V roce 1947 jsem přišel s teorií státního kapitalismu. Ale jeden si nemůže být nikdy jistý tím, co vymyslel, dokud to události nepotvrdí.
Pád stalinismu ve Východní Evropě mohl jeho teorii buďto potvrdit nebo vyvrátit. Je to stejné jako když jeden doktor řekne pacientovi, že má chřipku a druhý mu řekne, že má rakovinu. Pravda se ukáže až po pacientově pitvě.
Zhroucení stalinistických režimů umožnilo takové posmrtné ohledání. Pokud by Rusko byla socialistická země nebo stalinistický režim byl dělnickým státem, jakkoliv zdeformovaným nebo zdegenerovaným, zhroucení takovéhoto režimu by znamenalo, že kontrarevoluce zvítězila. Samozřejmě, pracující by měli svoje státy (dělnické státy) bránit tak, jako brání své odbory, jakkoliv jsou byrokratické a pravicové, proti těm, kteří se je snaží zničit. Pracující ze své vlastní zkušenosti ví, že jakkoliv slabé, odbory jsou jejich obranou organizací. Zaměstnanci na pracovištích, kde jsou odbory, mají vyšší mzdy a lepší podmínky, než tam, kde odbory nejsou.
Bránili pracující režimy v Rusku a Východní Evropě v letech 1989-91? Samozřejmě, že ne. Pracující byli v tomto naprosto pasivní. Došlo k mnohem menšímu násilí než během hornické stávky v Británii z let 1984-85. Jedinou zemí, kde byl režim bráněn, bylo Rumunsko. Ale opět nebyl bráněn pracujícími, ale tajnou policií.
Zadruhé, pokud to byla kontrarevoluce, tak by lidé na nejvyšších místech společnosti museli být nahrazeni. Ale charakteristické pro zhroucení stalinistických režimů je to, že stejné osoby, které ovládala ekonomiku, politiku a společnost za stalinismu, zůstaly u moci. Léta 1989-91 nebyla pro šéfy továre a podniků krokem ani zpátky ani kupředu, ale krokem stranou. Stali se z nich standardní soukromí vlastníci – volně tržní kapitalisté.
Proto neexistuje žádná kvalitativní změna mezi stalinistickými režimy a těmi, které jsou v Rusku a Východní Evropě dnes. Dnes nemůže nikdo popřít, že režim je kapitalistický – ale stejně tak byl kapitalistický předtím.
Zrození stalinismu
Říjnová revoluce z roku 1917 přivedla v Rusku pracující třídu k moci. Mezinárodní dopad revoluce byl naprosto neuvěřitelný. Revoluce pracujících vypukly v Německu, Rakousku, Maďarsku, Slovensku, masové Komunistické strany vyrostly ve Franci a Itálii atd. Lenin a Trockij byli přesvědčeni, že osud ruské revoluce závisí na vítězství revoluce v Německu. „Bez toho,“ opakovali znovu a znovu, „bude revoluce odsouzena ke zkáze.“
Naneštěstí, Německá revoluce (1918-23) skončila porážkou. Nedostatek zkušených členů revoluční strany zahubil revoluci. Znovu a znovu vidíme proletářské revoluce, které nekončí vítězně kvůli nedostatečné připravenosti revoluční strany: Španělsko a Francie 1936, Itálie a Francie 1944-45, Maďarsko 1956, Francie 1968, Portugalsko 1974, Írán 1971, Polsko 1980-81.
Porážka Německé revoluce v roce 1923 vedla v Rusku k pesimismu a nástupu pravice. V roce 1923 začal Stalin otevřeně vystupovat proti Trockému. Pomohl mu i fakt, že Lenin byl více jak rok mimo politický život. Trockého vysvětlení nástupu stalinismu jako produktu isolace Ruska a tlaku světového kapitalismu bylo naprosto správné. Proto bylo v tu dobu popsání stalinistického režimu jako zdegenerovaného dělnického státu velmi výstižné.
Co se ale stane, když tlak světového kapitalismus pokračuje dál a dál? Změní se kvantita v kvalitu?
Pokud mě napadne divoký pes, musím se tomu přizpůsobit. Pokud používá násilí, já musím použít také násilí. Samozřejmě nemám tak silné zuby jako on, takže použiji klacek. Pokud toho zuřivého psa zabiji, tak souměrnost končí. Pokud divoký pes zabije mě, tak souměrnost rovněž končí. Co se stane, když já nemám dost síly, abych ho zabil, a on nemá dost síly, aby zabil mě, a jsme uvězněni na měsíc v jedné místnosti? Po uplynutí tohoto času nikdo nepozná rozdíl mezi psem a mnou.
Sovětský režim byl napaden armádami Německa, Británie, Spojených států, Francie, Itálie, Japonska, Rumunska, Finska, Litvy, Lotyšska, Turecka. Tyto armády společně s Bílými armádami nedokázali Rudou armádu porazit. Na druhé straně revoluční vláda v Rusku nedokázala porazit kapitalistické vlády ve světě. Takže nakonec tlak světového kapitalismu donutil stalinistický režim přizpůsobit se světovému kapitalismu.
Když v roce 1928 Stalin vyhlásil, že za 15 až 20 let bude dosaženo vyspělosti průmyslových zemí, znamenalo to, že jedna generace musí dosáhnout toho, co v Británii představovalo 100 let průmyslové revoluce. V Británii zabralo oplocování a prodávání pozemků rolníků tři století, aby byl ulehčen vývoj kapitalismu. V Rusku byli rolníci vyvlastněni během tří let tak zvanou „kolektivizací“.
Deset milionů rolnických rodin bylo vyvlastněno a donuceno vstoupit do kolektivních družstev, aby bylo co nejjednodušší vymáčknout z nich co nejvíce přebytků obilí, k prodeji na světový trh, kde se za ně nakupovaly stroje, a k levnému nakrmení milionů nových průmyslových pracovníků. Miliony lidí byly poslány do otrockých táborů na Sibiři, do gulagů.
Když Stalin budoval svoji průmyslově-vojenskou mašinérii, začínal na mnohem slabší základně, než země, kterým čelil. Nicméně s ambicemi o nic menšími. Když mělo nacistické Německo tanky a letadla, nemohla vojenská mašinérie, vybudovaná Stalinem, reflektovat produktivní síly Ruska (v roce 1928 neměli zemědělci žádné traktory, ale používaly dřevěné pluhy), ale musela reflektovat ty německé.
Industrializace Ruska byla vesměs orientována na budování těžkého průmyslu jako základny pro zbrojní průmysl.
Jeden důležitý objev, který jsem udělal, a který jsem shledal vysoce důležitým, bylo porovnání výroby v různých pětiletkách. Získal jsem cíle první, druhé, třetí, čtvrté a páté pětiletky a porovnal je. (V Rusku by se za Stalina nikdo neodvážil něco takového udělat).
Když přišlo na těžký průmysl, cíl pro první pětiletku byl 10,4 milionů tun; pro druhou 17 mil. tun; třetí 28 mil. tun; čtvrtou (výsledek války) 25,4 mil. tun; a pátou 45 mil. tun. Je zřejmé, že graf vystřelil prudce vzhůru. To samé platilo pro elektřinu, uhlí, surové železo atd.
Když přišlo na spotřební zboží, je to o něčem jiném. Například bavlněné zboží: cíl pro první pětiletku byl 4,7 mil. metrů; druhou 5,1; třetí 4,9; čtvrtou 4,7. Za celých 20 let se křivka grafu ani nepohla. Pro vlněné výrobky je obraz mnohem bezútěšnější. První pětiletka pomohla zvýši výrobu na 270 mil. metrů; druhá 227; třetí 177; čtvrtá 159. Cíle snížily výrobu za dvacet let téměř o 40 procent. Rusko bylo úspěšné ve výrobě Sputniků, ale ne ve výrobě bot.
Kapitalismus je ovládán potřebou hromadit kapitál. Šéf Fordu neříká: „Já chci, aby dělnické děti trpěli, jejich rodiče neměli na to koupit jim boty atd.“ Je nucen ke konkurenci. Ford musí investovat, jinak bude zničen General Motors. Konkurence mezi kapitalistickými firmami nutí každou z nich, aby investovali více a více a tím akumulovali více a více kapitálu. Konkurence mezi kapitalisty je také nutí stále zvyšovat vykořisťování svých zaměstnanců. Tyranie kapitálu nad zaměstnanci je druhá strana mince konkurence mezi kapitály.
To samé se týká stalinistické tyranie vůči dělníkům a rolníkům Ruska. Nevídané vykořisťování, včetně gulagů, bylo vyprodukováno konkurencí mezi ruským kapitalismem a ostatními kapitalistickými státy, především nacistickým Německem – Německo má tanky, tak my je musíme mít taky, uvažoval Stalin.
Po roce 1947 jsem už nikdy nepoužil slovo Sovětský svaz nebo SSSR. Obojí byly naprosté lži. Ve stalinistickém Rusku nebyli už žádné sověty jako jednotky pro správu společnosti zdola. Ve všech volbách byl na kandidátkách vždy jen jeden kandidát (stejně jako v nacistickém Německu) a nikdy nedostal méně než 99 a více než 100 procent hlasů. Jen s jednou výjimkou: V roce 1947 ve volbách do nejvyššího sovětu dostal Stalin přes 140 procent. Pravda to druhý den vysvětlovala, že „lidé ze sousedních volebních obvodů hlasovali pro Stalina, aby tak ukázali svou neutuchající podporu.“
Nemůžeme to nazvat svazem. Svaz (např. odborový) je dobrovolnou organizací. Mezi Ruskem a Ukrajinou byl asi takový svaz jako mezi Británií a Indií. Bylo to impérium, ne svaz. Třetí písmeno S, pro „socialistický“. Rusko nebylo socialistické, ale státně kapitalistické. A poslední, R, pro republiku. Nebyly tu žádné republiky, stejně žádná demokracie, ale totalitní tyranie.
Argumenty proti teorii státního kapitalismu
Při polemice s teorií státního kapitalismu, jsou pokládány tři hlavní argumenty. První, že kapitalismus je identický se soukromým vlastnictvím. V Rusku byly výrobní prostředky vlastněny státem, nebyly tedy v soukromém vlastnictví.
Zadruhé, kapitalismus je neslučitelný s plánováním. Ruská ekonomika byla plánovaná.
Zatřetí, v Rusku bylo nutné provést politickou revoluci, aby se změnila struktura vlády, a nic víc, zatímco za kapitalismu je potřeba projít i sociální revolucí, ne jen tou politickou.
Vyrovnejme se s každým argumentem zvlášť.
V roce 1874 napsal Proudhon, popletený francouzský socialista, ve své knize, kterou nazval Filozofie bídy, že kapitalismus se rovná soukromé vlastnictví. Marx ve své ostré Proudhonově kritice, nazvané Bída filozofie (Proudhonova bída filosofie), napsal: „Soukromé vlastnictví je právnická abstrakce.“ Pokud se soukromé vlastnictví rovná kapitalismu, tak jsme za otrokářství měli kapitalismus, protože existovalo soukromé vlastnictví; za feudalismu jsme měli kapitalismus, protože existovalo soukromé vlastnictví. Proudhonovy názory jsou mišmaš. Forma vlastnictví zůstává jen pouhou formou, neříká vám nic o obsahu. Muže být soukromé vlastnictví za otrokářství, nevolnictví a námezdní práce. Když někdo řekne, „já mám plnou láhev,“ tak to nic neříká o tom, čím je láhev naplněna. Může to být víno, může to být voda, můžou to být splašky. Protože nádoba a její obsah jsou dvě rozdílné věci, což znamená, že stejný obsah může být v různých nádobách. Vodu můžete nalít do láhve, do skleničky nebo do šálku. Pokud může soukromé vlastnictví obsahovat otrokářství, nevolnictví i námezdní práci, potom otroctví může být zároveň se soukromým i státní vlastnictvím. Egyptské pyramidy postavili otroci a já jsem si jistý, že ani jeden otrok neřekl tomu druhému: „Děkujme nebesům, že nepracujeme pro soukromníka, ale pro faraóna, tj. stát, který nás vlastní.“ Ve středověku byly dominantními vztahy ty mezi pozemkovou šlechtou na vesnicích a vyšší šlechtou na svých usedlostech. Nicméně existoval ještě třetí druh nevolnictví – nevolníci pracující na církevním majetku. Fakt, že církev nebyla vlastněna jednotlivci, nečinilo břímě poddanství o nic lehčím.
Co druhý argument, že ruská ekonomika byla plánovaná, zatímco v kapitalismu plánování neexistuje. To je nesprávné. Pro kapitalismus je charakteristické, že plánování existuje jen v individuálních výrobních jednotkách, nikoliv mezi nimi. V továrnách Fordu mají plán. Nevyrobí jeden a půl motoru a tři kola pro jedno auto. Existuje centrální nařízení, že se vyrábí jeden motor a čtyři kola (někdy i rezerva navíc) pro auto. Existuje plán, kolik kol, motorů, karoserií atd. se má vyrobit. Plánování existuje společně s anarchií výroby mezi General Motors a Fordem. Mezi těmito dvěma žádný společný plán výroby není. Ve stalinském Rusku existoval plán pro ruskou ekonomiku, ale nebyl tu žádný plán mezi ní a, dejme tomu, německou ekonomikou.
Třetí argument o rozdílu mezi politickou a sociální revolucí vyznívá na prázdno v případě, že stát je držitelem bohatství. V roce 1830 proběhla ve Francii politická revoluce; monarchie byla svržena a místo ní byla ustanovena republika. To nevedlo ke změně sociálního uspořádání, protože vlastníky bohatství ve společnosti byli kapitalisté, ne stát. Kde je stát držitelem bohatství, tam znamená převzetí politické moci převzetí moci ekonomické. Rozdíl mezi politickou a sociální revolucí zde neplatí.
Stalinismus demoralizoval mezinárodní dělnické hnutí
Poté, co Stalin získal plnou kontrolu nad ruskou vládou, podřídil všechny komunistické strany zájmům ruské zahraniční politiky.
Zde je několik příkladů: V předvečer Hitlerova vítězství v Německu, kdy Trockij volal po jednotné frontě všech dělnických organizací k zastavení nacistů, Stalin označoval německé sociální demokraty za sociálfašisty a Trockého stejně tak.
Když za pár let po vítězství nacistů přijel do Moskvy francouzský pravicový premiér podepsat s Ruskem spojeneckou smlouvu, zaznívalo: komunisté by měli podporovat demokratickou Francii. Napříště hlasovali komunisté pro vojenský rozpočet atd.
V srpnu 1939, po podepsání paktu mezi Hitlerem a Stalinem, nabraly komunistické strany nový kurz. Když bylo Polsko okupováno Německem na západě a Ruskem na východě, Molotov, ruský ministr zahraničí, prohlásil: „Jeden úder ze západu, jeden úder z východu a s odporným výtvorem Versailleské smlouvy je konec.“ Je pravda, že Polsko bylo takovýmto výtvorem. Avšak Molotov měl dodat, že je také konec se třemi miliony Židů a s milionem Poláků.
Nelze zapomenout také na článek, který vyšel v Pravdě na 1. května 1940. Ten mluvil o dvou mírumilovných národech: sovětském a německém.
Když v červnu 1941 Německo napadlo Rusko, linie stalinistických stran se radikálně změnila. Pravda tehdy znovu a znovu provolávala heslo: „Mrtvý Němec, dobrý Němec!“ Roku 1943 vyšel v Pravdě článek od Iljy Ehrenburga. Ten popsal jak německý voják, zajatý sovětským vojákem, dal ruce nahoru a řekl: „Já jsem syn kováře,“ což bylo jasně třídní stanovisko. A jaká byla reakce ruského vojáka? Ten mu podle Ehrenburga řekl: „Stejně jsi mizerný Němec“ a zastřelil ho.
Tyto kotrmelce často mátly vůdce jednotlivých komunistických stran. Pár měsíců po začátku 2. světové války jsem byl zatčen a vězněn ve stejném vězení jako generální tajemník Komunistické strany Palestiny. Když vypukla válka, byl tento tajemník přesvědčen, že se jedná o válku proti fašismu, jak to ještě před pár měsíci tvrdil. Proto se také rozhodl dobrovolně odejít do britské armády. Než však stačil dostat odpověď, že smí opustit vězení, dozvěděl se, že válka vlastně antifašistická není. A tak nakonec opustit vězení a odejít do armády odmítl. Ve stejném vězení byli čtyři trockisté. Ti často ze srandy říkali, že oni jsou vězni, zatímco Meir Slonim – generální tajemník, je vězněn dobrovolně. Kotrmelce, prováděné komunistickou stranou se hezky odrážely v jedné ulici v Haifě. Na jedné zdi se tu objevil slogan: „Ať žije anti-fašistická válka. KSP (Komunistická strana Palestiny)“ Krátce poté přišel další slogan: „Pryč s imperialistickou válkou! KSP“. Když Německo napadlo Rusko, objevil se jiný slogan: „Pryč s Hitlerem a jeho tajným spojencem – Churchillem. KSP“ Krátce poté zde bylo napsáno: „Ať žije Rudá Armáda a její spojenec – britská armáda. KSP“ Všechna tato hesla byla hlásána během jedné války a pocházela od jediné strany.
Koncem 2. světové války, kdy byla celá Evropa na pokraji revoluce, se komunistické strany pod vedením Moskvy zasloužily o to tuto revoluční situaci zadisot. V srpnu 1944 francouzští vyhnalo podzemní hnutí odporu, vedené komunistickou stranou, německou armádu z Paříže. Maurice Thorez, generální tajemník komunistické strany přiletěl z Moskvy a začal razit heslo: „Jedna armáda, jedna policie, jeden stát“. A tak byl francouzský odpor odzbrojen.
Také v Itálii vzniklo hnutí odporu vedené komunisty, které bylo schopno zlomit Mussoliniho vládu. Avšak Togliatti, generální tajemník Komunistické strany Itálie, přispěchal z Moskvy, aby vyjádřit podporu spojenců krále, která kolaborovala s Mussolinim, a také generálům, kteří byli přáteli Mussoliniho.
Takto bychom mohli pokračovat a dávat další a další příklady toho, jak byli v jednotlivých zemích mařeny revoluce za pomoci stalinistických stran. Revoluční potenciál na konci 2. světové války byl mnohem větší, než na konci té první. Stalinistické strany tehdy sehrály rozhodující roly v pacifikaci mas a v zabránění revoluci.
Význam teorie státního kapitalismu
Celých 60 let byl stalinismus masivně podporován v mezinárodním dělnickém hnutí. Revoluční socialismus, trockismu, byl vytlačen na okraj. Kouzlo stalinismu jakožto komunismu bylo tehdy velmi silné.
Nyní po kolapsu stalinistického režimu v Rusku se věci obrátili.
V únoru 1990 se Erica Hobsbawna, guru Komunistické strany Británie, zeptali: „Zdá se jako by v Sovětském svazu dělníci svrhli dělnický stát.“ Hobsbawm odpověděl: „Je jasné, že to nebyl dělnický stát „nikdo v Sovětském svaze nevěřil, že to je dělnický stát, a dělníci věděli, že to není dělnický stát.“ Proč nám toto Hobsbawm nepověděl před 50 či alespoň před 20 lety?
Extrémní ideologická desorientace britské komunistické strany je dobře patrná např. z projevu Niny Templové, generální tajemnice strany, která na sjezdu výkonného výboru komunistické strany řekla:
,,Myslím si, že postoj SWP (sesterské organizace Socialistické Solidarity ve Británii – pozn. překl.) je správný, trockisté mají pravdu v tom, že ve Východní Evropě žádný socialismus nebyl. A myslím, že jsme to měli říci již dávno.“
Stanovisko Niny Templové je sice správné, ale je to, jako kdyby Katolická církev prohlásila, že neexistuje bůh. Jak by potom mohla přežít?
Ve všech stalinistických stranách na světě vládne ohromný ideologický zmatek. Avšak ti z nás, kteří považovali Rusko za státní kapitalismus již dávno před kolapsem stalinistického režimu, připravili předmostí do budoucna a uchovali skutečnou tradici marxismu, socialismu zdola.
Stalinistické strany byly v celém světě masivně podporovány a stalinisté napadali mnoho socialistů, kteří se považovali za ne-stalinisty, nebo dokonce za anti-stalinisty. Achillovou patou bylo špatné pojetí toho, co skutečně stalinismus je. Stalinisté považovali Stalina za hrdinu revoluce a ne za hrobaře revoluce, kterým ve skutečnosti byl. Říjen a stalinismus mají společného asi tolik, co má společného Katolická církev se svým bohatstvím, utlačovaným chudým lidem a inkvizicí s tím truhlářem z Nazaretu, který převrátil stoly lichvářům a řekl: „Dříve projde velbloud uchem jehly, nežli boháč do království nebeského.“