Zápisky z dobývání velitelství Severoatlantické aliance

{mosimage}Uzavřít velitelství NATO. Takto jednoduše lze popsat cíl mezinárodní akce občanské neposlušnosti, která se odehrála v Bruselu 22. března 2008. Více než 1000 účastníků ze 17 zemí celé Evropy se v jeden okamžik pokusilo překonat několik za sebou následujících ostnatým drátem bohatě pokrytých plotů oddělujících bruselskou čtvrť Evere od ostře střežené základny Severoatlantické aliance. V cestě jim stály nejen již zmíněné třímetrové ploty, ale kromě nich také množství policistů, vojáků a pracovníků bezpečnostních agentur. Obušky, psi, vrtulníky, slzný plyn a vodní děla proti provazovým žebříkům a pásům starého koberce. Dobrá nálada na obou stranách. Ale vezměme to pěkně od začátku, jak se na pořádné vyprávění sluší.

,,dobýt“ velitelství NATO oznámili organizátoři příslušným orgánům několik měsíců dopředu včetně přesného dne i času « útoku ». Bylo také deklarováno, že půjde o akci přísně nenásilnou s cílem minimalizovat riziko zranění někoho z účastníků a nezpůsobit žádné škody na majetku. Vůbec celá akce se nesla v duchu naprosté otevřenosti, co se týče úmyslů aktivistů: ,,Není důvod nepřiznat snahu o proniknutí do střeženého prostoru vojenské základny, či ji později zapírat a to i přesto, že se podle belgického práva jedná o zločin, za nějž hrozí odnětí svobody až na 5 let. Tento akt občanské neposlušnosti je legitimní prostředek pro upozornění na tak závažné problémy, jaké představují jaderné zbraně v Evropě, válka v Afghánistánu, bombardování Kosova. Na tom všem nese NATO svůj díl viny.“ Tak lze shrnout názory většiny účastníků, kterými tuto otevřenost zdůvodňují.

Nyní již ale přesuneme naši pozornost k samotnému průběhu NATO Game Over 2008.

Do Bruselu jsme z Čech přijeli dva a to již ve čtvrtek 20. března spolu s většinou ze 150 zahraničních účastníků. Hned při registraci v « generálním štábu » jsme museli ocenit vynikající přípravu organizátorů – každý jsme obdrželi složku obsahující vše od mapy města s vyznačenými důležitými body, přes časový rozpis akce až po stravenky, na něž bylo možné dostat třikrát denně jídlo. Po krátkém seznámení s některými z dalších účastníků jsme se vydali na ,,sleeping place“ nabrat síly na následující den, kdy nás čekal « trénink ».

Do dvou tréninkových bloků přerušených jen přestávkou na oběd se vměstnalo skutečně vše potřebné: škola v užívání provazového žebříku a koberce na přelézání plotu s ostnatým drátem, praktické informace, jak se chovat v přítomnosti policejních psů a koní, nácvik skupinového překonávání řad policistů, právní příprava pro případ zatčení včetně rozdání papírů s modelovou výpovědí v angličtině a holandštině, taktika « útoku » na plot, vše doprovázené fotkami, minifilmy a animacemi. Večer následovala příprava koberců a žebříků a všeobecná diskuze nad tím, jestli se nám zítra podaří dostat dovnitř.

V sobotu, v den akce, se ještě dopoledne konal v generálním štábu poslední briefing, v rámci něhož nám byla odhalena do té doby utajovaná strategie celého útoku včetně časového rámce, rozdělení do jednotlivých skupin a způsobu jejich dopravy na místo. Každý účastník útoku také obdržel přesnou mapu velitelství NATO a jeho okolí a v rámci již zmíněné « otevřenosti úmyslů » také identifikační pásku účastníka na rukáv a k podpisu formulář o účasti na akci. Kromě toho byly rozdány žebříky a koberce a také pruhované červenobílé lepicí pásky, jimiž měli ti, kdo proniknou tak daleko, ,,uzavřít“ okna a dveře budovy velitelství. Po tomto briefingu jsme se vydali na místo činu, do čtvrti Evere. Strategie byla jednoduchá: hromadný útok v jeden okamžik ze všech stran. Vzhledem k tomu, že okolí velitelství bylo doslova obsypáno policií a vojáky, bylo nutné přesně synchronizovat příjezd všech útočících oddílů, aby nebyly celé skupiny zbytečně zatčeny během čekání na ostatní. Synchronizace se povedla dokonale. Ve stejnou minutu dorazilo k různým částem plotu NATO 10 autobusů, každý s 50-60 aktivisty z jedné části Belgie, ve stejný okamžik přijela na jiná místa plotu na kolech početná skupina bruselských útočníků a zahraniční účastníci dorazili částečně vlastními auty a částečně hromadnou dopravou téměř v týž moment.

Já jsem byl členem takzvané ,,růžové skupiny“ o síle přibližně 60 zahraničních aktivistů, která útočila z jihovýchodní strany v místě, kde je armádní komplex rozdělen plotem na část příslušející velitelství NATO a část spadající pod belgickou vojenskou základnu. Po obdržení signálu jsme se vydali přímo k plotu, před nímž již čekaly skupinky zmateně pobíhajících policistů překvapených hromadností a náhlostí útoku. I díky tomu vytvořilo několik desítek prvních zatčených dostatečně velké ,,díry“ v obraně, aby zbytek mohl bez problémů projít až k plotu.

Pro jeho přelézání jsme si spolu se zhruba dvacítkou dalších spoluútočníků vybrali místo vedoucí na belgickou část základny, která byla méně chráněna. Přesto byla zhruba pětice lidí stažena ještě z vrcholu plotu přibíhajícími policisty, my ostatní však již byli bezpečně za ním a pokračovali jsme dál. Po zhruba pěti minutách pobytu na základně, během nichž jsme střídali s vojáky hru na schovávanou a na honěnou aniž bychom utrpěli vážnější ztráty, někteří z nás překonali další dva dílčí ploty oddělující různé části belgické základny a pronikli až ke dvojtému a o poznání lépe zabezpečenému plotu, za nímž již leželo velitelství NATO. Pepřový sprej, který na nás skrze tento plot stříkali příslušníci bezpečnostní agentury, nás nezastavil a my dokázali přehodit na druhou stranu dva žebříky i umístit koberce, jež nás tak před dalším sprejem chránily.

V tom okamžiku se však za rohem, několik metrů od nás objevila skupina asi 10 belgických vojáků. Proto jsem se urychleně pokusil plot překonat, avšak těsně pod jeho vrcholem jsem byl prvním z přiběhnuvších vojáků za nohu stažen dolů. Ostatní se podobným způsobem postarali o zbytek naší skupiny. Následovalo zalehnutí na zem a neochota zvednout se, aby byl zatýkající voják zaměstnán na co nejdelší dobu a nemohl po ni obtěžovat ty, co zatím zůstali na svobodě.

Po nasazení pout a odnesení ke zdi blízké budovy jsme se však již posadili, užívali si sluníčka a vtipkovali s hlídajícími vojáky, kteří byli evidentně rádi, že jsme jim poskytli zábavné cvičení. Policie byla zřejmě zaneprázdněna na jiných místech a dorazila proto až po necelé hodině. Při cestě na služebnu jsme projížděli téměř celým bruselským historickým centrem a byli nadšeni, že můžeme obdivovat všechny památky. S dalšími zatčenými jsme se potkali v garážích policejní stanice, což byla jediná místnost, do níž nás byli policisté schopni vměstnat. Zde jsme si již mohli sejmout pouta, a tak jsme využívali osvobozené ruce na maximum – svačili, hráli různé hry a krátili si tak čas do propuštění. To následovalo téměř ihned s ohlášeným koncem akce v 16:00.

Vyhodnocení útoku jsme již opět poslouchali pohromadě u večeře na generálním štábu. Z 1000 útočících bylo 500 zatčeno ještě před dosažením cíle. Umožnili však zhruba padesáti šťastným proniknout přes ploty na belgickou základnu a asi desítce dokonce na lépe chráněné velitelství NATO. Ve vězení již tentýž den večer nezůstal nikdo – nebyl důvod, útok se obešel bez jakéhokoli násilí ze strany aktivistů. Ojedinělé excesy zasahujících policistů si vyžádaly jen jeden obuškem rozbitý nos, jedno menší kousnutí psem, několik modřin a kritiku zbytečné brutality zásahu v reportáži belgické televize.

NATO GAME OVER 2008 se podařilo na výbornou.

Petr Glivický
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •