikud, ale je, alespoň na kontinentě, pozorovatelný již delší dobu.

Inflace zasáhla velice citelně vlastně celou planetu. Ačkoliv boj s chudobou nebyl příliš úspěšný delší dobu, v posledních měsících se v méně rozvinutých částech světa rozšiřují demonstrace a i ostřejší akce, za nimiž stojí hlad a strach z něj. Ačkoliv ministr Bursík prohlašuje, že agropaliva nezpůsobují nedostatek potravin a růst jejich cen, údaje, které představila zemědělská organizace Via campesina, vypovídají o něčem jiném. Ceny mouky se za poslední rok zdvojnásobily, obdobný skok zažila i rýže a ceny kukuřice stouply o 50%. Produkce obilí a kukuřice je však nejvyšší od roku 1997. Agropaliva ale stáhla významné procento obilí a kukuřice od potravinářského využití k palivovým nádržím a část státních rezerv největších zemědělských velmocí, jako USA nebo Čína, byla použita na výrobu „zeleného“ a „hladového“ benzínu. Agropaliva tedy mají přímý dopad na ceny a zásoby potravin ve světě, již proto, že jsou subvencovány vládami a bankami rozvinutého světa, protože snižují disponibilitu potravin na trhu a mají i další, podobně negativní, ale nepřímé důsledky. Trh s agropalivy totiž rozšířil ještě více monopol nadnárodních korporacích na výrobu potravin a zvýšil vliv burzy na určování cen potravin. Ceny jsou tedy nyní stále více vystaveny burzovním spekulacím a dohodám mezi korporacemi a bankami, které si určují na trh potravin monopol. A jelikož je současný systém globální (a má mezinárodní burzy, kde lze dělat stejně mezinárodní spekulace), podobný mechanismus funguje i v Evropě, ačkoliv následky jsou méně tragické než jinde. Stačí připomenout, že ve španělsku jsou potraviny prodávány o 600% dráže, než je jejich výkupní cena u výrobců. Podobná situace panuje i v jiných státech.

Na výkyvu cen potravin má tedy daleko větší zásluhu spekulace a monopol, než to, že Číňané začali pít mléko a jíst maso. Tento systém distribuce, který má být podle neoliberálních ekonomů ten nejefektivnější, selhává na všech kontinentech světa. Není rozdílu mezi Egypťanem bojujícím proti drahému chlebu, českým důchodcem, kterému zdražili mléko, a Mexičanem, který již nemá dost kukuřice na přípravu tortillas. Ceny všech těchto potravin jsou totiž závislé na mezinárodních burzách a mechanismech, které jsou postaveny na snaze o co nejvyšší výdělek pro prodávající a ne na distribuci, která by zaručila dostupnost potravin všem.

V Evropě se taktéž často mluví o tom, že kupní síla obyvatelstva, a hlavně nižší střední třídy, kde převažují zaměstnanci, se neustále snižuje. Téma kupní síly se stává stále naléhavějším s rostoucí inflací a krizí hypoték, která z USA zasáhla i EU. Kupní síla se ale nesnižuje jen díky vysoké inflaci, ale také zásadním přerozdělováním zdola nahoru. Podíl mezd a zisků firem se od roku 2000 zvyšuje ve prospěch zisku a na úkor mezd. Jak ukazují dokumenty, které sestavily evropské odborové centrály, od roku 1997 se podíl zisku na HDP zvýšil o 3%. V roce 2005 mělo 20% nejbohatších pětkrát vyšší příjem než 20% nejchudších, ale v roce 2000 to bylo jen třiapůlkrát. Navíc, ačkoliv pomalejším tempem, ekonomika EU se nikdy nedostala do recese, celkové bohatství se zvyšovalo, ale kupní síla mezd zaměstnanců se v průměru snížila o 10%. Krize kupní síly tudíž není plošná, ale má jasné rysy – je způsobena nejen inflací, ale také přerozdělováním zdola nahoru. Krize postihuje jen střední a nízké vrstvy, ne celou společnost.

Dalším alarmujícím číslem je vysoký nárůst počtu takzvaných chudých pracujících. Jde o ty lidi, kteří dostávají plat ne o moc vyšší než minimální mzda. V této kategorii je také mnoho mladých, kteří jsou postiženi fenoménem nejisté práce – pracují jen na smlouvy na dobu určitou na dohodu  o provedení práce, které obvykle zahrnují nízké mzdy a nedávají nárok na nemocenskou nebo podporu v nezaměstnanosti. Mnozí z nich jsou papírový podnikatelé, mají vlastní IČO, ale de facto jsou v zaměstnaneckém vztahu. Firmy si tak našly cestu, jak snižovat náklady a mzdy se záminkou konkurovat zemím, kde existuje sociální dumping, jako např. Čína a Indie. I tady lze mluvit o zvláštním vztahu mezi například mezi čínským dělníkem, který nemá takřka žádná práva a pobírá mizivou mzdu, a čerstvým francouzským vysokoškolákem, který má nejisté zaměstnání a malou mzdu. Oba nemají mnoho sociálních práv a nemohou mít požadavky na vysoké mzdy, aby nevypadli z trhu práce. Oba jsou ve společnostech, kde se musí šetřit, ačkoliv se zisky zvyšují.

Na krizi kupní síly politické strany odpovídají různě. Nicolas Sarkozy, který Francouzům slíbil navýšení jejich pouvoir d´ achéte, představil recept "pracovat více a vydělávat více" společně s daňovou úlevou pro podniky. Tento recept je na výsost liberální, avšak nefunkční. V případě snížení daní podniků se totiž předpokládá, že peníze ušetřené z daní budou znovu investovány do výroby. Tím se zvýší produktivita práce a tudíž i mzdy. Realita ale ukazuje, že výrobci nemají v zájmu příliš zvyšovat produktivitu práce v EU, více investují do rozvojových zemí a hlavně do finančního kapitálu a do burzovního systému. Snížení daní má tudíž za následek výpadek prostředků z veřejného rozpočtu a nulový dopad na sociální situaci obyvatelstva. Heslo "pracovat více a vydělávat více" je často aplikováno snížením daní za přesčasy. Tím se významně prolamuje bariéra 40 pracovních hodin za týden, zaměstnanec musí odpracovat přesčasy, a možná bude mít na výplatní pásce více peněz, vcelku však se ale snižuje počet pracovních míst a zvyšuje nezaměstnanost. Navíc přesčasy snižují bezpečnost práce, a mohou být vynucena ze strany zaměstnavatele. Zaměstnanec nemusí přesčasy dobře snášet ani fyzicky ani psychicky, takže zvýšení mzdy je tvrdě vykoupené. Navíc tyto mechanismy nezasahují do přerozdělování zdola nahoru, o kterém byla již řeč.

Sociálně demokratické směry často preferují daňovou úlevu na mzdách zaměstnanců. Hrubá mzda zůstane sice stejná, ale zvýší se čistá. V tomto případě je to však stát, kdo navyšuje mzdy, ne zaměstnavatel. I tento postoj má negativní vliv na veřejné finance, protože výpadek zdrojů se může negativně promítnout ve zdravotnictví, sociální péči, školství či jiných veřejných službách. I tento přístup totiž nemění jeden zásadní poměr, nesnaží se vynutit zvyšování mezd zaměstnavatelem a přerozdělování zisků. Tento státní zásah je v důsledku lepší pro zaměstnavatele, protože se zvýší kupní síla zaměstnanců, aniž by se muselo zasahovat do účetních knih podniků.

Levicové řešení krize kupní síly musí tedy počítat s tímto přerozdělením, a také se musí vybavit prostředky jak kontrolovat finanční trh, toky kapitálu a burzu. Právě v těchto odvětví se odehrávají největší daňové úniky, spekulace a falešné finanční bubliny, jejichž efekty dopadají na obyčejné lidi, ať už ve formě krachu bank, či peněz, které nejsou ve veřejném rozpočtu, nebo zvyšování cen potravin. Právě proto, že finanční trh má často negativní sociální dopady, je vhodné, aby jeho transakce byly speciálně zdaněny. Například zavedením takzvané Tobinovi daně, daně, která by zasáhla toky kapitálu, měla by více stabilizovat finanční trh a měla by být určitou prevencí vůči spekulacím. Touto daní by se získaly prostředky na řešení problému hladu po celém světě, aniž by bylo nutné dávat peníze na charitu nebo zvyšovat daně středním a nízkým vrstvám, přičemž zdanění by bylo ve výši zhruba 1%. Nota bene, strůjcem této daně není nějaký sovětský bolševik, ale držitel Nobelovy ceny za ekonomii, člověk, který věří ve volný trh, ale který si je vědom i zásadních limitů tohoto mechanismu. Zavedení Tobinovi daně a dalších speciálních daní vůči finančnímu trhu a ziskům bank se ale setkává s obrovským odporem ze strany finančních kruhů, jak ukazují tlaky na vlády, které by chtěly podobné daně zavést.

Dalším mechanismem jak zvednout kupní sílu je zavedení takzvané sociální mzdy. Jde o zavedení příjmu, který by dostával každý obyvatel země. Nejde o minimální příjem, ale o příjem, který by nasadil určitou laťku ve společnosti, na kterou by musely reagovat i firmy, zvýšením svých mezd. Spojení mezd a produktivity se totiž zdá naprosto zastaralé v momentě, kdy zisky nejsou investovány do zvyšování produktivity práce, ale do finančního trhu. Navíc by se práce uznala jako sociální hodnota, jako něco, co není jenom na trhu vyměnitelným statkem (jako pytel brambor, kanystr benzínu, či balení kondomů), ale je lidskou aktivitou a tvořivostí.

Je taky nutné bojovat proti nejistým pracovním smlouvám či falešným podnikatelům, jak dokázali francouzští studenti v boji proti CPE. Musí se vytvořit stabilní pracovní smlouvy, které by zajistily zaměstnancům pocit bezpečí v práci. Nejistá práce, fenomén papírových podnikatelů a nekonečně obnovované smlouvy na dobu určitou se totiž dnes stávají důvodem nejen snížení kupní síly, ale celkového životního standardu mezi evropskými mladými.

Tyto všechny kroky ale narážejí na moc a arogantnost velkých průmyslových koncernů, bank a korporací. Jak již bylo řečeno – tyto subjekty, vcelku pochopitelně, hledají jen vlastní zisk. Jak ale ukazují zkušenosti těchto dnů, ať už jde o krizi hypoték, o bouře v rozvojových zemích kvůli hyperinflaci potravin, či o inflaci v Evropě, je jen ideologií neoliberálních ekonomů, že volný a deregulovaný trh a kapitál nejefektivněji distribuují zdroje. Nejde ani o zavedení keynesiánského systému ekonomiky, protože stát supluje kapitál a jen efektivněji vytváří podmínky pro jeho rozvoj (koneckonců nejvíce keynesiánské řešení krizí je válka), ale jde o to se pokusit přerozdělit zdroje, které tady jsou tak, aby dokázaly uspokojit potřeby obyvatel země. Jen takový zásah totiž může opravdu něco změnit. Je totiž sice možné zrušit Topolánkovy reformy, ale stále tady zůstávají jiné a hlubší rozpory, které je nutné vyřešit pro zajištění důstojné existence všem.

Jakub Horňáček
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •