Ekonomická krize je v současnosti největším tématem novinových sloupků, televizních komentářů, rozhovorů u piva a v kavárnách. Především je to krize, která je málo srozumitelná, což ji přidává na magičnosti. Je ale také jasné, že se dotkne širokých vrstev obyvatel České republiky. Proto jsme položili několik otázce ekonomce a vysokoškolské pedagožce Iloně Švihlíkové.
Michel Husson i jiní alternativní ekonomové tvrdí, že dnešní krize je výsledkem světa nízkých a stagnujících mezd. Tato situace je pro západní Evropu a USA charakteristická od 80. let, neboli od vítězství takzvané neoliberální revoluce. Mohla byste vysvětlit, jaké jsou vazby mezi stagnujícími mzdami, úvěry a finanční a ekonomickou krizí?
Příčiny dnešní finanční – a do reálné ekonomiky se rozlévající – krize jsou rozhodně mnohem komplexnější než jen krize hypoteční a problém (ne)dostatečné regulace. Je třeba vzít v úvahu ekonomickou strukturu USA a podívat se, jak jednotlivé komponenty přispívají k růstu HDP. V USA je tradičně nejsilnější vliv soukromé spotřeby. Právě tahle složka HDP je nejlépe predikovatelná a zároveň silně koreluje se mzdami. Pokud určitá země prosazuje strategii mzdové deflace, pak dříve či později musí dojít k tomu, že spotřeba klesne. Ale tím pádem by kleslo i HDP a nejspíše docela výrazně. Buď to můžeme strukturálně řešit, anebo ten problém prostě „oddálíte“ tím, že rozvinete systém dluhů. Americká konzumní mentalita to samozřejmě ulehčuje. Dluh je poháněč ekonomické aktivity, pokud jste zadlužen, jste nucen (a to se týká i další otázky v případě ČR) brát jakoukoliv práci, prostě si nemůžete dovolit být nemocný nebo nezaměstnaný. Pokud je zadlužení masivnější, tak ta ekonomika má vysokou dynamiku. Ovšem řešení je to jen krátkodobé.
Je třeba se ptát na příčinu deflační mzdové tendence. Proč stagnují mzdy, resp. v řadě oborů reálně dokonce klesají? Jednu z nejsilnějších mzdových deflací zažívá v posledních letech Německo, takže to není jev omezený jen na USA. Spolu s tím jde ruku v ruce silná příjmová polarizace. Údaje o produktivitě práce nejsou v souladu, to znamená, že tady něco nehraje. A tady se právě musíme podívat na strukturu ekonomiky. Ty rysy, zhruba od těch 80. let, byť již v 70. letech se objevují počátky, jsou jednoznačné: přesouvaní pracovně náročných výrob do levnějších zemí, konkurence sociální i daňová (dumping) z těchto zemí, posun ke službám. Ať jsou služby vychvalovány řadou ekonomů jako „moderní“ znak ekonomiky, tak přeci jen ta páteř je v průmyslu. Odtud se pak odvíjejí mzdy pro ostatní sektory. Když se té páteře zbavíte a přesunete ji např. do Mexika (USA), nebo tam tlačíte na mzdovou deflaci, abyste obstáli v mezinárodní konkurenci (Německo), tak se to nutně musí projevit v celé ekonomice. A ten nejzásadnější důvod nakonec: chronická nadvýroba. Současné moderní technologie potřebují stále méně pracovní síly. To jako by nebylo nic překvapivého, koneckonců technologický pokrok vždycky „likvidoval“ určitá pracovní místa. Ale tentokrát se pohybujeme na globálním trhu a hlavně nové technologie likvidují pracovní místa právě v průmyslu. Otázka je, jestli se současný systém prostě nevyčerpal. Z tohoto pohledu se pak můžeme domnívat, že to, co předcházelo finanční krizi, mělo za úkol prostě oddálit nevyhnutelnou změnu systému – to nemusí být otázka ideologie, ale prostě technologického pokroku, který vyžaduje jiné schéma výroby, dělby práce a vůbec společnosti. Samozřejmě, že do hry vstupují faktory jako je Glass-Steagall Act, který ruší omezení peněžního sektoru přijatá po zkušenosti z krize 30. let (oddělení komerčního a investičního bankovnictví), a tržní fundamentalismus.
Tato finanční krize, která už dávno není jen finanční, má spoustu podobných znaků např. s aférami typu Enron. Vykázat zisk za každou cenu, „normální“ zisk už není považován investory za dostatečný. A když už to reálně nejde, tak se zkusí účetní podvody, nebo ratingová agentura dá pochybným cenným papírům AAA. To už je pak „balení“ zmíněného problému. Hodně se hovoří o problému credit crunch, že je zamrzlý bankovní trh a není likvidita. Tak se to neustále omílá, ale když se podíváte na data, tak uvidíte, že ten problém je na straně poptávky po úvěrech a nikoliv nabídky. Prudce klesla důvěra v ekonomiku, rozšiřuje se pesimistické očekávání a nejen v ekonomice můžeme hovořit o tzv. sebesplňujících se proroctvích. U inflace je to typické a nejen tam. Tato krize podle mě není taková nějaká obyčejná krize, která se za rok přežene a vše zase pojede po starých kolejích. Svým rozsahem je globální – zasáhla a zasáhne, byť v různé míře – všechny země světa. Současné problémy jsou podle mě mnohem hlubší a tak je vysoce nepravděpodobné, že je vyřeší keynesiánské zásahy do ekonomiky, mohou situaci poněkud zmírnit, resp. oddálit systémovou změnu.
Proč jsou USA tak klíčové v rámci světové ekonomiky?
To důležité postavení USA má několik dimenzí. Abychom je pochopili, je třeba se vrátit trochu do historie. Současné postavení USA, které ovšem bude nevyhnutelně zeslabovat, je dáno několika faktory: vojensko-technologickou převahou, postavením dolaru a kulturní dominancí. Vojensko-průmyslový komplex je velice důležitý, to je jedno z mála průmyslových odvětví, kterých se USA ještě nezbavily. Ale tady narazí na bariéru ufinancovatelnosti. Dolar a jeho postavení zakotvené na Bretton-Woodské konferenci se často podceňuje. Ale to, že dolar je stále pořád světovou měnou číslo jedna, že je akumulován v devizových rezervách a že se v něm vyjadřují ceny ropy a ostatních primárních komodit, to je pro USA naprosto zásadní. Kdyby dolar tyto funkce internacionální měny neplnil, tak už USA dávnou nejsou světovou velmocí číslo jedna. Jedině dolar jim umožňoval, že za reálné zboží a služby mohly platit papírky – za předpokladu, že se budou držet mimo americkou ekonomiku, třeba v čínských devizových rezervách. Proto mohly tolik let provozovat ohromné deficity jak rozpočtu, tak obchodní bilance a běžného účtu. Pro USA je rovněž klíčový fakt příliv zahraničních investic do země, které vyvažují ten chronický deficit běžného účtu. Hodně ekonomů hovoří o tom, že to napraví devalvace dolaru. Ale když prostě něco potřebujete ropu např. nebo průmyslové zboží a nevyrábíte to, musíte to dovézt, ať je cena jakákoliv. Nebo lze cíleně změnit strukturu ekonomiky.
Role USA pro světovou ekonomiku spočívá v tom, že jsou hlavním světovým spotřebitelem a zároveň dlužníkem. Především Čína, ale také např. Japonsko jim stále ještě dovolují, aby si jejich zboží USA kupovaly na dluh. Budou to ale akceptovat i nadále? Nebo bude potřeba je k tomu donutit?
Tohle je naprosto zásadní moment, protože to na dřeň obnažuje ten současný systém. USA jsou zároveň hlavní spotřebitel a dlužník. Pro ostatní země – hlavně pro Čínu – to je hlavní odbytový trh. Pokud má hlavní spotřebitel – dlužník problém, mají ho všichni. To ale může nastat tehdy, když je ekonomika vskutku globální, propojená. Systém, který tady funguje, spočívá v tom, že USA se zadlužují, vydávají papíry, které ostatní země hromadí, aby uměle (!) udržely koupěschopnost USA a mohly tam nadále vyvážet.
V posledních týdnech je jasné, že i Česká republika bude zasažena ekonomickou krizí. V této souvislosti je udivující vrtkavost a nejasnost budoucnosti. Např. JP Morgan chase odhaduje jednoprocentní negativní růst české ekonomiky, v říjnu průmyslová výroba klesla nečekaně o 8%, jakoby česká ekonomika měla velice nejasné základy. Jaký je Váš názor na rysy české ekonomiky?
Česká republika je pevně spojena se zbytkem světa. Je to paradoxní, ale kdybychom byli zemí s autarkním hospodářstvím a nebyli závislí na zbytku světa, ať již z hlediska importu nebo exportu, tak by se nás ta krize dotkla minimálně, pokud vůbec. Jenže taková země dneska není. Buď jste významný exportér např. automobilů a pak vás nutně zajímá globální poptávka, protože český trh je dost malý. Nebo vyvážíte suroviny a pak zase musíte sledovat vývoj cen primárních komodit. Česká ekonomika je hodně otevřená a silně napojená na EU – máme největší vnitro-obchod v rámci EU, tedy nejvíce obchodních styků provozuje se zeměmi EU – přes 80%. To je nejvíc z celé EU. Takže tato přílišná teritoriální koncentrace není úplně zdravá. Čeští exportéři se měli snažit více se dostat na trhy zemí SNS, hlavně Ruska, Číny samozřejmě i Jižní Ameriky, kde jsme díky vývozu investičních celků mívali vynikající postavení. Jenže vracet se na trhy v době finanční krize, to je trošku pozdě. Dalším problémem našeho exportu je silná koncentrace na automobilový průmysl. Skupina 78 (silniční vozidla) – je hlavní strůjce přebytku obchodní bilance, který táhne náš export – průmyslový export. Zde se tvoří mzdy v ekonomice. Právě na tento sektor jsou napojeny, ať přímo či nepřímo, desetitisíce pracovních míst. Česká ekonomika potřebuje nutně diverzifikovat. Hovořit jen o přijetí nebo nepřijetí Eura, to je podle mě, nepochopení situace. Jestliže není světová poptávka, tak Euro nic moc nezmůže.
Další znepokojující rys je vliv nadnárodních firem v ČR. Málo se hovoří o problému odlivu kapitálových výnosů (zisky, dividendy). Silně záporná bilance výnosů strhává náš běžný účet do mínusu – deficit, který je kryt přílivem přímých zahraničních investic na finančním účtu. To je do budoucna dost znepokojivá situace. Ekonomika má nějaký bod absorpce investic a pak se bezesporu objeví silný tlak na větší „motivaci“ zahraničních firem pro reinvestování zisků v ČR. V budoucnu to může vést k ještě masivnějšímu tlaku na snižování přímých daní, lepší „flexibility“ pracovního trhu apod. Je to faktor, který ohrožuje ekonomickou suverenitu ČR, o které si ovšem nemusíme dělat iluze ani nyní. Jako koneckonců u žádné malé země, která je zapojená do mezinárodní dělby práce. Právě u malých zemí je vliv vnějšího prostředí dominantní. Stačí zmínit vliv nadnárodních firem, sociální a daňový dumping, „rady“ nadnárodních organizací jako např. Mezinárodního měnového fondu či EU.
Další velký problém, který jako by s tím nesouvisel, je stav českého školství. Struktura naší ekonomiky je průmyslová, ještě pořád, k čemuž potřebujete technické obory. Je ale obtížné je rozvíjet, když české děti mají odpor k matematice a přírodním vědám. Může to znít jako maličkost, ale není tomu tak. Tady začíná problém strukturální nezaměstnanosti: ekonomická struktura vyžaduje určitou kvalifikaci pracovní síly a ta, kterou produkuje české školství, s tím není v souladu. S tím souvisí rovněž úpadek učňovského školství. Nemluvě o podfinancování školství jako takového, o klesající kvalitě studentů, kdy nešťastně nastavený systém pomalu ale jistě devalvuje kvalitu vysokého školství. To je pro budoucnost nejen ekonomiky, pro budoucnost národa, naprostá katastrofa.
Občas se vynoří názor, že české domácnosti jsou předlužené. Poslední statistiky ukázaly, že míra zadluženosti se opravdu zvedla. Jaký je podle Vás stav zadluženosti domácností?
Já bych začala zadlužením obecně. V českých médiích se často zmiňuje zadlužení státu – ve velmi negativních souvislostech, zatímco zadlužení domácností se bere jako normální součást běhu ekonomiky. Dluh nemusí být nutně pozitivní, ani to není nic od ďábla. Je třeba se vždy
Podívat se konkrétně: jak vysoký je to dluh, za jakým účelem, jaká je tam splatnost atd. Nelze dluhy plošně odsuzovat, ale na druhou stranu je plošně podporovat, jako něco co pohání ekonomiku, to také nelze.
U českých domácností je celá řada faktorů, která vede k jejich zadlužování. Nejsilnější vliv je zadlužování za účelem pořízení si vlastního bydlení. Důvody jsou celkem nasnadě: je to jednak demografický vývoj, kdy silné ročníky 70. let zakládají rodiny a potřebují odpovídající bydlení. K vlastnímu bydlení a tedy přijetí hypotéky a zadlužení se na x let do budoucnosti je nenutí jen to, že nechtějí platit nájem, v ČR prostě není moc alternativ. Chybí komunální koncepce nájemního bydlení, chybí projekty sociálního bydlení atd. K nárůstu hypoték taky přispěla státní podpora stavebního spoření – jeden z mála typů spoření, kde úroky překračovaly inflaci – a relativně nízké úroky u hypoték. Hypotéka je dlouhodobý dluh, takže samozřejmě hrozba nezaměstnanosti, a tím pádem nemožnosti splácet, může v některých rodinách nastat, nemluvě o hrozbě zvýšených úroků. Ale české banky naštěstí neposkytovaly hypotéky jako ty americké, které se spoléhaly na neustále rostoucí cenu nemovitosti a dávaly hypotéku na 130% hodnoty.
Rizikem jsou spotřební úvěry, protože právě je si berou příjmově nejnižší skupiny. Zajímavé je, že míra úspor domácností v ČR vůbec nekoreluje s růstem příjmů, což by se jinak dalo očekávat. V posledních letech Češi přišli na chuť zadlužování a konzumerismus zažíval svůj boom. Je potřeba sledovat statistiky exekucí, stejně tak situace, kdy si lidé berou půjčky na půjčky. Za každým takovým číslem je ale nutné vidět lidský osud, a ne jen statistiku. Vždyť počet exekucí už v roce 2007 překročil 400 000 a právě nízkopříjmové domácnosti jsou šoky – např. ztrátou zaměstnání – ohroženy nejvíce.
