O Mašínech aneb Přesvědčí někoho vražda?

{mosimage}Zabili sedm lidí a několik vážně zranili, pálili stohy, házeli munici do tendrů parních lokomotiv, rozbíjeli agitační skřínky KSČ a okna nejagilnějších komunistů, dávali hřebíky pod kola svazáků v prvomájovém průvodu. To je dosavadní (lidem známá) bilance „třetího odboje“ skupiny bratrů Mašínů.

Položme si však otázku, zda se tato skupina snažila rozpoutat povstání, které by vedlo ke svržení systému. Mašínovská skupina se nesnažila přesvědčovat lidi, neorganizovala široké hnutí, neargumentovala. Páchala hospodářské sabotáže, kradla zbraně a peníze, vraždila. V době kdy Mašínové a jejich skupina působili (1948-1953), měla KSČ největší podporu mezi lidmi.

Ctirad Mašín řekl: „Politický boj s komunisty skončil v únoru 48. Oni vyhráli a tím to skončilo. Kdo nebyl s nimi – byl proti nim. A jelo se naostro.“ Žádné argumenty. Později řekli Mašinové o své první akci: „Primární účel byl získat zbraně, ale taky tou akcí vytvořit nejistotu v sympatizantech režimu“. Ani slovo o tom, že by chtěli získávat nové přívržence.

Ctirad Mašin se o akcích skupiny vyjádřil po sametové revoluci takto: „Ani jsme nechtěli vyprovokovat partyzánskou válku či povstání. Dnes se říká, že se k nám nikdo nepřidal. My jsme nepřemýšleli, že by někdo další měl také něco dělat. No, bylo by to fajn, ale abychom vyvolávali nějakou vzpouru, to ne.“ Nyní se můžeme domnívat, že se snažili vytvořit ve společnosti atmosféru strachu. Nutit režim více zasahovat do života lidí a tvrději perzekuovat odpůrce. Nutit ho, aby se svými protiopatřeními zcela zdiskreditoval, což by v konečném důsledku mohlo vést k lidovému povstání.

Oni vidí oprávnění pro své činy v tom, že třídní boj vyhlásila komunistická strana (později mluví o tom, že KSČ vedla v zemi občanskou válku). Mašínové patřili k těm, kteří se nepřipojili k revolučnímu dělnickému hnutí, za něž se vydávalo KSČ, a to (jak vyplývá z jejich pozdějších rozhovorů) hlavně kvůli jejich stanovisku k soukromému vlastnictví. Taktéž byli a jsou silnými individualisty, kteří nadřazují svoje zájmy nad život druhého. Jejich politické založení je bezesporu pravicové, což se ostatně projevuje i dnes, např. Milan Paumer je přívrženec extrémní a fanaticky nenávistné pravice (Mladá pravice, Konzervativní strana). Na bratrech Mašínových byl a je patrný silný vzor jejich otce, který byl popraven za účast na odboji a byl členem odbojové skupiny Tři králové. Od něj převzali sklon k vlastenčení, vojenské tradici a hodnoty. Nejsou to lidé, kteří dovedou přesvědčovat, analyzovat či vytvářet souvislou intelektuální práci a tak se uchylují k násilným akcím.

Sami přiznávají, že je politická situace v zemi do roku 1948 nezajímala a nevěnovali jí pozornost. Tím ovšem zcela propásli možnost věci ovlivnit a svou činnost zahajují až po tzv. Vítězném únoru. Jejich skupina má zhruba 7 členů a nerozšiřuje se ze strachu z prozrazení. Nachází se v izolaci jak mezi odpůrci režimu, tak i ve společnosti jako takové. V takovéto situaci není dlouhodobě možné dělat “odboj“. Je pravda, že naděje umírá poslední, ale to je v kontextu jejich činů velmi nešťastné.

Většina akcí “Mašínovců“ by se dala rozdělit do dvou částí: neúspěšné a vražedné. První dvě, které jim měly zajistit zbraně, byly neúspěšné, ale nikdo nebyl zabit. Třetí byla opět neúspěšná, a byl při ní zastřelen příslušník SNB Oldřich Kašík, údajně ve chvíli kdy sahal na pistoli. Ke zbraním se opět nedostali. Akce číslo čtyři byla úspěšná a zemřel při ní další člověk, příslušník SNB Jaroslav Honzátko, kterému Ctirad Mašín podřízl hrdlo, aby je (podle nich) nemohl identifikovat. Později o tom řekl: „O tom, kdo tam má službu, jsme netušili. To byla vedlejší věc.“ První a neúspěšný pokus o překročení hranic vlastně ani nezačal, protože při jeho přípravě byl Ctirad Mašín zatčen a následně odsouzen na 2,5 roku za neoznámení trestného činu. Jejich další akce byla ozbrojená loupež peněz určených k výplatě pro dělníky z jedné továrny. Jejich stanovisko je, že peníze potřebovali na úplatky, aby mohli dostat Ctirada Mašína z vězení. Josef Mašín při akci zastřelil účetního továrny Josefa Rošického, a to při údajné rvačce o zbraň. Z akce si odnesli zhruba 900.000 Kčs. Podle deníku Právo (z 15.3.2008) byly tyto peníze nakonec využity na nákup nových motocyklů, dvou gaučů, elektrického ohřívače vody a nového oblečení. O většinu peněz však přišli po provedené měnové reformě.

Po amnestii se vrátil Ctirad Mašín zpět a se svou skupinou ukradli zhruba 100 kg výbušnin na plánované vykolejení vlaku. Jejich poslední akcí na území ČSR bylo zapálení 11 stohů. Plán byl zapálit stohů 17, ale Ctirad Mašín byl u obce Mořice zastaven velitelem místních hasičů, kterému prostřelil hrudník a pravé oko.

Někteří obhájci těchto činů je často bagatelizují jako nutnou obranu. Když se však podíváme na situace, ve kterých došlo k zabití či zranění Mašíny, zjistíme, že ti, kdo používali nutnou obranu, byli oběti. Bránili útočníkům dostat se ke zbraním či penězům. Daná situace (pokud jde o krádež zbraní a žhářství) nemůže být daným příslušníkem interpretována jinak než jako přímé ohrožení jeho života, jeho rodiny a celé společnosti.

Bratři Mašínové a jejich skupina věřili, že velmi brzy vypukne válka. Jejich plán byl: udržovat se ve fyzické kondici, dostat se na Západ, dát se naverbovat do americké armády a po vypuknutí války se vrátit do ČSR a „vysvobodit“ ji. Proto také podnikli 2.10.1953 úspěšný pokus o útěk. Při tom podle některých zdrojů (např. Právo, historik Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu) byli zabiti čtyři lidé a dva lidé ze skupiny byli zadrženi. Do Západního Berlína se dostali rozděleně. Poté se přihlásili do americké armády, ve které zůstali pět let. Milan Paumer se dokonce účastnil války v Korei. Postupně si ale všichni uvědomují, že USA vlastně současná situace vyhovuje a bojuje pouze proti rozšiřování moci SSSR. Milan Paumer řekl: „Jako kluci jsme měli ideály. Inspiroval nás především příklad otce Ctirada a Pepíka, hrdinného generála Mašína. Chtěli jsme být jako on. S ideály jsme odcházeli do nejdemokratičtější země světa, Spojených států amerických. Byli jsme pyšní na to, že můžeme v uniformách USA hájit svobodu v Koreji.“          

Ctirad Mašín řekl: „Naše plány se soustředily na sabotáže, dělání co největších škod, aby byl režim hospodářsky oslaben.“  Nevím, zda Mašínové čekali, že družstevníci a zbytek společnosti uvítají, že jsou jim zapalovány stohy. Vražda a sabotáže nejsou argumenty, a když, tak pro protistranu. Idea vzít si zbraň a jít bojovat proti režimu, který je většinově podporovaný, v naději, že lidé otočí, je dle mého neskutečně tupá a kontraproduktivní. Je to něco podobného, jako kdyby socialisté volili ODS v naději, že až lidi “spadnou na hubu“, poznají, že jsou pro ně to nejlepší. Ti lidé, které Mašínové zabili, se podle jejich názoru dopustili tyranie pouze tím, že vlastnili rudou knížku.

Milan Paumer se vyjádřil o činnosti skupiny takto: „Rozhodli jsme se po roce 1949, že něco začněme dělat. Roznášet letáky nemělo význam, protože jen za to byl trest deset let, tak lepší bylo začít s něčím více výrazným, třeba někoho zastřelit. A když vás chytnou, tak ta druhá strana je o jednoho člověka, o jednoho komunistu slabší.“

Pro výroky a činy skupiny bratrů Mašínů a jejich představitelů je typické sobectví, pocit vlastní nadřazenosti a intelektuální slabost. Tím, že odmítli argumentovat a přesvědčovat občany, se do budoucna stali pouze násilnickou bandou. Bojovali proti většinovému přesvědčení lidí prostředky, pro které dnes odsuzují KSČ, totiž že zabíjeli lidi opačného názoru z toho důvodu, že jsou opačného názoru. I z jejich dnešních rozhovorů vyplývá, že nejsou schopni akceptovat názory druhých. Jejich činnost se nezaměřovala na pomoc lidem, kteří byli neprávem odsouzeni či pronásledováni režimem. Více než odboj to byla soukromá “válka“ sedmi nespokojených lidí, kteří se chtěli vyrovnat svým otcům. Jejich útěk a po něm zjištěné činnosti na území ČSR si vyžádaly tvrdší persekuce vůči lidem. Oni však již byli v USA. Z jejich činnosti tak měli škody pouze obyčejní lidé, ve kterých mohli získávat (při výrazné změně prostředků) své spojence. KSČ se u moci držela ještě 36 let.

Dne 4.4. zveřejnila česká internetová média zprávu od Pavla Žáčka, ředitele ústavu pro studium totalitních režimů, ve které stálo, že bratři Mašínové a jejich strýc Ctibor Novák měli v plánu spáchat atentát na  prezidenta Klementa Gottwalda a další osobnosti tehdejšího režimu. Když si ovšem přečtete rozhovor s Milanem Paumerem, budete mít pocit, že formulace „měli v plánu“, znamenala pouze to, že nápad zazněl, byl přijat, ale nebyly podniknuty žádné kroky k jeho realizaci. Milan Paumer dokonce dlouho popíral, že by se na něčem podobném dohodli.

Kdyby ovšem k atentátu skutečně došlo, nastalo by období tvrdých perzekucí a žně pro SNB a StB, které by dostaly nebývalou moc. Z Klementa Gottwalda (který byl v oné době brán jako mnohem pozitivnější postava než nyní) by se stala ještě výraznější národní modla a z jeho smrti silný nástroj propagandy.

Premiér Mirek Topolánek měl z nového zjištění radost a tvrdil, ze se tak prokáže, že nejsou vrazi, jak jsou často označováni. Náš pan premiér, který pravděpodobně věří, že zabití sedmi by se anulovalo, pokud by byl zabit Gottwald, však přehlíží to, jak by onen atentát byl vnímán v tehdejší době a jaký by měl vliv na společnost. To je však zcela zásadní. Mašínové, kteří označovali vládu v ČSR jako diktaturu, dělali tehdy vše pro to, aby tato diktatura narůstala. Svými prostředky se zcela odřízli od možnosti získávat širší podporu, se kterou by se jim mohlo podařit v napjaté atmosféře systém svrhnout.

Nespokojenost, která se projevuje párkrát do roka násilnou akcí, má nepředstavitelně slabší účinek než nespokojenost projevovaná například nápisy, letáky, časopisy atd. Pokud se vytvoří ve společnosti vědomí, že existuje skupina či skupiny, které jsou proti režimu, a podaří se jim předávat argumenty veřejnosti, je tu možnost, že by systém byl svržen.

Státní zřízení by se samozřejmě snažilo odpůrcům čelit, ovšem perzekuce by měly stupňující se tendenci, která by nahrávala spíše její opozici. Po akcích bratrů Mašínů, o jejichž propojenosti se nevědělo, byla veřejnost zděšena a perzekuce probíhaly ve vlnách. Když se po emigraci Mašínů Státní bezpečnost a společnost dozvěděla o propojenosti jednotlivých činů, pro média nebylo vůbec těžké zásahy státu “ospravedlnit“.

Zjednodušeně řečeno – akce bratrů Mašínů by mohly posílit diktátorské tendence i v demokracii, ale akce již zmíněného projevování nespokojenosti pomocí nápisů, letáků, časopisů, později nelegálními demonstracemi a jinými formami, by nutily systém ukázat svou pravou tvář.

Čím tedy pomohla skupina bratrů Mašínů lidem? Čím pomohla demokracii a svobodě, na kterou se dnes odvolává?
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •