Stanovisko IST ke globální ekonomické krizi

  1. Nebývalá vlna paniky, která zachvátila během několika posledních týdnů globální finanční trhy, naplnila obyčejné pracující lidi směsicí hněvu, zmatku a  strachu. Všem je jasné, že současný kapitalistický ekonomický systém nefunguje, a že stojíme před velkým historickým milníkem. Co není jasné, je to, jaké budou následky a co se dá dělat.
  2. Finanční krach ze září – října 2008 potvrdil, že svět čelí vážné ekonomické krizi. Tato krize neoliberální hospodářské politiky, který byl nastolen na konci 70. a  začátku 80. let, zejména s deregulací finančních trhů a jejich rostoucí schopností zabývat se ve velkém spekulací napříč státními hranicemi. Nicméně skutečné příčiny úvěrové krize leží v dlouhodobé krizi ziskovosti, se kterou bojuje globální kapitalismus od konce 60. let. Opětovné navýšení míry zisku během 80. let a na začátku let 90. došlo díky restrukturaci kapitálu a přiostření míry vykořisťování bylo jen dílčí. Na konci 90. let se FED (americká centrální banka) snažila zabránit závažné ekonomické krizi tím, že zaplavila americkou a světovou ekonomiku levnými úvěry. Pracující, jejíž reálné příjmy buď stagnovaly nebo se propadly, byli povzbuzováni brát si půjčky, aby byla zachována poptávka po zboží a službách.  Splasknutí spekulativní bubliny, která se soustředila na trhu nemovitostmi, zahájilo v srpnu 2007 úvěrovou krizi.
  3. Na rozdíl o dřívějších finančních krachů v neoliberální éře – Mexiko 1994, Východní a Jihovýchodní Asie v roce 1997, Rusko v roce 1998 a Argentina v  roce 2001 – ta současná začala v samotném srdci kapitalistického systém, ve Spojených státech. Šíří se světem a má vliv na celou světovou ekonomiku. Evropské banky byly největšími zákazníky pro hypotéky přebalení jako komplexní finanční deriváty, které se nyní staly bezcenné. Velké vývozní ekonomiky – Německo, Japonsko, Číma – jsou vtahovány do krize do té míry, do jaké se scvrkávají trhy pro jejich zboží. Světová recese jako ty z  poloviny 70. a začátku 80. let na pořadu dne.
  4. Krize je zhoršována prudkým nárůstem míry inflace, zejména na u energií a  základního spotřebního zboží. To je důsledek boomu světové ekonomiky, který byl poháněn úvěrovou bublinou během posledních let, a posílen aktivitami spekulativních investorů na ropných a dalších komoditních trzích. Vyšší inflace tlačí životní standardy dolů globálně a na globálním jihu ohoržuje samotné přežití mnoha chudých.
  5. Odpovědí vedoucích kapitalistických států – a zejména USA – byla snaha podpořit finanční systém rozsáhlými státními intervencemi, včetně znárodňování či  státem organizované záchrany největších bank a dalších finančních institucí. Tato politika udělala ohromnou díru do neoliberální ideologie volného trhu. Její snahou ale nebylo ochránit pracovní místa, životní standardy a domovy obyčejných pracujících lidí. Šlo o snahu zachránit kapitalistický systém a ochránit šéfy velkých bank, kteří přežili proces fůzí a reorganizace před následky jejich spekulativních her. Socialisté, odboráři, antiglobalizační aktivisté by místo toho měli požadovat znárodnění bank bez kompenzací, aby přeměnily na nástroje k uspokojení potřeb pracujících a chudých.
  6. Naši vládcové místo toho otevřeně zamýšlení přenést břemeno krize na záda pracujících a chudých. To je jasné z varování Evropské centrální banky I  Banky Anglie před „vedlejšími efekty“ inflace. Říkají tím odborářům, že se nemají snažit o navýšení mezd, které by kompenzovalo zvýšení životních nákladů. To je posíleno dalšími opatřeními – např. v Británii dvouprocentním omezením na platy ve veřejném sektoru. Nikdo netvrdí, že nárůst mezd byl zodpovědný za zvýšení inflace – v mnoha zemích byly platy sníženy ještě před tím, než zrychlilo zvyšování cen. Částečně díky snižujícímu se tlaku na mzdy, požívaly během posledních let korporace vysokého nárůstu zisků. Tyto zisky se nyní dají použít k nárůstu mezd, který by ochránil životní standardy. Pokud šéfové reagují zvyšováním cen, leží odpověď v demokratické a veřejné kontrole hospodářství. Hnutí pracujících se musí také postavit institucím, jako jsou, v Evropě, Jednotný evropský akt, Evropská centrální banka, Pakt stability a růstu. Jejich úkolem je do EU pevně zapojit neoliberální politiku, která byla odmítnuta v po sobě jdoucích referendech ve Francii, Nizozemí a Irsku, a která je překážkou k ochraně pracovních míst, životních standardů a domovů v současné ekonomické krizi.
  7. Dalším rozměrem ekonomické krize je efekt, který má na rozjitřování konfliktů mezi světovými vládnoucími třídami. To je zřejmé z politického chaosu ve Washingtonu a z neshod uvnitř Evropské unie, jak se vypořádat s krizí. Projevuje se to také na úrovni globální. V srpnu 2008 ukázal konflikt mezi Ruskem a Gruzií, jak americká snaha upevnit svou pozici globálního hegemona rozšiřováním NATO dále do Euroasie hrozí znovu rozdmýcháním meziimperialistické rivality, která ovládala světovou politiku 20. století. I pokud by se USA podařilo zachránit bankovní systém, výsledkem bude ohromné navýšení amerického státního dluhu. Tím se stane americký kapitalismus v míře ještě větší než dosud závislý na ochotě vládců vysoce vývozních ekonomik Východní Asie a ropných šáhů půjčovat mu nadále peníze. Jak ukázala zkušenost 20. Století, větší vzájemná ekonomická závislost – dnes především mezi Čínou a USA – může místo snižování geopolitického napětí, toto napětí živit. Americké válečné tažení, které začalo po 11. září bude pokračovat bez ohledu na to, kdo vyhraje volby, a proto zůstává naprosto nezbytné pokračovat v budování hnutí proti němu.
  8. Vztah mezi ekonomickou krizí a třídním bojem je komplexní a je prostředkován politickým kontextem, ve kterém interagují. Navíc konkrétní kombinace ztrát zaměstnání a zvyšování cen v té které zemi bude mít dopad na to, zda se pracující pustí do bojovného odporu nebo vše demoralizovaně přijmou.  Jisté však je, že v následujícím období budeme svědky velkých sociální a politických hnutí, která tato krize a její důsledky vyvolají. Úkolem revolučních socialistů je, jako vždy, vrhnout se do těchto hnutí a pomoci jim být tak jednotná, bojovná a silná, jak jen to bude možné. Ať už jsou ale okolnosti jakékoli, musíme trvat na tom, že nečelíme pouze krizi neoliberalismu jako ideologie a politického stylu, ale kapitalistickému výrobnímu způsobu jako takovému.  Obrovské utrpení a nestabilita, jež současná krize vyvolá, jsou důsledkem logiky kapitálu. Místo této logiky je třeba uplatnit logiku jinou, socialistickou logiku, založenou na demokratické a kolektivní kontrole hospodářství a skutečném plánování, ve které se pracující a spotřebitelé podílejí na směřování výroby tak, aby uspokojovala jejich potřeby. To znamená, že revoluční socialisté musí namířit své úsilí k budování svých organizací a také k rozvoji širší radikální levice, která může začít představovat důvěryhodnou a  zásadovou alternativu ke kapitalismu.

Koordinace Tendence Mezinárodních socialistů,

13. října 2008          

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •