Politika digitálního

Právě probíhající výstava Zbigniewa Libery a Guma Guar v galerii Futura nejenom demonstruje dvě rozdílné vize levicového antikapitalistického boje, ale také ukazuje, jak je možné buď očistit digitální media a technologický rozvoj od kapitalismu nebo zůstat v pasivním podřízení vůči němu.

Jednou z hlavních příčin dematerializace umění a příchod videa a digitální fotografie jako mezinárodní „měny“ a primárního reprezentanta současného globalizovaného umění, bylo šíření globalizace, volného obchodu, komunikačních technologií a ustavení řady mezinárodních uměleckých institucí. Logika kapitalismu a institucí, které v jeho rámci působí (jak jsou muzea a galerie), vyžaduje ustavení určitého univerzalistického jazyka, (jinými slovy primárně srozumitelného evropským kurátorům, galeristům a publiku) stejně jako přizpůsobit fyzický vznik umění požadavkům těchto institucí, tj. aby se z nich staly standardizované formáty – lehké na přepravu a instalaci. Tento „formát“ způsobil to, že většina moderního umění vypadá postradatelně a jako vyrobena na běžícím pásu. Je to dáno tím, že technologie je často užita nekriticky, stejným způsobem jako u kapitalistických výrobců. Takovéto jednoduché užití dělá službu kapitalismu a vede k většímu odcizení. Výstava Zbigniewa Libery a Guma Guar je dobrou ilustraci dvou přístupů.

Příspěvek aktivisticko-umělecké skupiny Guma Guar je spontánním, uměleckým uchopením digitální technologie. Na své výstavě ukazují sérii portrétů antifašistických, anarchistických a anarchofeministických aktivistů naschvál vyfocených na mobilní telefon ze zadu, takže jejich tváře zůstávají skryté a my vidíme jen jak jsou k nám otočeni zády a dívají se na ulici nebo na zeď pokrytou anarchistickými plakáty nebo grafity. Na jedné straně je ukrývání tváří nezbytností, aby aktivisté zůstali anonymní, na straně druhé je to zajímavá, estetická metoda. Při prvním pohledu se na fotografiích objeví běžní jednotlivci, každodenní mladí lidé ve městě, potom vás ale donutí koukat se stejným směrem jako aktivisté. Podtrhávání každodennosti (ačkoliv někteří z nich mohou být od pohledu považováni za anarchisty) přivádí diváka ke ztotožnění se s aktivistou a k představení si, jaké je to být na jeho místě. Skutečně se zdá, že dílo chce říci: „ty a my se díváme na svět ze stejné perspektivy.“ Monitory, množství papírů, výtisků, plakátů a dalších věcí v pozadí některých jednotlivců také ukazuje proces intenzivní práce a organizace, jež vytváří dojem odhodlání a serióznosti, zatímco kompozice náhodného vyfocení a pixelová kvalita fotografií vnášejí dynamismus jak do uměleckého gesta tak i do divákovi identifikace s antikapitalistickou „perspektivou“. Nízká kvalita a dostupnost telefonů s fotoaparátem jsou tímto dílem transformovány do pocitu bezprostřednosti a nedotknutého realismu, který vytváří relevantní esteticko-politické gesto.

Guma Guar je známá, kromě jiných projektů, také z výstavy Meze tolerance na Staroměstské radnici v Praze, kde vystavovali materiálny dnes zakázaného Komunistického svazu mládeže (KSM), čímž vyvolali debatu ohledně zákazu samotného.

Ačkoliv současné výstava ve Futuře není hlavním dílem této skupiny a zřejmě nevyprovokuje tolik „kontroverze“ jako jiná její díla, zdá se to být mnohem podstatnější čin, než jakým byl projekt s KSM. O co jde v tomto díle je akt a proces identifikace s antisystémovostí, seberoganizací a nikoliv požadavek legitimity, „právo“ na „svobodu slova“ atd., nebo pouhé umělecké gesto solidarity s antikapitalistickým bojem, jakým se stal projekt Meze tolerance.

Na stejném místě je také videoprojekce polského umělce Zbigniewa Libery, který je znám jako tvůrce fiktivních hraček jako „Lego. Koncentrační tábor“. Projekce je sérií fotografií falešných, těžce vyzbrojených guerill pochodující a odpočívající v čemsi, co vypadá jako národní park někde v Polsku, proplétající se s části textů a ilustrací z knih a deníků. Obraz maskulinity guerilly je údajně „podkopán“ fetišizací zbraní a vojenských uniforem, příležitostným homoerotismem a záměrně nezdařeným pokusem vykreslit účastníky jako revolucionáře. Celkově se to zdá být buď slabou představivostí, nebo automatickým a podvědomým opakováním nějaké velmi nudné postmoderní „ironie“. Video projektor je použit pouze jako vakuový čistič, který má dostat všechny fantazie a fetiše, které kdy autor měl jen proto, aby je pak napumpoval do diváka. Je jednoduše pohodlné to takto použít a je to tak používáno.

Výstava je součástí prvního patra galerie Futura, kde vedle sebe vystavují mladí a staří umělci. Doufejme, že brzy se zde objeví další politikou nabitá výstava.
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •