Začátek akce původně plánovaný na 15:15 se mírně zpozdil kvůli průtrži mračen, která v tu dobu na Smíchov vypustila hektolitry vody a záplavu půlcentimetrových krup. Dobrá nálada ani odhodlání „jít až do plavek“ se však během čtvrthodinky čekání na lepší počasí nevytratily. K tomu do značné míry přispěl i kolem jedoucí autobus MHD, jenž směřoval přímo k sídlu MAFRy – nápis „Manipulační jízda“, který si na sobě nesl, se stal terčem výkřiků aktivistů: „To sedí!“ nebo „Tak už víme, kam tahle linka jezdí!“.
Po té, co přestalo pršet (neboli, jak žertovali mnozí aktivisté, když se ukázalo, že MAFRA neměla dost peněz na zaplacení delšího než patnáctiminutového deště), vydali se příznivci Ne základnám k prosklené budově vydavatele Mladé fronty Dnes. Na místě se postavili do několik desítek metrů dlouhé řady a na pokyn mluvčího iniciativy Jana Májíčka, který akci krátce uvedl, se vysvlékli do plavek. Zaměstnancům MAFRy zvědavě vykukujícím z oken pak ukázali transparent s nápisem „Nemáme co skrývat. A vy?“
Tento slogan se nakonec ukázal být trefnějším, než se původně zdál být. Redaktoři Mladé fronty se totiž rozhodli skrývat sami sebe. šéfredaktor deníku Robert Čásenský se odmítl s aktivisty sejít, přestože byl s předstihem pozván, a nenabídl za sebe ani žádného zástupce. Jediným, kdo se nakonec po téměř dvacetiminutovém čekání odhodlal jít s aktivisty diskutovat, byl autor jednoho z diskreditačních článků Ondřej šťastný. Ten sice projevil odvahu, když se vydal mezi čtyřicet lidí, o nichž podle názorů, jež prezentuje ve svých článcích, míní, že jsou to radikálové, extremisté či teroristé, zároveň však ukázal svoji neprofesionalitu a názorovou dogmatičnost. Na otázku Jana Májíčka, proč nejprve odmítl nabízenou schůzku s vedením firmy BigBoard Praha, která poskytla iniciativě Ne základnám 10 billboardů, a po té ve svém článku uvedl, že tato firma neodpověděla na otázky týkající se její vlastnické struktury, sdělil, že termín schůzky navrhovaný představiteli BigBoardu již kolidoval s uzávěrkou pondělního vydání a publikování článku by tedy bylo nutné posunout. Nad tím, zda je z novinářského hlediska etické napsat do článku, že někdo odmítá odpovědět, když sám nabízí setkání, či zda je etické spekulovat v případě, kdy ke zjištění podstatných skutečností stačí počkat jediný den, pravděpodobně vůbec nepřemýšlel.
