Noam Chomsky slaví tento měsíc své osmdesáté narozeniny. V tomto článku se zabývá vítězstvím Barracka Obamy, současnou ekonomickou krizí a svými vzpomínky z dětství, utvářené krizí ze třicátých let.
Jsem dost starý na to, abych si pamatoval krizi. Některé mé rané vzpomínky se týkají lidí, kteří přicházejí ke dveřím a prodávají hadry. Většina ze širšího příbuzenstva byli nezaměstnaní, všechny mé tety byly švadleny. Mezi mé nejvýraznější vzpomínky patří vzpomínky na to, jak jsme jeli v trolejbusu s matkou kolem továrny, kde bezpečnostní složky bily stávkující ženy, a to, jak jsme jednu šli s otcem do pro mě impozantní budovy, kde se otec snažil získat nějaké peníze, ale nemohl – jeho banka byla zavřená.
A ovšem v pozadí, v polovině třicátých let jsme zažili nárůst fašismu, což bylo i na místní úrovni znepokojující. My jsme byli jediná židovská rodina v irském a německém katolickém prostředí, které bylo prakticky antisemitské, nacistické, tak se to všechno slévalo. Podle toho, co si pamatuji a podle toho, co jsem přečetl, byl mezi tehdejší situací a dneškem výrazný rozdíl. Byl zde pocit naděje, což je něco docela jiného, než dnes.
Nyní vládne ve společnosti pocit skleslosti a neštěstí a toho, že se nedá nic dělat. To najdete dokonce v průzkumech, nemusíte se spoléhat jen na pocity. Nyní se v USA osmdesát procent populace domnívá, že země jde špatným směrem a že vláda je vedena zájmy hrstky velkého byznysu, který si hledí svých cílů, nikoliv zájmy lidí.
Hodně se mluví o tom, jak Obama nabil mnoho mladých lidí, o obrovském organizačním úspěchu atd., ale to je zavádějící. Ve skutečnosti media to řekla více či méně správně. Poukázala na to, že zorganizoval armádu, která poslouchá rozkazy.
V Boston Globe, možná nejliberálnějším časopisu v zemi, se těsně po volbách v titulním článku objevilo to, že na volbách je nejlepší to, že Obama nemá žádné dluhy. Zorganizoval si obrovské voličstvo, ale byli to voliči, kteří byli organizováni, aby dali svůj hlas a agitovali přes telefon. Neuvalili na něj žádné dluhy, nebylo to voličstvo, na jejichž požadavky by odpovídal.
Na druhé straně spektra publikoval Wall Street Journal podobný článek, také chválící Obamu, a tvrdil, že to byly velké volby, protože ukázaly, jak demokratickou zemí jsme. Ale někdo poukázal na to, že Obamova armáda sympatizantů nyní čeká na další instrukce. „Na jaké zvonky u dveří máme zazvonit, když budete chtít prosadit nějakou legislativu?“ To je radikálně odlišné od fungování demokratické společnosti.
Na západě je zvolení Obamy pokládáno za zázrak, který se může stát pouze v USA. Dobře, podle západních standardů je to správně. Na druhou stranu, ve Třetím světě to není neobvyklé. Vezmeme, řekněme, Bolívii. V roce 2005 zde probíhaly demokratické volby takového druhu, o kterém si můžeme nechat jenom zdát, posílené tento rok referendem s dokonce větším počtem hlasů pro prezidenta. Evo Moráles byl zvolen masovým lidovým hnutím a byl z jeho řad. Pochází z nejutlačovanější části populace na západní polokouli, populace původního obyvatelstva. Měli velké téma, o které se bojovalo „vodní válce“ před pár lety, když lidové organizace vyhnaly Světovou banku a společnost Bechtel ze země, protože chtěli privatizovat vodu.
Významné počty
Jejich kandidát nebyl někdo, kdo jim dával instrukce. To jsou demokratické volby. Třicátá léta toho měla hodně. Existovalo zde mnoho aktivismu a organizování, politicky byla velice živoucí, mohli jste zaslechnout široké spektrum politických debat a entusiasmu. Bylo zde obecné cítění, že ačkoliv jsou věci tak zle, nějak se z nich dostaneme. Takto to dnes nikdo necítí, převládající pocit je mnohem negativnější, pasivnější.
Obamovi sympatizanti byli velmi energičtí a entuziastičtí, ale v zásadě se drželi instrukcí. Takže otázkou je, zda se z nich může stát organizované aktivistické hnutí, a to není v žádném případě nemožné. Pokud spočítáte, kolik lidí je zapojených do aktivismu, jsou to významné počty. Ale i fakt, že země přežívá více méně na dluzích má atomizující efekt. Znamená to, že každý bojuje za sebe.
Nikdo neví, co dalšího ekonomická krize přinese. Vedoucí představitelé Wall Street říkají, že jsme již v krizi třicátých let. Další říkají, že je velmi blízko. Faktem je, že nikdo doopravdy neví. Co se stane, je poměrně nejasné. Probíhá několik krizí: dvě právě teď a na třetí čeká. Ta, co je na titulních stránkách, je finanční krize, která je velice drastická, a je výsledkem financializace ekonomiky. Připomíná dvacátá léta, ale efektem je že skutečná ekonomika, výrobní základna společnosti, je vyprázdněna.
Pro velkou většinu obyvatel bylo posledních třicet let nejhorší v ekonomické historii USA. Žádné větší války, žádné velké recese, ale reálné mzdy stagnovaly, zatímco výhody upadaly. Pracovní hodiny vzrostly, infrastruktura zkolabovala, ale lidé si udržovali svůj životní styl díky zadlužování.
Celá země přežívala na dluzích. Ale kam to vede je těžko říci. Ve skutečné ekonomice je také recese, a odtud přicházejí skutečné ztráty místa, tlaky na mzdy atd. To jsou dvě recese. Třetím kostlivcem ve skříni je zdravotnický systém, který je beznadějně neefektivní a také velice krutý. Spousta lidí prostě nedostane zdravotní péči.
Zdravotní péče je v USA poskytována podle peněz, ne podle potřeby. Tak lidé mé úrovně příjmů dostanou lepší zdravotní péči, ale pokud strávíte malý čas na pohotovosti, uvidíte druhou stánku věci. Existuje zde zhruba padesát miliónů lidí, kteří nemají jakékoliv pojištění a desítky miliónů jiných, kteří nemají adekvátní zdravotní pojištění. Je to zprivatizovaný systém, jediný v průmyslném světě. Jeho náklady jsou dvojnásobné než v jiných průmyslových zemích a výsledky o mnoho horší.
Pokud je vaše zdraví připoutáno k práci, řekněme General Motors, a General Motors zbankrotuje, zbankrotuje i vaše zdravotní péče. To vede k mnoha těžkým situacím a nezabezpečení. Obyvatelé vědí, co chtějí, po desetiletí velká většina požadovala systém národního zdraví, ale to bylo typicky popisováno jako politicky nemožné.
Dobrý vhled do toho, jak byla země vedena, získáte pohledem na osud zdravotnické reformy v průběhu let. Už v roce 2004 to bylo v prezidentské kampani nemyslitelné, a bylo to postřehnuto. Tisk komentoval to, že John Kerry by nemohl dosáhnout jakéhokoli zásahu vlády do systému zdravotnictví.
Tak co se změnilo? Je to samozřejmá otázka, pokud chcete vědět, jak funguje demokracie v USA. Veřejné mínění se nezměnilo, je to samé, jako bylo po desetiletí. Co se změnilo, je to, že se přesunul výrobní průmysl.
Průmysl byl velice vážně poškozen neefektivním privatizovaným zdravotnickým systémem. General Motors tvrdí, že vyrobit automobil ho stojí o 1000 dolarů víc v Detroitu než v Kanadě. Když se výrobní průmysl, velká část amerického kapitálu, začne přesouvat, tak směr, kterým se vydává, získá politickou podporu. To je ta podstatná změna.
Důležitou otázkou je, jak lidé povzbuzeni Obamou, budou reagovat na nevyhnutelnou deziluzi, když nás nedovede do nebe. A on nedovede. Budou reagovat, jako reagovali lidé v šedesátých letech, když nadšení kolem J.F. Kennedyho upadlo. Stanou se z nich organizovaní bojovní vůdci skutečné změny? Nebo prostě odpadnou? Nebo neposunou napravo?
Protože je zde také spodní proud – ten, který můžete slyšet na mítincích Sarah Palinové, a slyšet, pokud posloucháte rádio.
Je zde spodní proud, který připomíná věci, které si pamatuji z dětství.
