Selhání systému

Světem se valí nejhorší ekonomická krize od krachu v roce 1929. Alex Callinicos rozebírá faktory, které pohánějí současnou politickou nestabilitu.

Svět udělal v létě a na počátku podzimu 2008 velký krok k ještě větší ekonomické a geopolitické nestabilitě. Úvěrová krize, která začala v srpnu 2007 zamrznutím finančního trhu, ukazuje všechny znaky nastupující globální ekonomické krize. A snaha Spojených států upevnit svou pozici jakožto hegemonického kapitalistického státu vyvolává po krátké srpnové válce mezi Ruskem a Gruzií potencionálně velmi nebezpečnou konfrontaci s Moskvou. Nikdy ještě nebylo tolik třeba silné antikapitalistické a antiimperialistické levice.

Měsíce po začátku úvěrové krize mnozí establišmentoví komentátoři tvrdili, že se to vstřebá. Důvody se lišily: že krize zasáhne jen finanční trhy nebo volné trhy „anglosaských“ ekonomik, že eurozóna nadále silně poroste, že „velké rozvíjející se trhy“ jako jsou Čína a Indie se „oddělily“ od Spojených států a stanou se motory světového kapitalismu. Vývody byly ale vždy stejné. Alan Greenspan, bývalý předseda Fedu (americké centrální banky) v létě prohlašoval, že „nejhorší už je za námi.“

Musel se cítit jako hlupák, když 15. září zachvátil po krachu světové investiční banky Lehman Brothers Wall Street chaos. Nyní je jasné, že dochází ke globálnímu zpomalení ekonomiky, jež má vliv na všechny hlavní oblasti světového kapitalismu. Jako vždy, je zpomalení nerovnoměrné. Podle údajů za poslední období, v druhá čtvrtině roku 2008 stagnovaly ekonomiky eurozóny, Japonska, Británie a Kanady, zatímco americká ekonomika, tam kde krize začala, vzrostla meziročně o 3,3 procenta. Kapitál začíná opouštět ekonomiky rozvíjejících se trhů: 29,5 miliardy dolarů mezi červnem a zářím. Šanghajská burza se propadla v prvních osmi měsících roku 2008 o 57 procent.

V pozadí rozvíjející se ekonomické krize jsou tři mechanismy. První je úvěrová krize. Na začátku tohoto desetiletí se Greenspan a jeho kolegové centrální bankéři snažili předejít všeobecnému útlumu kvůli poklesu americké ziskovosti tím, že zaplavili americkou a světovou ekonomiku levnými úvěry. Výsledkem byla spekulativní bublina, která se usadila na trhu s nemovitostmi (nejen v USA, ale také např. v Británii, Irsku a Španělsku), jež praskla v srpnu 2007.

Obrovské špatné dluhy, které byly americkým a evropským bankám ponechány na krku, plus nejistota, která z bank je v největších potížích, paralyzovaly globální finanční trhy. Banky přestaly půjčovat jedna druhé. Tím jak se rozvíjí celková recese, budou tímto vytvořeny zpětné vlivy, které celou situaci ještě zhorší. Jak firmy krachují a domácnosti zjišťují, že nemohou zvládnout své dluhy díky inflaci a/nebo nezaměstnanosti, uvíznou banky s ještě špatnějšími půjčkami. A protože dostupnost úvěrů je klíčovou podmínkou pro další akumulaci kapitálu, jde o velmi závažný problém.

Druhým mechanismem je inflace. Úvěry poháněné oživení ekonomiky USA a překotná čínská expanze jakožto dodavatele levně vyráběného zboží do USA umožnily světové ekonomice v průběhu prvního desetiletí tohoto století růst. Rostoucí poptávka zvýšila cenu ropy a další přírodních surovin – ačkoliv prudký propad v cenách ropy z jejich vrcholu v červenci, kdy bylo 150 dolarů za barel, na 100 dolarů za barel v polovině srpna podtrhuje důležitou roli, kterou hrají finanční spekulace na trhu s komoditami.

Vysoká inflace má dvojnásob negativní dopad na současnou situaci. Zaprvé snižuje reálné příjmy. Pro mnoho lidí na tzv. globálním jihu to může znamenat rozdíl mezi přežitím a smrtí hladem. Ale i když je dopad méně dramatický, mají lidé méně prostředků, které mohou utratit za zboží a služby. Jak ukázal každý po svém, Karel Marx i John M. Keynes, méně utrácení znamená, že pracující, kteří vyrábějí zboží nebo poskytují služby, budou propuštěni, což vede ke klesací spirále dalšího snížení poptávky a zaměstnanosti.

Zadruhé, jedním z hlavních efektů triumfu neoliberalismu v posledních 30 letech bylo zahájení nového režimu hospodářské politiky. Ten dal nevoleným centrálním bankéřům moc k nastavování úrokových sazeb. Většinou se jí používá k udržení nízké inflace. Za současných okolností to znamenám, že centrální banky jsou pod tlakem, aby držely úrokovou míru vysoko, i přesto, že to bude mít vliv na další prodražování a nedostupnost úvěrů. Evropská centrální banka dala jasně najevo, že recese je přijatelnou cenou za snížení inflace.

Posledním mechanismem pohánějícím krizi je fluktuace směných kurzů. Fed, vzhledem k tomu že USA jsou předním kapitalistickým státem, je mnohem méně nesmělý ve snižování úrokové míry ke stimulaci růstu, než jsou jeho partneři ve světě. To může vest k tomu, že investoři už nebudou nadále chtít držet dolar, pokud je návratnost někde vyšší. Bushova administrativa více či méně otevřeně prováděla politiku levného dolaru, aby zvýšila konkurenceschopnost amerického exportu.

Pád dolaru – mezi léty 2002 a 2008 klesl o čtvrtinu – byl urychlen začátkem úvěrové krize. Výsledkem bylo nabuzení amerického vývozu, který se stal levnější. Téměř veškerý růst, který zaznamenala americká ekonomika v druhém čtvrtletí roku 2008, odráží vyšší vývoz než dovoz. Obrácený efekt to má ale jinde. Směnný kurz eura, největšího konkurenta dolaru jakožto světové rezervní měny, prudce vzrostl.

Zdražením exportu došlo ke zpomalení ekonomického růstu. Velký problém je to pro Německo, které se během posledních let stalo díky brutální průmyslové reorganizaci, které prudce snížila mzdy, největší světovým vývozcem. Ještě zranitelnější je Japonsko, jehož slabé zotavení po krizi v 90. letech bylo taženo výlučně vývozem.

Komplexnost kapitalistického hospodářského systému, v němž spolu navzájem interagují různé mechanismy a tendence, znamená, že je těžké předvídat směr či závažnost současné krize. Problém ilustrují směnné kurzy. V počátečních měsících roku 2008 spadl dolar o 7 procent, na počátku září vzrostl o 10. To se stalo pravděpodobně proto, že jakmile se ukázal skutečný rozsah krize, uchýlily se „vyděšené peníze“ (prostředky, které připlouvají do země, aby využily příznivých úrokových sazeb) do samotného jádra systému. Výsledkem byl pád eura a libry. Pokud to tak zůstane, může tento obrat znamenat zásadní zpomalení ekonomiky v USA.

Tomu se snaží USA předejít. Nejpravicovější republikánská administrativa od 30. let minulého století vrhla na finanční trh obrovský objem peněz. Nejdůležitější opatření připravil ministr financí Henry Paulson. Nejprve přišla v březnu záchrana investiční banky Bear Stearns. Následovalo faktické zestátnění hypotečních gigantů Freddie Mae a Fannie Mac na počátku září. Freddie a Fannie tvoří tři čtvrtě všech nových amerických hypoték. Jejich převzetí zvýšilo americký státní dluh o ekvivalent ve výši dvou pětin národního příjmu. V dramatickém týdnu od 15. září se Paulson snažil zastavit paniku, která následovala po krachu Lehman Brothers nejprve tím, že použil půjčku ve výši 85 miliard dolarů k převzetí pojišťovny AIG, a poté oznámením o uvolnění 700 miliard dolarů na odkoupení pochybných aktiv, kterými jsou banky zavaleny, díky jejich předchozím spekulačním dobrodružstvím.

Limity

Tyto dramatické kroky odrážejí snahu státních manažerů zabránit tomu, aby americký finanční systém zkolaboval způsobem, jakým se to stalo na začátku 30. let. To, že je možné situaci srovnávat s 30. léty, jak to mezi jinými udělal Greenspan nebo Mezinárodní měnový fond, ukazuje, jak vážně berou světové vládnoucí třídy současnou krizi.

Existují však limity toho, co může stát dělat. Paulson nechal Lehman Brothers padnout ze dvou důvodů. Prvním byla obava z toho, že pokud by tuto instituci zachránil, bankéře by to jen povzbudila k dalším spekulacím, protože by očekávali, že je stát zachrání, pokud by jejich sázky nevyšly. Zadruhé, podle finančního teoretika Avinaše Persauda, po obrovském navýšení amerického státního dluhu „začaly úvěrové trhy počítat s možností, že by se americká vláda dostala do platební neschopnosti.“ Tento „neslýchaný vývoj“ znamená, že i Washington se musí starat o to, aby si udržel důvěru trhu. Skutečnost, že Paulson následně obrátil, je důkazem velkých obav americké administrativy. To neznamená, že má finanční systém vyhráno.

Navíc akumulace kapitálu je hnána soutěživou rivalitou mezi jednotlivými kapitály. Každý z vedoucích států se snaží zajistit pro firmy, které sídlí na jeho území, co nejmenší zasažení krizí. Fluktuace směnných kurzů je jako hra na černého Petra, kde země se silnou měnou tíhnou k tomu, že jim klesá hospodářský výkon a roste nezaměstnanost, proto se rozhodnou svou měnu oslabit, čímž ono břemeno přenesou na země, jejichž měna posílila.

Větší ekonomická nestabilita na sebe vzájemně působí s geopolitickým pnutím mezi státy. To je nesmírně důležité, protože moderní kapitalistický imperialismus je definován prolínáním ekonomické a geopolitické soutěže. Po 11. září dominuje ve světové politice snaha Bushovy administrativy udržet globální americkou hegemonii za použití vojenské převahy. Dobytí Iráku mělo být klíčovým krokem v procesu, který měl zahájit přeměnu Blízkého Východu dle liberálně kapitalistického modelu, nadobro upevnit americkou dominanci v tomto regionu s největšími nalezišti ropy na světě, a konečně každého umlčet.

Bilance Bushova tažení není dobrá. Administrativa může prohlašovat, že dokázala po strašlivých třech a půl letech okupace zajistit v Iráku určitou míru stability. Než výsledek „navýšení“ počtu amerických vojáků, je to spíše výsledek dvou politických dohod. První s Íránem, regionální mocností, které pádem Saddáma Husajna posílila, a šíitskými stranami, které mají napojení na Írán a které převažují v Al-Malikího klientské vládě. Druhá se sunnitskými skupinami odporu, které ze začátku bojovali proti okupaci, ale byly ochotné se spojit s USA výměnou za peníze a ochranu jak před Al-Malikího vládou, tak sektářskými fanatiky z Al-Kajdy.

Problém této strategie je zřejmý. USA drží pohromadě dva druhy spojenců, kteří se navzájem nenávidí. Jejich schopnost udržet tento rozpadající se spojenectví pohromadě se zhoršuje každým dnem – zejména když byl Malikí schopen donutit Washington, i když neochotně, stáhnout své vojáky do konce roku 2011. Sunitské obrozenecké hnutí si stěžuje na Malikího vládu, že perzekuuje jeho příznivce a odmítá uznat americké sliby, podle kterých měli sunité získat místa v klientské armádě a policii. Zatím mlčí i Mahdího armáda Muktady al-Sadra, které se v sobě spojuje podporu šíitským chudým a odpor k okupaci. To ale nebude trvat navždy.

V Afghánistánu vedou USA a NATO válku, kterou nelze vyhrát, s nepřítelem, který porazil v 80. letech sovětskou armádu. O to nebezpečnější, že válku šíří do sousedního Pákistánu, kde pomohla svrhnout Parvíze Mušarrafa. Při nástupu do funkce jeho nástupce, Asifa Ali Zardárího, provedly Spojené státy přes afghánskou hranici útok pomocí komanda a raket. Hněv, který vyvolaly oběti na civilistech, může posílit jen pákistánský Taliban. Bush a Cheyney možná odejdou z politiky tím, že zaútočí na Írán, možná v poslední zoufalé snaze zajistit Johnu McCainovi Bílý dům. Ale pouze zvláštní druh pravicových třeštěnců, kteří udělali ze Sarah Palinové svou hrdinku, si může myslet něco jiného, než že to situaci ještě zhorší.

Bushova administrativa si nadrobila další problém – ne tak spektakulární jako bylo 11. září, ale potenciálně neméně vážný – tím, že vyprovokovala konfrontaci s Ruskem na Kavkaze. Jedním z klíčových rozměrů americké Velké strategie po studené válce bylo využívání slabosti Ruska k bezostyšnému rozšiřování EU a NATO do východní a střední Evropy, jako způsob jak Rusko obklíčit a rozšířit svůj vliv v Euroasii. Tato politika začala za Billa Clintona v 90. letech a Bushova administrativa ji rozšířila, dala svou plnou podporu spíše vratkým prozápadním režimům na Ukrajině a v Gruzii.

Využívat ruské slabosti se zdálo být nenákladnou politikou v době Jelcinova prezidentování v 90. letech. Rusko za Vladimíra Putina a jeho chráněnce a nástupce Dimitrije Medvědova je něčím úplně jiným. Ruské hospodářství nejvíce vydělalo na energetickém boomu posledních let. Putin obnovil účinnou politickou kontrolu nad ropným a plynárenským průmyslem. Zavedl pořádek do státní správy, obnovil vojenský potenciál a začal prosazovat druh autoritářského kapitalismu, jemuž je ideologicky ústřední halasný nacionalismu, hnaný tak daleko, aby zvrátil rozpad sovětského impéria.

Hazard

Za jakýchkoliv okolností by byla snaha rozšířit NATO o Ukrajinu a Gruzii, ruské klíčové hraniční zóny, nebezpečná. Za daných změn v rovnováze sil mezi Washingtonem a Moskvou je politika – tvrdě prosazovaná Bushem na summitu NATO v Bukurešti – vysoce pošetilá. Stejně jako v Iráku byla arogance potrestána katastrofou. Objevovalo se, jako obvykle, mnoho spekulací o tom, zda šlo o spiknutí či předem připravené vyhlášení války. Byl gruzínský gaunerský prezident Sákašvili povzbuzen k útoku na Jižní Osetiji Cheneym a dalšími pravičáky? Nebo se chytil do pasti pečlivě nastražené šachovými hráči v Kremlu?

Možná je odpověď na obě otázky ano. Ale to samo osobě je méně důležité, než tři zásadní výhody, na které se mohlo Rusko spolehnout. Zaprvé místní vojenská převaha – něco, co žádný objem zbraní, který se dostal Sákašvilimu od USA a Izraele, nemohl překonat. Zadruhé, jakákoliv vojenská pomoc USA Gruzii – něco, o co by se dalo požádat, pokud by Gruzie byla členem NATO – by vyvolalo riziko všeobecné války. Je vysoce nepravděpodobné, že by Bush i Cheney byli připraveni vést kvůli Gruzii termonukleární válku. V každém případě je v Afghánistánu a Iráku vázáno tolik vojenských sil USA, že možnosti Washingtonu jsou silně omezené.

Zatřetí, Putin a Medvěděv mohly hrát stejnou hru „rozděl a panuj“ mezi „novou“ a „starou“ Evropou. Státy východní a střední Evropy vidí ve svém členství v EU a NATO balíček, který jim nabízí přístup do liberálního kapitalistického klubu a bezpečnostní záruky proti Rusku. Během války s Gruzií ostře napadali Moskvu. Polsko si dokonce pospíšilo s podpisem vysoce nepopulární dohody o raketové základně.

Vedoucí evropské mocnosti, Francie a Německo, zaujaly velmi odlišný postoj. Už v dubnu vetovali akční plná členství NATO pro Ukrajinu a Gruzii. Také se ujistili, že summity NATO a EU zůstanou jen u slova a nepřejdou k činům. Dokonce i pravicová vláda Silvia Berlusconiho zaujala umírněné stanovisko ke Gruzii. Důvody k tomu jsou zcela nepoctivé, ale jeden z nich, energetická závislost EU na Rusku, se jen tak rychle nezmění.

Evropská produkce zemního plynu má v roce 2020 klesnout na polovinu stavu v roce 2006. Rusko má největší zásoby plynu na světě. Není to žádná věda domyslet si, že ruské dodávky plynu do EU se zvýší asi o 25 procent. Simon Blakey z Cambridge Energy Reasearch Associates řekl pro Financial Times: „Rozsah vzájemné závislosti je tak veliký, že skutečně není možné s tím něco udělat ani v rozmezí dvou desetiletí.“

To dává Rusku dlouhodobou výhodu, která mu umožňuje rozdělovat evropské spojence Washingtonu a tím mu znemožnit sjednotit je do šiku proti Moskvě. To je jeden z důvodů proč nedojde k nové studené válce. Nicméně nejdůležitějším důvodem je úpadek vojenské moci Ruska, a to i přes to, že se v posledním období snaží všelicos obnovit. SSSR vyšel z II. světové války jako největší pozemní mocnost v Euroasii. Od 70. let měl termonukleární arzenál a schopnost vojensky zasahovat všude po světě. V roce 1980 vyráběl Sovětský svaz 14,8 procenta celosvětové výroby, téměř polovinu co Spojené státy s 31,5 procenty.

V roce 2007, podle nejpříznivějších čísel (parita kupní síly), dosahovalo Rusko 3,2 procenta světového HDP, méně než v roce 1992, a hluboce za Spojenými státy s 21,6 procenty. Nejvyšší odhad vojenských výdajů v roce 2006 byl 70 miliard dolarů. Spojené státy měly 535,9 miliard dolarů. Rusko ztratilo ekonomicky a strategicky důležitá území na Ukrajině a ve Střední Asii a jeho populace stále klesá. Je také zranitelnější díky svému hlubšímu začlenění do globální ekonomiky než v éře státního kapitalismu (od nástupu Stalina do rozpadu SSSR – pozn. překl.). Od války v Gruzii zažilo Rusko významný odliv kapitálu. Moskevská burza se propadla od poloviny května do půlky září o 50 procent (což bylo částečně dáno také místní verzí úvěrové krize).

Ale tyto slabiny bychom měli vidět v kontextu. Propast mezi ekonomickými a vojenskými kapacitami Washingtonu a Moskvy jsou mnohem větší než během studené války. To znamená, že Spojené státy jsou skutečně jedinou globální imperialistickou mocností. Proto musí šířit své zdroje mnohem šířeji než jakýkoli jiný stát a je proto zranitelné tím, co historik Paul Kennedy nazval „imperiální přepětím“. Jedná se přesně o takovou krizi, která vyvěrá z pletek USA v západní Asii, a jíž dovedlo Rusko využít.

Moskva má stále ohromný vojenský potenciál, který doznal značné obměny díky energetickému zlatému dolu. Moskva v Gruzii ukázala jednak svou vojenskou moc a jednak vůli prosazovat své vlastní imperiální zájmy podél svých hranic. Rusko asi nebude schopné postavit se USA globálně, ale soupeřit s vlivem Washingtonu v několika důležitých regionech, zejména v těch, kde jsou důležité energetické zásoby – zcela určitě na Kavkaze a ve Středné Asii a potenciálně také na Blízkém Východě.

Ukazuje to, navzdory primátu USA, že současná globální politika je stále utvářena tím, co marxisté tradičně nazývají vzájemná imperialistická rivalita. A to bez ohledu na významnou redistribuci globální ekonomické moci jako výsledek překotného rozvoje Číny. Poprask kolem Číny jakožto nové supervelmoci je nesmysl. I kdyby nadále pokračoval její hospodářský růst na úrovni 8 až 10 procent ročně, zůstane i v nejbližších desetiletích chudou zemí.

Ale Čína má nakročeno stát se nejmocnějším státem Východní Asie, nejdynamičtější oblasti globálního kapitalismu za posledního čtvrt století. Když vezmeme, že Spojené státy se snaží dominovat tomuto regionu stejně jako Evropě a Blízkému Východu, a vezmeme čínský hlad po surovinách, který už dramaticky přebudoval tradiční vztahy závislosti v Africe a Latinské Americe, je nasnadě očekávat větší rivalitu mezi Washingtonem a Pekingem. Pentagon už byl požádán, aby Kongresu předložil zprávu o rozvoji čínského vojenského potenciálu.

Máme před sebou koktejl nestability. Hlavními zdroji nestability je interakce mezi krizemi poháněným rozvojem kapitalismu na jedné straně a snahou USA uchovat si svou hegemonii na straně druhé. Nebezpečí, které tato interakce vyvolává, byla podtržena válkou na Kavkaze.

Tváří v tvář upadající „jediné supervelmoci“ musíme oživit „druhou supervelmoc“, jíž se New York Times dovolávaly v době masových protiválečných protestů 15. března 2003. Ale tentokrát musíme tuto moc namířit nejen proti válce, ale i proti systému, který ji plodí.

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •