Občanská válka v Kolumbii

{mosimage}V posledních týdnech se pozornost médií mimochodem obrátila k situaci v Kolumbii, kvůli novým událostem v případě únosu Ingrid Betancourtové. Jak známo, Betancourtová byla unesena během své volební kampaně v roce 2002 a od té doby je v rukou FARC, vojenských revolučních sil Kolumbie. Další významnou událostí byl útok 1. března, při kterém zemřel "šéf diplomacie" FARC, Raul Reyes. Tento útok, který vykonala Kolumbie na Ekvádorském území vyvolal diplomatický nesouhlas a napětí mezi Kolumbií, Ekvádorem i Venezuelou.

Situace v Kolumbii

Reportáže o Kolumbii často zapomínají popsat celkové klima, které v zemi je, a které samozřejmě ovlivňuje i vyjednávání a postup FARC v případě Ingrid Betancourtové. Situace napětí trvá již více jak 40 let, když v 60. letech se konzervativně-liberální vlády rozhodly vyvolat vlnu násilí proti svým politickým protivníkům. Vládní síly, a hlavně polovojenské oddíly poslušné vládě, začaly masově vraždit členy levice, odborů a kritické občanské společnosti. V takové situaci se několik tisíc členů komunistické strany Kolumbie rozhodlo založit Revoluční vojenské síly Kolumbie, které začaly gerillovou válku na jihovýchodě země. V průběhu 70. a 80. let se FARC dostaly do sporu i s drogovými magnáty, kteří začali využívat Kolumbii jako plantáž pro výrobu kokainu.

Kolumbie se tak dostala do konfliktu, který již nebyl redukovatelný na konflikt mezi vládou a opozicí, ale ve kterém začaly hrát zásadní roli výrobci drog. V 80. letech, kdy se dosáhlo dohody o zastavení bojů mezi vládou a FARC a jinými odbojovými skupinami, se stal hlavním motorem civilní války drogový kartel, který se postavil jak proti vládě, tak proti FARC, která prosazovala na okupovaných územích agrární reformu a emancipaci rolníků. Zastavení bojů mělo ale křehké trvání pro neustálé porušování dohod ze strany vlády, která pokračovala násilnou politikou vůči opozici, a pro pozdější reakce ozbrojených skupin na vládní represi. Po roce 1985, (rok konce zastavení bojů), sice pokračovaly neformální kontakty, ale již nikdy nebylo dosaženo dohody o zastavení bojů. Ta nicméně byla téměř na dosah ruky v letech 1998 a 1999, ve kterých sehrál zásadní roli právě Raul Reyes. Prezident Pastrana se rozhodl dialog přerušit a začít znovu bojovat s FARC. Nicméně esklace násilí vyvrcholila po zvolení  prezidenta Alvara Uribeho, který začal razit vlastní Demokratickou politiku bezpečnosti a obrany, která klade důraz na vojenskou porážku FARC a ostatních opozičních ozbrojených skupin.

Uribe dostal k takové politice souhlas USA, protože jeho syntonie s bushovským heslem "s teroristy se nemluví, po teroristech se střílí" je naprostá. Za Uribeho se zvedla vlna násilí nejen proti ozbrojeným skupinám, ale také proti, a snad hlavně proti, levicové opozici, občanské společnosti a odborům. Tyto subjekty jsou nezávislé na FARC a na jiných skupinách, které vedou opoziční ozbrojený boj, ale dokážou mobilizovat lidi proti vládě po celé Kolumbii. Represe ale není přímo vykonávána státní policií či vojskem, ale polovojenskými oddíly, placenými vládou nebo narkotrafikanty.

Polovojenské oddíly jsou totiž opravdovým zdrojem teroru v latinskoamerické zemi. Ačkoliv se často mluví o FARC jako o skupině, která drží v šachu celou zemi, de facto má pod kontrolou jen 5% území a je dlouhodobě neschopná vést soustavné ozbrojené akce na zbývající části území. Polovojenské oddíly jsou však neřízenými střelami, které vykonávají rozkazy svých klientů nebo provádějí vlastní nájezdy a akce. Ačkoliv paralela je jen částečná, situace v Kolumbii se podobá stavu Itálie v letech 1921 až 22, kdy začaly útoky fašistických squadristů. Ti sice byli pod velením fašistické strany ale většina jejich akcí byla vyvolána zájmy místních velitelů a jejich chlebodárců. Krutost a násilí vůči opozici dokazují i události okolo demonstrace 6. března proti státnímu terorismu, kde se sešlo 300 tisíc lidí. Pár dnů poté polovojenský oddíl Aquilas Negras zabil 6 odborářů a nejméně dalších 40 aktivistů, kteří demonstraci organizovali. Takové události jsou však v Kolumbii na denním pořádku.

Nelze také zapomenout na úlohu USA a jejich vliv na kolumbijskou politiku. USA nejen vycvičují kolumbijské vojáky, ale také financují od dob presidenta Pastrany kolumbijskou bezpečnostní politiku. Není náhodou, že během mírových rozhovorů v roce 1998 sehrály jen malou a vesměs negativní roli, na rozdíl od jiných evropských zemí, které se aktivně zasadily za zastavení bojů a za řešení sociálních otázek. Je taky známá  ideologická symbióza mezi Georgem Bushem a Alvarem Uribem. USA se nikdy rázně nepostavily proti státnímu teroru, který vládne u jejich spojenců, a podporují vojenské řešení "terorismu", který má ale hluboké kořeny v sociálních nepokojích a represi vlády.

Navíc podporují Uribeho bojkot a sabotáž při vyjednávání o propuštění Betancourtové a odmítají uznat FARC jako plnohodnotného politického partnera, ačkoliv o to Francie žádá. Spojené státy totiž vidí Kolumbii jako poslední spřátelenou (čti poddanou) zemí v regionu a chtějí tam udržet svoje postavení za každou cenu. Kolumbie totiž sousedí s Venezuelou a Ekvádorem, tedy zeměmi s vládami pro ně nepřátelskými. USA vidí Koumbii jako odrazový můstek pro znovuzískání vlivu v regionu a případ Betancourtové jako příležitost historického znemožnění Huga Cháveze na mezinárodním poli, jelikož venezuelský prezident svým furiantským způsobem slíbil že dosáhne osvobození Betancourtové. Takový výsledek by Chávezovi pravděpodobně otevřel dveře k evropským diplomaciím. Pro USA je Kolumbie ve vztahu s Venezuelou klíčová i z dalšího, naprosto zásadního důvodu: Venezuela je totiž závislá na dodávkách potravin z Kolumbie, což činí Venezuelskou vládou vydíratelnou.

Politika a budoucnost FARC

FARC se v posledních letech zdají být ve vojenské, ale hlavně politické ofenzívě. To je patrné právě na požadavcích na její ozbrojení a na případu Ingrid Betancourtové . Místo toho, aby FARC požadovaly v zájmu celého kolumbijského obyvatelstva, aby mezinárodní společenství razantně žádalo po mafiánské a polofašistické vládě Uribeho odzbrojení polovojenských oddílů, jejich požadavky jsou omezeny na demilitarizaci dvou důležitých měst, které sice zvětšují sféru jejich vlivu, ale neřeší ani část problémů, kterou Kolumbie má. Dlouhý odboj na jihovýchodě přivedl do řad FARC řadu lidí, kteří vidí jako jejich cíl ne osvobození Kolumbie od Uribeho vlády, agrární reformu a demokratizaci státu, ale upevnění vlastních mocenských pozic na ovládaném území. FARC jsou tedy rozštěpeny ve svých vlastních řadách, hrubě řečeno, na křídlo, které má určitou politickou vizi, a eufemisticky řečeno na křídlo pragmatické, které se neštítí používat stejné způsoby jako vládní polovojenské oddíly či obchodovat s narkotrafikanty.

Raula Reyese, hlavního diplomata a druhého nejvyššího velitele FARC, lze započítat bezpochyby do první skupiny. Mnozí italští soudruzi z Partito della Rifondazione comunista ho (ale i celou řadu dalších lidí z Kolumbie a FARC) měli možnost potkat při častých cestách do Itálie, nebo přímo v táborech FARC v pralese a tam poznat jeho charisma i lidství. Jak poznamenal Ramon Mantovani, člen nejužšího vedení PRC, která není žádná teroristická organizace ale vládní strana v Itálii, "Raul byl diplomatem který bojoval zbraněmi a ironií". Raul a jeho soudruzi viděli ozbrojený boj jako nutnou odpověď na násilí vládních sil. Jak se ukázalo právě při mírových dialozích v roce 1998 a 1999 byl schopen přijmout kompromisy s vládní stranou. Ovšem tehdejší požadavky se nezastavovaly na vytyčení zmilitarizované zóny, ale měla jako hlavní část demokratizaci Kolumbie, agrární reformu a řešení sociálních otázek. Tehdejší FARC, kterých byl Raul nejviditelnějším představitelem, ještě dokázaly formulovat politické cíle, které byly blízké potřebám kolumbijské společnosti. Avšak zvednutí intenzity bojů ze strany vlády Alvara Uribeho a čím dál větší vliv pragmatického křídla v posledních letech vzdálila FARC od jiných subjektů, které si také přejí změnu vládní politky a narovnání sociálních rozdílů.

Raul Reyes prosazoval koncepci vycházející z nutnosti přerušit izolaci FARC. Hledal možnosti jak uznat FARC na mezinárodním poli a našel kladné odezvy nejen u latinskoamerických vlád, ale také ve Francii, v Itálii, ve Skandinávských zemích. FARC totiž, pro svoji historii i součastnost, nejsou teroristickým uskupením, jak přiznaly i dánské soudy při procesech s aktivisty obviněných z napomáhání teroristické organizace (organizovali sbírku na podporu FARC).

Raul byl také přesvědčen, že je nutné vyjít z izolace uvnitř země, vzít za své potřeby kolumbijské společnosti a vést dialog s jinými organizacemi. Nestačilo mu omezit se na posílení vlivu FARC a na demilitarizaci dvou měst, i když je to podmínka pro lepší obranu proti polovojenským organizacím. Chápal také, že současně je nutné mluvit se zbytkem Kolumbie, najít cesty jak společně změnit politiku. Poznal, že FARC nedokážou samy změnit a svrhnout vládu Uribeho a jeho kliky. Je proto nutné, aby se FARC angažovaly v boji společně s ostatními subjekty, aby takříkajíc vyšly z pralesa a pomáhaly formovat, i ozbrojený odboj, vůči vládě a hlavně proti polovojenským oddílům, které se jeví jako čím dál více samostatné a není řečeno že je lze porazit jenom politicky, bez použití vojenské síly. Samozřejmě to si vyžaduje i kritiku do vlastích řad, reflexi své historie, učiněné nelehkou vládními provokcemi a násilím ale také vlastní neschopností, a nalezení programu, který by byl sdílen širokou frontou subjektů.

Zdá se ale, že pro FARC, bez tohoto "diplomata, který bojoval zbraněmi a ironií", bude dosažení těchto cílů a emancipace kolumbijského obyvatelstva těžší.

Jakub Horňáček
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •