Revoluce a strana

{mosimage}Organizace je naprosto nezbytná k dosažení zásadní změny. John Molyneux se ptá, jakou stranu potřebujeme a pokouší se vzít si poučení z masových bojů v minulosti.

Karl Marx napsal v roce 1845: „Filosofové svět doposud jen různě vykládali, jde však o to ho změnit.“ Nutnost změnit svět byla zřídkakdy tak zřejmá. šest bilionů dolarů bylo vynaloženo na válku v Iráku, zatímco ceny potravin prudce rostou a miliony lidí hladoví.

Lidé jako Bill Gates nahromadili téměř nepředstavitelné bohatství, zatímco desítky milionů žijí pod hranicí chudoby – a to v bohatých Spojených státech, nemluvě o zbídačeném globálním Jihu.
Imperialismu, mučení, rasismu a sexismu se stále daří, zatímco se začíná rýsovat recese, za niž budou platit pracující. Mezitím se svět žene směrem ke klimatické katastrofě a politici, odhodlaní nepoškodit zisky, nic nedělají.
Tyto a tisíce dalších křivd volají po zásadní změně. Otázkou je, jak jí dosáhnout.Naneštěstí ta nejzřejmější metoda, metoda, kterou sám systém lidem nabízí – zvolit vládu, která by prosadila reformy – jednoduše nefunguje.To nicméně znamená, že zásadní společenské změny není možno dosáhnout parlamentní cestou.Marx prosazoval velmi odlišnou strategii. Tvrdil, že změny musí být dosaženo ne pro pracující, ale pracujícími: „Emancipace dělnické třídy je čin dělnické třídy samé.“
To znamená masové hnutí pracujících zdola, které svrhne kapitalismus, aby ustanovilo společenské vlastnictví výrobních prostředků.  To znamená výrobu pro potřeby lidí, pod demokratickou kontrolou pracujících.Aby toho mohlo být dosaženo, bylo by nezbytné rozbít existující státní mašinérii – jako armádu, policii a soudnictví – která slouží kapitalistické třídě, a vytvořit nový státní aparát sloužící pracující třídě.Mnoho lidí samozřejmě odmítá tuto strategii jako nerealistickou. Ve skutečnosti je mnohem realističtější než strategie parlamentních reforem. Chápe, že skutečná síla leží ne v parlamentu, ale v zasedacích místnostech velkého byznysu.Je realistická, co se týče role armády, policie a dalších státních institucí a jejich chování v době krizí, kdy vystupují na obranu kapitalismu.

Masová akce 

Je realistická, co se týče společenské síly potřebné k porážce kapitalistické třídy a jejího státu – ta nemůže být ničím méně než masovou akcí milionů pracujících.
Také historie ukazuje, že tato strategie je reálnou možností.
Čas od času pracující povstali a odmítli kapitalismus – v Paříži v roce 1848 a znovu roce 1871 s Pařížskou komunou, kde pracující třída spravovala město 72 dní, než byla Komuna utopena v krvi.
Revoluce v Rusku z let 1905 a 1917 byly následovány boji po celém světě, které zahrnovaly italská „rudá léta“ 1919-1920, německou revoluci v letech 1918-1923, britskou generální stávku roku 1926 a čínskou revoluci v období let 1925-1927. 
Blíže současnosti se odehrála povstání ve Francii v květnu 1968 a v Chile roku 1972, portugalská revoluce v letech 1974-1975 a iránská revoluce mezi roky 1979 a 1980.
To jsou jen některé z nejdůležitějších příkladů. Mnoho těchto epizod není příliš známých, protože se o nich zkrátka a dobře nedozvíme ze školních učebnic a televizních dokumentů, ale zůstávají historickými fakty a prokazují revoluční potenciál pracující třídy. V mnoha z nich začala pracující třída vytvářet orgány dělnické moci, s nimiž by ustanovila novou společnost.
Ale byl tu samozřejmě problém. Ve všech případech kromě jednoho byli pracující poraženi, často krvavě.
Jedinou výjimkou je Rusko z roku 1917, kde revoluce uspěla a pracující třída se ujala moci na několik let, než ji ztratila při stalinistické kontrarevoluci způsobené tím, že revoluce nebyla schopná se rozšířit.    
Čím byla ruská revoluce odlišná? Hlavně to byla přítomnost a vůdčí role Leninovy bolševické strany.
V únoru 1917 bylo bolševiků asi 26 000. Do října jejich počet vzrostl k 400 000 a byli podporováni klíčovými sekcemi pracující třídy a také vojáky a námořníky.Byla to rozhodná akce bolševické strany, která umožnila sovětům (dělnickým radám) předejít potlačení revoluce pravicovým generálem Kornilovem a potom převzít moc.Jsou dva důvody, proč je revoluční strana nezbytná k vítězství pracující třídy, a platí stejně tak o dnešní Británii a celém světe, jako platily o Rusku v roce 1917.První je ten, že nepřítel – kapitalistická třída – je vysoce organizovaná a centralizovaná, zvláště prostřednictvím kapitalistického státu.Aby ji pracující třída porazila, musí být také organizovaná a centralizovaná – musí být schopná jednat jednotně v rozhodujících okamžicích.
Druhým důvodem je nestejnoměrný vývoj pracující třídy, pokud jde o uvědomění, sebedůvěru a boj.
V běžné době ideje vládnoucí třídy – ideje, které ospravedlňují kapitalismus – ve společnosti převládají a mají velký vliv na pracující třídu.
Ta se může osvobodit z tohoto vlivu masovým bojem, ale k němu dochází nerovnoměrně. 

Opačné póly

V každém průmyslovém odvětví, na každém pracovišti a v každém společenství se někteří pracující stávají bojovnými socialisty, někteří zůstávají stávkokazy a rasisty a mnozí kolísají mezi těmito dvěma opačnými póly.
Aby se třída jako celek chovala efektivně, musí se socialistické prvky v ní samy organizovat a zvýšit tak svůj vliv na většinu a vyloučit vliv stávkokazů. Taková organizace pracujících-socialistů je revoluční stranou.
Zkušenost dvacátého století ukázala, jak chápal sám Lenin, že tato strana musí být nezávislá na reformních politicích a odborových předácích, přestože s nimi často spolupracuje, jinak totiž paralyzují její schopnost jednat v rozhodujících okamžicích.Aby byla efektivní, revoluční strana musí být vybudována ještě před revolucí. Strana má také význam ve všech bojích, které k revoluci vedou. Budování revoluční strany je tedy podstatným úkolem teď a tady.

Ze Socialist Workeru přeložila
Jana Glivická

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •