Plastiky dneška je Komunistický svaz mládeže

Autor článku, otištěným 26.3.08 na Britských listech , Ondřej Slačálek je jedním ze signatářů Otevřeného dopisu proti zrušení zákazu KSM – Být nalevo není zločin, který můžete podpořit na http://protizakazuksm.blog.cz/

Andrej Bažant napsal přednedávnem v reakci na chystaný proces se skupinou Ztohoven článek „Plastici dneška?“ (http://literarky.cz/index.php?p=clanek&id=4844), v němž české výtvarníky přirovnal k legendární undergroundové kapele (nejen) sedmdesátých let. Byl to trochu kýč – a ocenění Národní galerií a ČEZem i včerejší osvobozující rozsudek signalizují, že tudy hranice tolerance českého establišmentu nevedou. Ztohoven si svou svěží akcí určitě zasloužili sympatie a podporu, ne už ale podobný typ přehrávání a dramatizace. Máme-li už sáhnout k podobným (vždy zavádějícím, ale někdy také něco objasňujícím paralelám), řekněme rovnou: Zajímal-li někoho soudní proces s undergroundem dneška, měl se přijít o necelý týden dříve podívat na soud s mládežnickou komunistickou organizací. Tam by spatřil to, co naše společnost opravdu vylučuje a nechce přijmout. Tam by viděl represivní diskurz v akci. A ovšem, tam by viděl i opravdový současný underground, byť zbavený romantické idealizace. Spatřil by rovněž, jak moc jsme znormalizovaní.

Jedna osobní konfese na úvod. Plastic People of the Universe pro mě byli vždy jednou z nejoblíbenějších hudebních skupin – nejen hudbou a výběrem textů (kde jinde se setkali Jiří Kolář, Milan Nápravník, William Blake, Egon Bondy a Ivan Wernisch?), ale pokud jde o sedmdesátá léta, tak i postoji.

Naopak Komunistický svaz mládeže mi může být sympatický jen dost těžko. Jejich názory představují komplex stalinistických bludů, jejich kultura vystupování a propagace je otřesná (http://www.blisty.cz/art/39561.html).

Jenže to není důležité. Komunistický svaz mládeže dnes není podstatný jako politický subjekt, ale jako objekt represe. Aby bylo jasno, podobně dříve v případě Plastiků nejsou tímto objektem represe proto, že by byli „nevinným svobodným projevem“ (slovy Andreje Bažanta). Tak jako Plastici jsou terčem represe v první řadě proto, že představují společensky nepřijatelné hodnoty a v druhé řadě proto, že jsou vhodným terčem.

Jestliže normalizační režim byl založen na snaze o kontrolu kultury a na prosazování konformismu, musel vnímat kapelu, která byla velmi silně nonkonformní a která popularizovala zakázané autory jako ohrožení, nikoli jako něco „nevinného“. Vlasatí autoři hudby daleko za hranicemi dobového vkusu byli navíc ideálním terčem – i u mnohých z těch, kteří byli obecně naladěni proti režimu, vzbuzovali xenofobní reakce.

Jestliže dnešní společnost je založena na ničím nekorigované úctě k principu soukromého vlastnictví, je logické, že za ohrožení pokládá takový proud, který soukromé vlastnictví delegitimizuje a denaturalizuje. Vždyť by ještě někdo mohl upozornit na to, že soukromé vlastnictví výrobních prostředků je historicky daný společenský konstrukt, ne něco přirozeného a zasluhujícího si ochranu bez ohledu na konkrétní podobu a situaci. Vždyť by se ještě někdo mohl začít ptát po tom, jak v českém prostředí proběhla ona Marxem teoreticky popsaná „prvotní akumulace kapitálu“ v podání různých Mrázků, Kožených a Macků.

Pochopitelně, že se vyplatí kriminalizovat především takové podoby radikální opozice, které svou formou odpuzují co největší odpor a nechuť. Dříve to byli hlasití vlasatci, dnes se jedná o stalinistickou omladinu.

Společný rys obou uskupení spočívá v tom, jak svého času shrnuli svůj postoj sami Plastici: my zůstali po roce 1969 stále stejní, to jen společnost kolem nás se měnila. Podobně Komunistický svaz mládeže v podstatě konzervuje režimní ideologii z roku 1989, zatímco společnost kolem se změnila.

Pochopitelně, tak jako byl ctností postoj Plastiků, kteří hráli nonkonformní hudbu, postoj Komunistického svazu mládeže, který konzervuje minulorežimní žvásty, ctností rozhodně není. To je bezesporu odlišnost a za normálních okolností by nikoho soudného nemohlo ani napadnout danou hudební skupinu s danou politickou skupinou srovnávat.

Sbližuje je až represe, která je příznakem toho, že Plastici i Komunistický svaz mládeže představují zpochybnění základních hodnot daného systému a zároveň, že je moc pokládá za napadnutelné, protože nonkonformní.

Zbytek příběhu známe. Proti kriminalizaci Plastiků se ozvala celá řada opozičních autorů, na soudy s Plastiky chodila řada lidí vyjadřovat solidaritu, nakonec vznikla Charta 77. Navzdory mlčení většiny společnosti se ukázalo, že normalizace naráží na odpor.

A dnes? Kolik lidí v Česku se vážně vyjádřilo proti represím? Zdá se skoro, že silnější protesty přicházejí ze zahraničí. Kolik lidí chodí na soudy, na nichž se ve skutečnosti jedná o svobodu slova v naší zemi? Nahlas znějí spíše slova různých štětinů a Mejstříků, oněch antichartistů dneška (rozdíl spočívá snad jen v tom, že se na rozdíl od svých předchůdců nemohou vymlouvat na nějaký nátlak; to, co dělají, je inspirováno prostě hloupostí a zlobou).

Přesto, že současný režim je mnohem méně represivní, zdá se skoro, jako kdyby naše společnost byla znormalizovanější, než ta tehdejší.

Ondřej Slačálek
vyšlo na Britských listech
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •