Venezuelské volby

23. listopadu proběhly ve Venezuele krajské volby. Konaly se ve 22 krajích a v hlavním městě Caracasu. Volby byly důležité, protože byly první většího rozsahu, kterých se účastnila nová strana PSUV (Partido unificado socialista de Venezuela, Sjednocená socialistická strana Venezuely, která vznikla na popud Cháveze), a také protože znovu otestovaly podporu změnám a reformách bolívarské revoluce, kterou se Hugo Chávez snaží v zemi prosadit.

Voleb se zúčastnilo rekordních 66% voličů a podle mezinárodních pozorovatelů byly regulérní. Nepotvrdily se tedy fámy, podle kterých je venezuelský režim despotický a nedemokratický.

Výsledky voleb jsou pozitivní pro chávezovský blok, ale oposice zaregistrovala důležitá vítězství. Chávezovská volební koalice dokázala zvítězit v 17 z 22 států, ale dva státy ztratila a utrpěla také porážku v Caracasu, nicméně celkově obdržela 59% hlasů. Oposice zvítězila v důležitých státech Miranda, Zulia, Nueva Esparta, kde se nachází hlavní ekonomické aktivity tohoto jihoamerického státu a také ložiska ropy, díky kterým může Chávez financovat rozsáhlé sociální programy. Dále opozice vyhrála také ve státech Tachira a Carabobo, kde se ale část chávezovské koalice odtrhla, protože nesouhlasila s vytvořením PSUV, a postavila vlastní kandidáty, jejíchž hlasy by v součtu se současnou chávezovskou koalicí  stačily na poražení zvolených gubernátorů. Největší překvapení bylo ale zvolení opozičního kandidáta Antonia Ledezmy za primátora Caracasu. Jeho soupeřem byl Aristobulo Izturiz, známá a vlivná postava bolívarského hnutí a bývalý ministr školství Chávezovi vlády. Ovšem i v tradičních lidových čtvrtích a baštách bolívarského hnutí byl poražen Antoniem Ledezmem, což se dá interpretovat jako tvrdý nesouhlas základny tohoto hnutí s rozhodnutím PSUV postavit takového kandidáta, a jako upozornění na neutěšený stav strany.

PSUV je totiž v rozporné pozici: na jedné straně může být spokojena s výsledky voleb, protože v žádném státě nedostala méně než 40% a někde dokonce vysoce nad 50%. Na druhé straně ale nebyla schopna čelit vítězství opozice v klíčových státech jako Zulia a Miranda. Navíc tato strana má širokou lidovou základnu, a snaží se být důležitým a klíčovým nástrojem pro prosazení vize Socialismu 21. století a bolívarské revoluce. Nelze ale přehlédnout, že mnohé stranické posty obsadily podivné a provařené tváře, které jsou pro mnohé členy těžko stravitelné. Jde o funkcionáře na všech úrovních, kteří často provozovali, či provozují, klientelismus a korupci, a kteří vidí PSUV jako výtah k moci. Jsou ale pro mnohé, včetně Cháveze, nepostradatelní, protože se svými, byť velice podivnými, vazbami, pomáhají udržení moci na místní a regionální úrovni. Bohužel PSUV se není ještě natolik vyspělá, aby měla odvahu se od takových osob oprostit, čímž ale postupuje nebezpečí, že se v ní rozvine korupce a klientelismus, což by zkompromitovalo celý bolívarský proces. Základna strany se na to snaží upozornit i tím, že mnohé sekce odmítly dělat volební kampaň pro zkorumpované kandidáty, či bojkotováním voleb. Z tohoto hlediska je exemplární příklad kandidáta na gubernátora ve státě Miranda (kde nezvítězil), Diosdada Cabelly. Tento muž je totiž znám svojí korupcí a klientelistickou sítí, díky čemuž je mezi řádovými členy hodně nepopulární. Není tudíž divu, že prohrál ve státě, kde kandidoval. Jeho prohra ale otevírá možnost protichávezovské opozici sjednotit část pobřeží Venezuely do jednoho bloku (takzvaný corredor electoral). Cabello byl navíc Chávezem dosazen do funkce Disciplinární komise PSUV, a díky této funkci vyloučil několik poslanců kritických vůči němu a lidem z tz. bolívarské buržoazie. Na druhé straně Chávez udělal už několik kroků k nápravě, když například odvolal nenáviděného ministra práce José Ramon Riviéra, který posílal proti demonstrujícím zaměstnancům policii.

Opozice tedy těžila z této protestní neúčasti, či protestního hlasů, což jí pomohlo k porážce, která byla ale méně drtivá než jindy. Největší nebezpečí ale je, že guvernéři bohatých státu se budou koordinovat proti Chávezovi. Největší pozornost je zaměřená na stát Zulia, jehož hlavní město, Maracaibo, ovládl dlouholetý Chávezův soupeř, Manuel Rosales. Otevřeně se mluví o tom, že některé státy, včetně Zulii a Mirandy, by mohly mít secesionistické chutě, a mohly by se snažit destabilizovat Venezuelu zevnitř, podobně jak se tomu děje v Bolívii. Proto je prohra v těchto státech tolik bolestná, a výhra v nich je naprosto klíčová pro pokračování bolívarského procesu.

Z těchto krátkých novinek je jasné nakolik jsou snahy o Socialismus 21. století ve Venezuele křehké. Strana, která by měla být hlavní nositelkou této výzvy, se zatím zdá naprosto nedostatečnou, díky vnitřním problémům a zakořenění starých a klientelistických struktur. Na druhé straně opozice dosáhla vítězství ve státech, kde jsou největší ekonomické a energetické zdroje, a zdá se, že by mohla rezignovat na vládu celé země za cenu i částečného odtržení od Venezuely. Navíc se dá počítat také s tím, že venezuelské zdroje příjmu budou menší než dosud kvůli ekonomické krizi a propadu cen ropy, na které je rozpočet země dosti závislý. Navíc celé pobřeží Venezuely je do značné míry závislé na dovozu zboží dennodenní spotřeby a potravin z Kolumbie, která je ovládaná filoamerickým Alvarem Uribem. Tato strukturní slabost vyšla najevo při krizi v souvislosti se zabitím velitele FARC Raula Reyese na území Ekvádoru. Chávez podpořil svého ekvádorského kolegu Raffaela Correu a poslal na hranice s Kolumbií vojsko. Ovšem kolumbijskému establishmentu stačilo přiškrtit dodávky potravin do Venezuely, což se během několika málo dnů projevilo na dostupnosti potravin v Caracasu a na pobřeží. Tento krok měl nemalou váhou v rychlém usmíření mezi Kolumbií, Venezuelou a Ekvádorem.

Jak napsal Eric Toussaint v posledním čísle francouzského časopisu Inprecor, latinskoamerické země mají příležitost se během současné ekonomické krize odtrhnout od globálního trhu a vytvořit jinou ekonomiku. Nepochybně by v takovém procesu sehrála důležitou roli Venezuela, ale po krajských volbách není jasné, zda by na to měla dostatečnou vnitřní a mezinárodní sílu. Chávez sice upozornil, že je potřeba přejít do revolučního protiútoku, a že je potřeba revidovat a reformovat PSUV, ale jen budoucnost ukáže, nakolik jsou jeho prohlášení opodstatněná.
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •