Střet dvou imperií

Před více jak měsícem začal konflikt, který po několik týdnů zaměstnával a ještě zaměstnává jak media, tak přední politiky. Co stálo za Sákašviliho rozhodnutím zaútočit na Jižní Osetii? A jaká byla role USA a Ruska?

Otázky, které se začali klást ihned po vypuknutí bojů a na které přišla řada odpovědí, stejně jako názorů na válku samotnou. Petr Jedlička v Literárních novinách (34/2008) vypočítává: „klasická ruská agrese, gruzínská provokace, upevňování vlivu v příhraničí, budování pozic pro americkou armádu, budování pozic pro ruskou armádu, konflikt o ropu z kaspické oblasti, Saakašviliho (Putinova, Medveděvova, Bushova) manýra, něco jako srpen 1968 u nás, snaha o etnické čištění, snaha o odvedení pozornosti od domácích problémů, potřeba vyzkoušet české raketomety, potřeba ukázat, co čeká Českou republiku, když bude mít radar, potřeba ukázat, co čeká Českou republiku, když nebude mít radar, průvodní jev kapitalismu, důsledek putinovských pořádků v Rusku, pozůstatek z komunismu. Válka jasná jak facka. Navíc i stovka názorů, kdo udeřil první.“

Závěr je ale podle českých medií jasný: ať už se stalo cokoli, Ruko je prostě zlé a máme se ho bát. Konec konců se premiér Topolánek vyjádřil dost jasně, když prohlásil, že poslední události v Gruzii jsou nejlepší kampaní pro radar.

Gruzie

Když se v roce 2004 dostal Sákašvili k moci, sliboval zlepšení zoufalé hospodářské situace. Historik Mark Almond z University of Oxford, který se zabývá kavkazským regionem, k tomu dodává: „Bojoval proti korupci lidí, které neměl rád jen proto, aby na jejich místa dosadil jim podobné, jen mladší generaci. Stále více se začala otevírat propast mezi ním a lidmi, kteří ho podporovali.“ A tak zatímco Sákašvili žil v přepychovém paláci, bylo kvůli neutěšeným hospodářským poměrům nuceno opustit zemi na 100 000 lidí, kteří začali shánět práci v sousedním Turecku nebo Rusku. Prezident Sákašvili také neváhal rozehnat opoziční demonstrace a vyhlásit výjimečný stav. Není divu, mezi jeho vzory patří „velcí Gruzínci“ jako byl Stalin a Berja. Ne náhodou zahájil svou poslední volební kampaň v roce 2007 v Gori, před Stalinovým pomníkem. 

Už od svého nástupu k moci v roce 2004 vyhlašoval Sákašvili snahu znovu přičlenit odtrženecké regiony Abcházii a Jižní Osetii. Tomu také odpovídaly vojenské zahraniční dodávky a nárůst výdajů na zbrojení. Ty se postupně šplhaly z 30 milionů dolarů ročně na téměř jednu miliardu. Modernizace armády probíhala za přímé pomoci a dohledu vojenských poradců a velitelů z USA a Izraele. Dokonce několik dnů (od 15. do 31. července) před gruzínským útokem na jihoosetinské město Čchinvali proběhlo v Gruzii cvičení pod názvem „Okamžitá reakce 2008“. Toho se zúčastnilo na 1000 amerických a 600 gruzínských vojáklů.

Svou roli v dodávkách zbraní hraje i Česká publika. Od roku 2003 do roku 2007 dodala Gruzii na 55 tanků T-72, 24 samohybných děl Dana s ráží 152mm, 25 minometů M-75 s ráží 120mm, 30 vlečných děl D-30 s ráží 122mm. Samohybná děla Dana byla použita pro ostřelování panelových domů v městě Čchinvali a tedy k válečnému zločinu jakým je záměrný útok na civilní obyvatele.

Ropa

Gruzije je klíčová pro přístup k nerostnému bohatství v Střední Asii a Kapsickém moři. Přes její území vede mimo jiné ropovod a plynovod BTC (Baku – Tbilisi – Ceyhan). Ten přivádí ropy a zemní plyn z Kaspického moře do východního středomoří, do tureckého přístavu Ceyhan. Více jak 20% ropy čerpá Izrael z Azerbajdžánu, z toho velký podíl právě přes ropovod BTC, který kontroluje společnost British Petroleum. Krom toho se uvažuje o vybudování turecko-izraelské přípojky, který by vedla ropu z BTC přímo do přístavu Aškelon, odkud by ropa mohla dále proudit na asijské trhy. Hodnota takovýchto obchodů je obrovská.

Spojené státy

Spojené státy využili strachu a ideologického vlivu v bývalých zemích východního bloku a včlenily je do vojenského paktu NATO. Tím byl učiněn krok k další izolaci bývalého soupeře ze studené války. V roce 1999 se členy NATO stávají Polsko, Maďarsko, Česká republika, v roce 2004 se přidávají Litva, Lotyšsko, Estonsko, Bulharsko a Rumunsko.

Kromě rozšiřování aliance budují Spojené státy ve východoevropských zemích sítě nevládních organizací, které jsou podporovány milionáři, jako je George Soros, aby podporovali západní vliv mezi mladými a vzdělanými vrstvami těchto zemí. Když potom dojde ke krizi, jsou organizace založené nebo kooptované Spojenými státy jako Otpor v Srbsku, Kmara v Gruzii a Pora na Ukrajině připraveny vést velká ale často pasivní opoziční hnutí a dosadit do čela zemí prozápadní politiky. Vše se odehrává pod hesly boje proti korupci starých vládců a touze po demokracii. Ale s překvapující rychlostí se z nových režimů stávají stejně hamižné a zkorumpované systémy, jako byly jejich předchůdci.

Útoky z 11. září daly Spojeným státům příležitost zahájit vojenské tažení ve jménu „boje proti terorismu“. Útok na Afghánistán jim umožnil vytvořit vojenskou základnu v na ropu bohaté Střední Asii, čímž se vojensky přiblížili k hranicím svých největších rivalů, Ruska a Číny. Invaze do Iráku je zase součástí širšího plánu na „demokratizaci“ Blízkého Východu. Jinými slovy jde o to udělat to, co se povedlo ve Východní Evropě, tj. otevřít trhy a místní nerostné bohatství pro západní korporace.

Stejná strategie stojí za posledními událostmi v Gruzii. Vojenská podpora Gruzii se navíc odůvodňovala bojem proti vlivu Al-Kajdy na gruzínsko-čečenskách hranicích.

Rusko

Od rozpadu Sovětského svazu, se ruští vládcové vždy snažili obnovit svou kontrolu nebo alespoň vliv na Gruzií. Když se na konci 90. let vyhrabalo Rusko z krize, získalo díky nově zavedené státní kontrole nerostného bohatství prostředky k obnově své vojenské síly. Boris Kagarlitský, socialista a ředitel moskevského Institutu pro studia globalizace říká: „Pro levici v Rusku je to obtížná situace, protože v tomto případě není s kým sympatizovat. Na jedné straně většina levice stojí proti snahám Sákašviliho prezentovat se jako oběť. Nejen proto, že, technicky vzato, začal invazi do Jižní Osetie on, ale také z povahy jeho režimu. Na druhé straně se jen těžko dá mluvit o ‚mírotvorných silách‘, které mají ‚potrestat agresora‘, tak, jak nám to tvrdí oficiální představitelé. Je jasné, že ruští představitelé tam mají své vlastní imperialistické zájmy.

Víme, že ruští vojáci pronikli mnohem hlouběji na Gruzínské území, než bylo z vojenského hlediska nutné. Ruští generálové si přáli ukázat sílu a zahrát na hurávlastenecké city. Nedá se sympatizovat ani s jihoosetinským režimem, který je autoritářský a zkorumpovaný. Navíc byl zapleten do pašovaní falešné vodky do Ruska. Na otravu způsobenou touto falešnou vodkou umřou ročně stovky lidí.“

Střet imperií

Jediný, kdo v celém konfliktu stojí za sympatie, jsou obyčejní lidé, ať už jsou to Gruzínci, Rusové, Osetinci nebo Abcházci. Na ně nejvíce dopadá soupeření mocností a poslední válečná přestřelka.

Konflikt na Kavkaze a vyhlášení samostatnosti Abcházie a Jižní Osetie a předtím vyhlášení samostatnosti Kosova znovu otevřelo starou otázku o právu národa na sebeurčení.

S rozvojem konkurence a následných imperiálních střetů o nové trhy vedly k útlaku některých skupin, jimž bylo znemožněno vytvořit své vlastní národní státy a spravovat nerostné a jiné bohatství. Tento útlak vedly ke vzniku různých národně-osvobozeneckých a anti-koloniálních hnutí. Mezi předními aktivisty těchto hnutí byli obyčejní lidé. Tato hnutí, ale často vedli představitelé nově se rodící třídy místních kapitalistů, kteří měli zcela jiné zájmy na národní samostatnosti. Nacionalismu se pod svým praporem snaží spojit nejrůznější třídy společnosti. Cíle jednotlivých složek těchto národněosvobozeneckých hnutí jsou ale často odlišné. Přesto jsou právě „národní hnutí“ ta, která se staví proti útlaku. Tak lidé bojující v USA proti rasismu začali o sobě mluvit jako o černošském národu, stejně jako byl národně-osvobozenecký boj Vietnamců v 60. a 70. letech a je dnes podobně palestinský odpor proti izraelské okupaci. Všechny tyto boje jsou bojem za demokracii a jejich úspěch vždy zasadí ránu té imperiální mocnosti, která má na udržení dosavadního statusu zájem. Otázka národní samostatnosti ale není tak jednoduchá. Klíčovým je zde vždy pohled, zda to či ono hnutí vede k oslabení imperialismu a ukončení útlaku, nebo další útlak umožňuje. Kosovo je příklad toho druhého. Stát naprosto nesoběstačný, vybudovaný na základně toho, že na jeho území se nacházejí strategické vojenské základny USA a evropských zemí. Vznikl tak stát naprosto odkázaný na pomoc USA a EU, jejich vazal v zahraniční politice. Složitější je situace v Abcházii a Jižní Osetii, které jsou chyceny v pasti mezi dvěma imperialismy.

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •