Pražské jaro a politika zdola

{mosimage}Přinášíme vám výběr z brožurky o situaci před a po invazi v roce 1968. Tento výbeř se zabývá pozadím reforem a tím, jak komunistická byrokracie reagovala na rostoucí nespokojenost mas. Pokud máte zájem celý text, kontaktujte nás.




Krize ekonomická

O to
větší šok pro byl centrální aparát průběh III. pětiletky (1961-65), kdy došlo k
drastickému poklesu produktivity. Hlavním důvodem byl hospodářský vzestup v
Polsku, NDR a dalších zemích, které dříve byly nejvýznamnějšími odbytišti pro
exporty ČSR. Nyní  dokázaly produkovat
totéž, co se jim nabízelo z ČSR. Země, jež byla na vývozu mimořádně závislá a
kde export na hlavu předstihoval dokonce i vyspělé západní státy, začala
zaostávat v plíživé konkurenci s "bratrskými" zeměmi. O významu
exportu pro národní hospodářství svědčí skutečnost, že roku 1965 byl vývoz na
hlavu z ČSR 2758 Kčs při celosvětovém průměru 842 Kč. RVHP průměrně vyvážela v
míře 878 Kčs, ale i vyspělé kapitalistické země dosahovaly menšího exportu
(2750 Kčs)

Tehdy
se naplno projevily důsledky "tunové ideologie", kdy se úspěšnost
podniků měřila podle objemu spotřebovaných investičních prostředků. Ještě roku
1961 bylo na 1 Kčs růstu HDP potřeba investovat 3,1 Kčs, o dva roky později to
bylo již 18,2 Kčs. To, co platilo při výstavbě elektráren a výrobě tanků,
proměnilo se nyní v okolnost paralyzující další růst. Ač plán počítal s 45%
růstem HDP, vzrostl za celé období jen o 10,5%, přičemž roku 1963 HDP dokonce
klesl. ústředí bylo nuceno zahájit restrukturalizaci, soustřeďující investice
do odvětví a závodů, které byly zajímavé pro export a slibovaly tudíž
návratnost.

Protože
ale byrokracie (poučena obdobnými procesy v Polsku a Maďarsku) vcelku správně
chápala, že vyhlášení ekonomických reforem může rychle vést ke vznášení
politických požadavků zdola, přihlásila se sice formálně k novému
ekonomickému plánu, ale mnohé její články efektivně sabotovaly jeho
provádění. Věc se totiž měla tak, že pro část neschopných byrokratů znamenal
případný úspěch reforem riziko; místní i okresní šéfové partaje se obávali, že
na jejich úkor vzroste moc manažerů a ekonomů; pro mnohá podniková vedení znamenalo
rozhýbání ekonomiky zase vytržení z pohody, ve které dlela — zkrátka, realizace
reforem nebyla kompatibilní s životním stylem mnohých funkcionářů.

Byrokracie
ale přes svůj přímo fyzický odpor k reformám tušila, že není vyhnutí. I jeden z
nejkonzervativnějších elementů politbyra úV KSČ, generální tajemník strany a
prezident A. Novotný, cítil potřebu uchlácholit obyvatelstvo, když z
přehlídkové tribuny pronesl památná slova,"Maso bude, soudružky."

Pro
chystané utahování opasků se byrokracie snaží vytvořit alespoň atmosféru
pozitivního očekávání. O politických změnách není ani řeč, avšak dochází k
dalším rehabilitacím obětí nejkřiklavějších justičních zločinů 50tých let.
Názory na ně vládnoucí skupinu jednak stále rozpolcovaly a jednak potřebovala
doplnit své řady o (staro)nové tváře, jimž perzekuce dodala punc věrohodnosti.
Týkalo se to hlavně zkušených předválečných stranických kádrů.

Hovořilo
se o potřebě větší nezávislosti podniků, o jejich významnější autonomii v
rozhodování a také o rostoucí  materiální
zainteresovanosti podnikových managementů na hospodářských výsledcích. Cílem se
stalo posílit tržní mechanismy. Současně začala byrokracie koketovat s
myšlenkou podnikových samospráv. Ačkoliv jim zatím přisuzovala jen inspekční
funkce (přístup k výkazům o hospodaření apod.), na politické rovině tím
přiznala, že pracující "svůj" stát nekontrolují. O tom však později.

O
rozsah reforem se vedl vleklý zákulisní boj a až do konce roku 1967 je pro obě
křídla jediným představitelným nástrojem vnitrostranické lobbování. Na jedné
straně stojí Novotný a stará garda nejzatvrzelejších dogmatiků, kteří sice
skoro pobožně respektovali ekonomické experty, ale doufali, že vše odbydou
několika bojovnými a sebekritickými rezolucemi. Proti nim se formovali ti
členové ústředí, kteří byli více spjati s podnikovou sférou, jenž nazývejme
pragmatiky.

…a krize politická

Všechno
by se možná omezilo na nespočetné fráze a několik symbolických změn v
politbyru. Avšak fakt, že vládci již nejsou schopni vládnout postaru, se — ke
smůle byrokratů — dařilo před ovládanými stále obtížněji utajit. Jelikož se
pragmatici s úspěchem snažili získat na svou stranu masmédia, pro obyvatelstvo,
zdatné v četbě mezi řádky, nebylo obtížné vycítit rozpolcenost aparátu.

Utlačovaní
začali pomalu ožívat. Sjezd spisovatelů v červnu 1967 otevřeně kritizuje nezákonnosti
a pokrytectví moci. Zanedlouho poté, v říjnu, vstoupili na scénu studenti. Na
strahovských kolejích vypadávala elektřina — toho dne se naštvaní studenti
vydají do centra s lapidárním, avšak dvojsmyslným požadavkem "Chceme
světlo". Policie proti nim zasáhla s nebývalou tvrdostí. Stovky z nich
jsou zmláceny a zadrženy a nejznámější rebelové vyloučeni a předčasně povoláni
na vojnu. Proti ráznému postihu spisovatelů i studentů se ale začínají ozývat
místní organizace KSČ a aparátu je najednou jasné, že čelí prvním signálům
celospolečenského klimatu, které již stalinismus nemohlo vystát.

Pragmaticky
naladěná sekce vládnoucí třídy je poměrně roztříštěná, nakonec se je schopná
semknout na jediném společném základě: Za všechno může Novotný. Nedokázala ale
předstoupit s jednotným programem, protože v pozadí její vůle po limitovaných
změnách figurovalo několik nesourodých motivů. Vedle prostého kariérismu jí
popoháněly obavy, že hospodářství kolísá (systém je neefektivní), posvátné
hodnoty klesají v ceně a lidem narůstá hřebínek (systém je nepopulární). K tomu
se připojil proud slovenských funkcionářů, kteří spatřovali problém centrálního
aparátu v tom, že se nerovnoměrně konstituoval z českých zemí.

Společně
sdílená motivace našla výmluvné vyjádření ve výroku pozdějšího ministra
zahraničí: "Socialistické společenské vztahy, třebaže odpovídající zájmům
velké většiny lidu, nebyly opřeny o jeho vědomý souhlas, ale hlavně o mocenské
prostředky." Pragmatikům šlo o to, učinit vládu aparátu legitimní.

Obě
křídla se připravují na XIII. sjezd strany připadající na sklonek roku 1967.
Novotný žádá o podporu Kreml (Brežněv jej však nepodpoří, prohlásí jen,
"éto váše ďélo"), pragmatici mobilizují uvnitř aparátu a získávají
většinu. Když však Sjezd těsně před Vánocemi vrcholí a pád Novotného kliky ve
volbách je na spadnutí, inscenuje generální tajemník frašku. Posílá na tribunu
jemu oddané členky úV, které žádají odklad voleb na Nový rok, protože
"chápejte, jsme jenom ženy, musíme péct vánočky…".

Novotnému
však nešlo o pečivo — během přerušení sjezdu konspiroval se špičkami vnitra a
armády o možnostech případného puče. A to se mu stalo osudným. Nejenže tím
protivníky nezastrašil a na jeho post usedl Alexandr Dubček. Když se
protinovotnovskému křídlu donesly zprávy o námluvách konzervativců a
represivních složek, obrátilo se na masmédia. Veřejnosti bylo jejich
prostřednictvím naznačeno, že se chystají reformy (na podrobnosti ze zasedání
bylo však uvaleno embargo). Většina pragmatiků může být odteď nazývána
reformisty.

Dubček
a celé vedení strany vzešlé z Ledna 1968 působí v prvních týdnech jako svorník
antistalinistických nálad; v následujících měsících však iniciativa přechází na
jiné společenské subjekty a veškeré podstatné kroky úV KSČ se ocitají ve vleku
iniciativy zdola — reformisté je buďto ex post stvrzují, či se od nich
distancují.

politika zdola

Progresívním
společenským silám netrvá dlouho, než se vzpamatují z letargie. V průzkumu
veřejného mínění sice ještě na konci ledna 90% populace odpovídalo, že se nic
nezmění, že "všechno už tu bylo", ale již o 14 dní později přikládá
změnám velký význam 49% dotázaných. Umělci, novináři, studenti a stále častěji
i bojovně naladění dělníci se zmocňují prostoru, který jim svým kabinetním
manévrováním pragmatici nechtěně otevřeli.

Vzniká
bezpočet diskusních spolků, zájmových sdružení, to vše mimo kontrolu do té doby
monopolní Národní fronty. Žurnalisté odkrývají praktiky Státní bezpečnosti,
odhalují zahálčivý a luxusní životní styl funkcionářů, zpracovávají téma
procesů 50. let a jejich protagonistů.

Knihkupectví
zaplavuje povodeň titulů, jenž byly dusud na indexu, poslouchanost rozhlasu se
zdvojnásobuje, v březnu jej pravidelně poslouchá již 80% populace. Noviny jsou
obtížně k dostání, před trafikami se tvoří fronty. 

Stranickému
vedení nezbývá, než nabádat k "zodpovědnosti". Na jednu stranu
potřebuje podporu zdola, neboť konzervativci dosud mají ve stranických a
státních orgánech převahu. Reformistům také lichotí imidž národních hrdinů —
nikdy předtím neměla KSČ takovou podporu. Na druhou stranu se jim vůbec nelíbí
sebeemancipační snahy zdola. Nechtěně probudili hnutí, které nechtělo
demokratizaci, ale demokracii, čímž byrokracii uvedlo do skluzu směrem k
nepřijatelným pozicím.

Jak
pravil Dubček, "Je anarchií rozumět demokracii jako situaci, kdy každý
zasahuje do všeho a dělá si co chce". Na jaře se ještě vedení KSČ
nepostavilo proti reformně kritickým proudům, ale aby zapudilo džina
revoltujícího masového hnutí zpátky do lahve, vydalo alespoň tzv. Akční
program, kterým oficiálně požehnalo dosažené transformaci. Akční program
představoval teze, vymezující hlavní principy dosažené transformace, doplněné o (podstatně
vágnější) nástin cesty, kterou společnost ještě čeká ujít. Výrazně bojácná
dikce dokumentu prozrazuje, že ze strany reformistů jde o maximální
program, který má učinit zadost všem stranám vzrůstajícího celospolečenského
napětí.

Současně
s tím začalo hrát na nacionalistickou strunu ("Buďte zdrženliví,
neničte národní měnu" apod.), čímž skloubilo několik účelů dohromady.
Jedním z účinků měla být pacifikace radikálních redaktorů i militantních
pracujících. První z nich neměli v útocích na konzervativní členy úV i jejich
politiku překračovat vytyčené mantinely, protože kritika prý rozeštvává národ.
Požadavky druhých byly zase odkazovány do budoucnosti, s tím, že vláda jim prý
rozumí, ale nejprve každý musí přiložit ruku k dílu.

Pomocí
ideologie údajných shodných zájmů různých sociálních vrstev oddalovala
vládnoucí třída okamžik, kdy samy sebe si vědomé masy začnou zpochybňovat
privilegia i legitimitu samotného aparátu. Kritika proti nejznámějším
stalinistům byla pro ní fukční je potud, pokud pojednávala výhradně o jedincích
a o frakčním zápasu v úV KSČ a pokud tudíž nehrozilo zobecnění na celý systém
výrobních vztahů a politické moci.

úroveň
politické vyspělosti byla kromě některých studentů a intelektuálů stále ve
vleku dominantní ideologie – reformisté měli obrovskou autoritu a jejich
podivné opatrnictví bylo přičítáno výhradně zahraničněpolitickým tlakům.
Slabina taktiky celonárodní jednoty spočívala v tom, že ani konzervativci a po
Srpnu zjevně ani reformisté toto krédo očividně nevyznávali.

Díky
nacionalistické struně byla také hospodářská restrukturalizace většinou vnímána
jako nutné utahování opasků, na němž se bude každý podílet svým dílem. Tak,
když z iniciativy několika podnikových vedení vznikl nápad zřídit Fond
republiky, který měl shromažďovat dary občanů vládě na obnovu ekonomiky,
dostalo se mu obrovského ohlasu. Již za dva týdny od jeho založení se sešlo na
159 milionů Kč a 41 kg zlata. Zkrátka, začal se naplňovat sen všech vládců:
lidé byli ochotni přinášet oběti… Na počátku léta začali reformisté pomocí
série "osvětových" ekonomických televizních přednášek s pečlivou
přípravou populace na očekávanou reformu. šlo v kostce o to, snížit životní
úroveň za účelem nahromáždění prostředků na dovoz nových technologií ze Západu.
Hovořilo se dokonce o konvertibilitě koruny, vykoupené "krví a
slzami" (pojem O. šika, otce reformátorských ekonomů). Nová hospodářská
politika se uskutečnit nestačila — reformisté neměli prohrát na
národohospodářské frontě, ale na úrovni politické.

Přispěl
k tomu i manifest Dva tisíce slov, vydaný koncem června. Výborným způsobem
dokumentoval úroveň politického vědomí, kterou si rodící se hnutí zdola
dokázalo za předchozí měsíce vybudovat. Konstatovalo se v něm: podporujeme
reformátory, pokud slouží naší věci, nečekejme však na další změny shora a
tlačme sami na reformy tam, kde se nacházíme a pracujeme, jinak reformy
ustrnou. Dva tisíce slov proto vyzývalo k očištění strany a státu od starých
struktur. Nástrojem dělníků, studentů a dalších měla být "rezoluce,
demonstrace, demonstrativní brigáda, sbírka na dary k cestě do důchodu, stávka,
bojkot dveří". A – to už bylo na reformisty příliš – dokument vyzýval k
masovému zakládání "vlastních občanských výborů a komisí."

Výzvu
k politickému aktivismu, prvoplánově namířenou proti konzervativcům, přijala s
nadšením většina obyvatel. S manifestem se ztotožnila i polovina tehdy
probíhajících okresních konferencí KSČ a do deníku Práce, který jej otiskl,
přišlo na 70.000 z drtivé většiny souhlasných dopisů. Pozitivní odezva
dokazuje, jak naléhavá byla potřeba politického programu, vzešlého zdola, z
hnutí za demokracii.

…a reakce

Reformisté
v aparátu manifest Dva tisíce slov pochopili správně jako projev nedůvěry a
netrpělivosti se svou politikou — proto zareagovali jako jeden muž a odmítli
jej coby údajnou provokaci antisocialistických sil, řeč byla dokonce o
"reakčních živlech". Tato alergická reakce zmátla i ty, jež se dosud
počítali k jejich bezvýhradným obhájcům. Ohlas na dokument tak prozrazoval, že
analýza toho, s jakým nepřítelem má hnutí tu čest, byla na samém počátku.

Fakt
je ten, že očekávat od "Mužů jara" diametrálně jiný postoj by bylo
naivní. Jak jsme si již ukázali, antinovotnovský blok vznikl jako slepenec,
který neměl pozitivní program. Část jeho ambic byla personálními změnami
uspokojena a "mladá garda" začala upevňovat své čerstvě nabyté
pozice. Podle všech dobových svědectví lze rozpoložení předsednictva úV
připodobnit následovně: Jistě, zbývalo uskutečnit ekonomickou reformu, ale
nestačí již ta podpora, kterou máme dnes? A navíc, naši zahraniční spojenci nám
přestávají důvěřovat a chystají u nás cvičení Varšavské smlouvy, že prý zde
hrozí kontrarevoluce. Opravdu jsme to nenechali zajít příliš daleko? Vždyť naše
vzájemné stranické spory jsou pouze taktického rázu a když bude kdokoliv
zpochybňovat vedoucí úlohu strany, sami dokážeme tvrdě zakročit.

Znepokojení
veřejnosti se posílilo po televizním vystoupení generála Prchlíka. Ten jako
jediný z aparátu potvrdil obyvatelům kolující zvěsti, že vojenské manévry mají
politický účel. Uvažoval dokonce nahlas na téma obrany státu proti případné
agresi z Východu. Dubček jej za to odstavil z politiky a po invazi patřil
Prchlík k prvním zatčeným. Reformisté zuřivě dementovali zprávy o invazních
úmyslech Kremlu. O povaze jejich politiky svěčí, že ač měli nejpozději od dubna
1968 informace o plánované invazi, nikdy neuvěřili, že by k něčemu podobnému
došlo. Invazi si i po 21. srpnu vysvětlovali jako nedorozumění, selhání
komunikace, protože, a v tomto jim věřme, sovětskou politiku respektovali, před
Srpnem i po něm. Dubčekovo vedení odmítalo názor Moskvy, že nedokáže hnutí za
demokracii zkrotit vlastními silami. Můžeme se jen dohadovat, v jakém okamžiku,
nebýt Srpna, by k "normalizaci" s použitím vlastních represivních
nástrojů sáhli.

V
každém případě, ústředním tématem, kolem nějž se točily všechny diskuse od
počátku června, byl sjezd KSČ, plánovaný na září. Zde by konzervativci s
největší pravděpodobností drtivě prohráli, protože na místních a okresních
konferencích již několik měsíců ztráceli své pozice. Ačkoliv se sjezd nakonec
díky známým okolnostem neuskutečnil, mohl být nadmíru zajímavý. V návrhu nových
stanov KSČ se například objevilo právo na zakládání frakcí (!), což je významné
i z toho důvodu, že na krajských konferencích strany měla vláda 80% podporu,
stalinisté zaujímali ještě 10%, ale už celá desetina delegátů kritizovala vládu
za příliš málo reforem. Načasování invaze můžeme chápat i jako pokus
tomuto sjezdu předejít.

Reformisté si neuvědomovali,
co je z pohledu mezinárodní byrokratické třídy v sázce. Ačkoliv se mohli opřít
o bezmeznou důvěru pracujících, báli se těchto sympatií jakkoliv využít.
Podmínkou toho, aby se pracující mohli politicky osamostatnit od děditství
politické pasivity, bylo, že se reformisté sami zkompromitují zradou svého
programu a celého hnutí. K tomu se Dubčekovu vedení naskytla příležitost, které
záhy využilo.

Radim Prahl

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •