Sarkozyho Afghánistán

{mosimage}V posledních týdnech se francouzský prezident Nicolas Sarkozy vrhnul se vší vervou do zahraniční politiky. Prezident, známý svou zhoubnou hyperaktivitou, jakoby necítil veřejný tlak na jeho vládu, který se projevuje jak v sílící mobilizaci ve společnosti tak v prohře jeho strany, UMP, v komunálních volbách nebo v propadu preferencí a popularity ve výzkumech veřejného mínění. Jeho kroky totiž dost otřásly francouzskou veřejností a v novinách se znovu začalo diskutovat o problematice války, neboli o argumentu, který se dostal do pozadí pod náporem jiných sporných, a pro široké vrstvy negativních, krocích jeho vlády.

Největší rozruch vyvolal záměr posílit francouzské jednotky v Afghánistánu o tisíc mužů, a přesunutí jednotek více na východ, kde probíhají nejsilnější boje s Talibanem. Tento krok byl ohlášen při návštěvě u britského premiéra Gordona Browna, kde Sarkozy mimo jiné prohlásil, že je potřeba si brát příklad z hrdinství vlády Spojeného království v takzvaném boji proti terorismu. Jelikož stěží lze považovat za hrdinský čin útočit na slabšího protivníka, popřípadě vraždit nevinné lidi, Sarkozy asi měl na mysli jinou vlastnost chabrosti Gordona Browna a jeho souputníků: přidat se k válce, kterou drtivá většina společnosti odmítá. Ovšem Sarkozy, na základce prý osel ale teď (zdá se) vnímavý žáček, dostal hned po návratu z Albionu možnost postoupit martýrium za Svatou válku proti terorismu, když se 68% lidí (jak již známo pohodlných, zbabělých, dle militaristických názorů změkčilých nebo sympatizujících s terorismem) prohlásilo svůj nesouhlas s rozšířením francouzských vojsk v již zmíněné asijské zemi.

 

Dokonce i parlamentní socialisté se vzbouřili. Sarkozy totiž dal najevo, že si nemíní obstarat souhlas Parlamentu, jelikož Ústava V. republiky dává pravomoc vyslat vojáky do zahraničí vládě a nikoliv Národnímu shromáždění. Socialisté si přesto vymínili debatu, kde se částečně projevilo jejich pokrytectví. PSF (Parti socialiste francaise, Socialistická strana Francie) se totiž zaměřila spíše na formu. Sarkozy rozhodnutí, které vidí jako pohrdání parlamentem a dalším náznakem monarchistického syndromu, kterým dle jejich medicínské diagnózy Sarkozy trpí, a už ne tolik na kritiku samotného rozhodnutí. Určitým náznakem nakolik socialisté berou vážně odpor vůči většímu zapojení do války v Afghánistánu je výzva vydaná jednou z nejvýznamnějších radikálních levicových hnutí ve Francii, Komunistickou Revoluční Ligou (LCR). Ta vyzvala socialisty, Komunistickou Stranu Francie, Zelené a Lutte Ouvriére (další radikální komunistická strana ve Francii) k uspořádání společných protestů, jakožto jediného možného nástroje pro boj proti vyslání francouzských vojáků: v Parlamentu má totiž Sarkozy pohodlnou většinu.

 

Dalším zásadním rozhodnutím je, že se Francie vrací do společných velitelství NATO. Sarkozy se tak ještě více odtrhává od pojetí pravice Charlese de Gaulla, který si v roce 1966 odchod z velitelství NATO vymínil. Tímto postojem chtěl de Gaulle deklarovat nový směr francouzské zahraniční politiky, jejíž středem bylo utužování vazeb s evropskými státy, navazování kontaktů s mimoevropskými státy bez ohledu na zahraniční politiku USA, vytvoření evropských sil v konkurenci s NATO a USA. Kvůli těmto zahraničně-vojenským prioritám se Francie vyzbrojila jadernými raketami, které měly udržovat jadernou rovnováhu se SSSR bez ohledu na jaderný arzenál USA. Ovšem i v době de Gaulla se daly tyto požadavky označit za megalomanské projekty, než reálné možnosti. Francie se nestala další světovou velmocí, ale podařilo se jí udržet určitá mocenská postavení ve svých bývalých koloniích.

 
 

Změna strategie

 
 

Dá se říct, že Sarkozyho kroky jsou do jisté míry reflexe schopností Francie hrát velmocenskou hru na mezinárodním poli. Vyslání nových vojáků do Afghánistánu ani návrat k hlubším vazbám uvnitř NATO není důkazem nové loajality k USA, ale byly vyobchodovány za souhlas USA s tím, že jednotky NATO budou součástí a jádrem bezpečnostních sil EU, toho de Gaullovského snu. Jenže na rozdíl od de Gaulla Sarkozy pochopil, že státy Unie nemají ani chuť ani finance vytvářet struktury, které by se kryly. Navíc vytvoření evropských bezpečnostních sil by mohlo také narazit na nevoli euroskeptiků. V takové situaci se jeví daleko pragmatičtější vytvářet evropské bezpečnostní síly uvnitř NATO a se souhlasem, a nikoliv navzdory USA. Koneckonců takový postup je zahrnut i v Lisabonské smlouvě a je odpovídající i ambicím evropských vlád, neboli rozdělit si pole působností s USA podle toho kdo je v konkrétní situaci vhodnějším hráčem. Takový postup je zaznamenatelný od dob války v Libanonu, kdy EU vyslala vlastní jednotky, aby kontrolovaly Hizballáh, protože byly podstatně stravitelnější než US Army. Podobný proces je zpozorovatelný v Kosovu i v Afghánistánu, kde Evropa přebírá role od USA a umožňují jim se víc soustředit na irácké tažení.

 

Vůle k integraci v rámci NATO bude pravděpodobně posílena i finanční krizí, která zasáhla USA a dostává se i do Evropy. Tato finanční krize dala větší prostor k manévrování Číně a Rusku, protože je zasáhla v podstatně menší míře. Ty se teď dostávají do pozice, kde mohou nahradit USA i Evropu v celé řadě koutů světa, protože jsou méně svázáni potřebami šetřit či pnutími ve společnosti. Není náhodou, že obě mocnosti začaly velice aktivní zahraniční politiku v Africe i Asii a dostávají se do sfér vlivu jak USA, tak evropských mocností jako Francie, Velké Británie, či v menší míře Německa. Dá se říct, že ačkoliv USA se snaží co nejvíce rozšířit  NATO v Evropě, ve zbytku světa je jejich politika v silné defenzívě. V defenzívě jsou i tradiční evropské diplomacie, které se sice snažily udržet vzdálenost od politických linií George Bushe, ale na druhé straně trpěly konkurenci Ruska a Číny.

 

Dá se tedy očekávat, že se NATO změní, ale nezanikne. Nesdílím názory, že tato instituce je v krizi, ale spíš se transformuje, protože vnitřní poměry sil mezi Evropou a USA jsou jiné než za studené války. Proces evropské integrace postavil evropské vlády do rovnoměrnějšího postavení vůči USA, a proto se dá čekat, že NATO bude pod velením USA, Německa, Velké Británie a domů vrácené ovce Francie. Politika těchto vlád se sice liší v určitých aspektech, avšak klíčové body, jako zabezpečení energetických zdrojů, nutnost rozšiřování západního stylu života i podobné složení ekonomik, které jsou v materiální výrobě čím dál více závislé na Číně a zemích Třetího světa, jsou velice podobné. Dá se říct, že Evropa má podobný vztah s USA jako PSF se Sarkozym: vyčítá "těm americkým buranům" hlavně způsob, a ne zas tolik obsah chování.

Francie, jak ukázala v odmítnutí rychlé procedury pro získání členství v NATO ze strany Gruzie a Ukrajiny, dokáže vytvořit alternativní blok s velkými kontinentálními státy. Výsledky hlasování ukazují, že ale existuje rámcová shoda vůči tomuto kroku, avšak je nutné ho provádět tak, aby co nejméně pobouřil Rusko. Proto naděje, že Evropská Unie dokáže být mírovou a diplomatickou alternativou USA se zdá neopodstatněná. Nové rozložení karet, na kterém se Sarkozy výrazně podílel, spíš odkazuje na lidovou moudrost, že věci lze získat jak, cukrem tak bičem. Ovšem není automatické, že cukr je v důsledcích milosrdnější než bič.

Jakub Horňáček
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •