Význam marxistické teorie

Lenin znovu a znovu opakoval, že nemůžeme mít revoluční stranu bez revoluční teorie. Marxismus je definován Marxem a Engelsem jako vědecký socialismus. Věda, ať ž se jedná o fyziku, chemii či marxismus, nemůžeme chápat jen jako sbírku hesel. Musíme jej seriózně studovat.

Marx a Engels píší, že revolucionáři musí zobecnit historické a mezinárodní zkušenosti hnutí pracujících. Ani to se však neobejde bez teorie. Abychom se něco dozvěděli o Pařížské komuně, nestačí nám vlastní zkušenosti, ale musíme číst knihy. Trockij tuto ideu formuloval jinými slovy. Řekl, že revoluční strana představuje paměť a zároveň univerzitu pracující třídy. Na univerzitě studují studenti teorii.

Studovat minulost je nutné proto, abychom byli připraveni na budoucnost. Karl Radek, jeden z vedoucích představitelů bolševiků, popsal ve svých vzpomínkách na Lenina, jak se mu Lenin během bouřlivých dnů roku 1917 svěřil, že si potřebuje přečíst knihu o francouzské revoluci, aby lépe porozuměl tomu, co je čeká. V tu dobu psal Lenin jednu ze svých nejdůležitějších teoretických prací „Stát a revoluce“.

St. Just, jeden z jakobínů, za francouzské revoluce hlásal: „Ti, co dělají revoluci na půl, kopou si vlastní hrob.“ Všechny revoluce začínají jako poloviční revoluce, kdy nové existuje vedle starého. Tak únorová revoluce 1917 svrhla cara, policii a založila sověty – dělnické rady v továrnách. To všechno bylo nové. Avšak přežívalo také staré. Generálové zůstali v armádě, kapitalisté stále vlastnili továrny, statkáři měli svou půdu a pokračovala imperialistická válka.

Když se v dubnu 1917 Lenin vrátil do Ruska, přivítalo ho 10 000 dělníků a vojáků na Finském nádraží v Petrohradu. Předseda petrohradského sovětu Čcheidze, z pravého křídla menševiků, ho uvítal s velkým pugetem květin a prohlásil: „Ve jménu vítězné ruské revoluce jsi vítán“. Lenin pohodil puget stranou, otočil se k tisícům dělníků a vojáků a řekl: „Jaká vítězná ruská revoluce? Odstranili jsme cara! Francouzi odstranili svého krále již v roce 1792.  Kapitalisté stále vlastní své továrny, statkáři vlastní svou půdu, imperiální válka pokračuje. Pryč s prozatímní vládou! Pryč s válkou! Půdu, chleba a mír! Všechnu moc sovětům!“ Jeden historik, Sukanov, tuto scénu popsal takto: člověk by čekal, že tisíce dělníků a vojáků budou volat „hurá“. Dělníci však byli zaraženi. Byli tak nadšeni svržením carismu a policie, že nechápali, jak může někdo nové zřízení kritizovat. V nastalém tichu bylo slyšet pouze Goldenberga – člena ústředního výboru bolševické strany, který křičel: „Lenin je blázen! Naprostý blázen!“ Protože Lenin velmi dobře pochopil slova Jakobínů, vedl revoluci až do konečného vítězství.

Od roku 1917 nastalo mnoho revolucí, které se však zastavily v půli cesty a nakonec skončily kontrarevolucí. Vezměme si několik příkladů:

Revoluce v Německu, v listopadu 1918, svrhla císaře a vytvořila dělnické rady – sověty. Bohužel, generálové a továrníci zůstali na svém místě. Roku 1919 pak armádní důstojníci zavraždili Rosu Luxemburgovou, Karla Liebknechta a další komunisty. A o mnoho let později získali moc nacisté.

Masové stávky v Iránu roku 1979 vyvrcholily generální stávkou, vedenou dělnickými radami (šórami), která vedla ke svržení šáha. Dělníci byli vedeni Komunistickou stranou (Tudeh) a Fedajín, které se řídili instrukcemi z Moskvy. Obě strany usilovali o jednotu íránského lidu se všemi muslimi. Dohodli se s Ajatolláhem Chomejním, který se jim pak odměnil masakrem.

Třetím příkladem je Indonésie. Na počátku 60. let měla Indonéská komunistická strana 3 miliony členů – mnohem více než měli bolševici v roce 1917 (čtvrt milionu). Dalších 10 milionů bylo v organizacích přidružených k Indonéské komunistické straně. Avšak stalinistické vedení prosazovalo jednotu Indonéského národa s všech muslimů. Komunisté podpořili buržoasně nacionalistického indonéského presidenta Sukarna. Roku 1966 se jeho podřízený, generál Suharto, zmocnil vlády, která vedla k masakru něco mezi 500 000 až 1 milionem komunistů.

Musíme se učit z minulosti, abychom byli připraveni na budoucnost. Musíme studovat marxistickou ekonomii, abychom pochopili rozpory kapitalistického systému – síly, které vedou k revolučnímu výbuchu.

Vést znamená umět předvídat. A abychom uměli předvídat, musíme dobře rozumět ekonomii, společnosti, politice, historii a filosofii.

            Nestačí, aby teorii znala pouze menšina strany. Teorii by měli znát všichni. Lenin psal, že strana v revoluční straně nejsou řadoví členové, a proto musí mít všichni znalosti marxismu. Revoluční strana není kopie kapitalistické továrny, či armády. V továrně rozhodují manažeři a dělníci musejí poslouchat. V armádě velí důstojníci a vojáci plní rozkazy. V revoluční straně má však každý člen moc přemýšlet, rozhodovat a jednat.

Samozřejmě, že ve straně existuje velká nerovnoměrnost v míře uvědomění a znalostí. Tato nerovnoměrnost však musí být překonána. Je urážkou pracujících, pokud si myslíme, že nejsou schopni pochopit teorii. Jednou z nejlepších knih, která hájí roly intelektuálů ve straně, je Leninova kniha Co dělat? napsaná roku 1902. Jeho oponenti, které Lenin nazývá ekonomisty, soudí, že pracující je schopen bojovat pouze za zvýšení mzdy a za kratší pracovní dobu.

Italský revoluční marxista Gramsci, který psal o nutnosti vytvořit pracující-intelektuály.

Pravicové křídlo Německé sociálnědemokratické strany napadlo Rosu Luxemburgovou, že je na ně intelektuální. Pravděpodobně se jim nelíbilo, že nebyla Němka (byla Polka), a že to byla žena. Podobně, když byl Lenin na smrtelné posteli, napadal Stalin Trockého jako intelektuála, a později ho nálepkoval jako „kosmopolitu“, tj. žida.

Podceňování významu teorie v revoluční straně je důsledkem podceňování pracujících. Stojí to na předpokladu, že pracující není schopen teorii pochopit a že ho teorie nezajímá.

Četba marxistické literatury však sama o sobě nestačí. Člověk musí být aktivní také mimo stranu. Když Lenin řekl, že každý člen revoluční strany je lídr, myslel tím, že každý člen musí vést další kolem sebe mimo stranu. Tito lidé mu budou klást otázky a on jim bude muset odpovídat, radit se s nimi a diskutovat jak dál.

Např. mu mohou říci: „Ty vyzíváš k revoluci, ale podívej, ruská revoluce vedla k tyranii. Proč tedy máme podporovat revoluci?“ Jestliže člen strany dokáže vysvětlit, co se stalo v Rusku po revoluci, jak porážka německé revoluce způsobila izolaci Ruska, která vedla k degeneraci režimu a k vzestupu Stalina, který se stal hrobařem revoluce a budovatelem státního kapitalismu, potom je zřejmé, že člen strany již teorii chápe. Teprve během dialogu s nestraníky člověk pozná, která témata jsou mu jasná a která ještě potřebuje studovat.

Srdcem marxismu je dialektika, dialog mezi členy a ne-členy. Jak má však člen strany přimět lidi k diskuzi? Klíčem k problému je prodej revolučních novin. Ne pouze na demonstracích, nebo v ulicích, ale také známým lidem v práci, ve škole, či sousedům, což dává příležitost pro diskusi.

Lenin psal, že revoluční noviny jsou organizátorem revoluční strany. A to ne pouze uvnitř strany, organizováním prodeje a sbíráním peněz. Klíčové je také získávání nových členů do „periferie strany“. Právě tato činnost má klíčový význam. Organizace bez periferie není revoluční organizace, ale pasivní sekta uzavřená sama do sebe. Revolucionáři bez periferie jsou jako ryba na suchu.

Tony Cliff
překlad Víťa Lanač
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •