Změny ve francouzské politice

Poslední týdny byly poznamenány zvraty a bouřlivými událostmi na francouzské levicové scéně. Levice se dostala do zvláštní situace: finanční krach poznamenala a zdiskreditoval současný model ekonomického systému, ale kdo na tom nejvíce těží je současný pravicový prezident země galského kohouta, Nicolas Sarkozy. Levice je naopak v úplné defenzívě: sociálně-demokratická a reformistická část levicového spektra je rozhádaná, a navíc nedokáže navrhnout francouzské společnosti alternativní politický projekt, jelikož finanční krize zdiskreditovala nejen pravicový neoliberismus, ale i jeho levicovou emulaci, takzvaný sociální liberalismus, teorii podle které lze dosáhnout rovnosti a sociální spravedlnosti jen v těsné spolupráci s volným trhem a kapitalismem.

Na druhé straně takzvaná radikální levice je rozpolcená starými záštěmi, ale také velice důležitými politickými otázkami, jako je vztah k sociálním demokratům a k středolevicovým vládám. Budu se v článku snažit popsat nejdůležitější události na celém levicovém spektrum spojené s komentářem.

Sjezd Francouzské socialistické strany (Parti socialiste francaise, PSF)

V minulých týdnech proběhl sjezd Francouzské socialistické strany, při kterém členové přímo vybírají jednu z kandidujících programových platforem, a poté také přímo volí předsedu strany. První kolo, kdy se vybírala programová platforma, dopadlo dosti nepřehledně: žádná ze čtyř kandidujících platforem nedostala více jak 30% hlasů, dvě 25%, nejlevicovější křídlo 18% a nakonec zvítězila platforma Ségolene Royalovém, která dostala 29% hlasů. Výsledek ukázal stranu, která je vnitřně rozdělena na 4 dosti stejné části, které se mezi sebou liší, a bylo jasné, že na sjezdu v Remeši se bude těžko hledat stranická linie, která by udělala syntézu všech 4 proudů. Nicméně na sjezdu bylo patrné, že se zformovala fronta proti Ségolene Royal, která postavila do souboje o předsednictví strany Martin Aubry, primátorku Lille. Tato fronta se jevila dosti pestrá a málo konzistentní: byl v ní primátor Paříže Bertrand Delanoe, který o sobě a svém programu prohlašuje, že je liberální, europoslanec Benoit Hamon, vášnivý odpůrce Lisabonské smlouvy, spolu s Jackem Langem, který pro ni hlasoval ve francouzském parlamentě. Na druhé straně stála Segolene Royalová, která preferuje středové koaliční dohady na rozdíl od tradičních vazeb na Komunistickou stranu Francie a Zelené, a chtěla by přetvořit PSF k obrazu americké Demokratické strany, kde by nebyly členové ale sympatizanti, a která by byla vágně „moderní“. Není proto divu, že sjezd ovládl nikoliv programový střet, který by ukázal na nesjednocenost platformy Aubryové a vágnost Roayalové, ale spíše osobní výpady, hádky nad tím zda PSF má být stranou sympatizantů či členů, a další záležitost, naprosto vzdálené starostem socialistických voličů a francouzských občanů.

Nicméně nejhorší mělo teprve přijít. Ve volbě na předsedu se nakonec prosadila Aubry, která měla podporu všech tří platforem (a teoreticky 72% členů PSF), když nad Roaylovou zvítězila o 42 hlasů z více 130 tisíc hlasujících členů (50.02% proti 49,97%). Royalová porážku hned nepřiznala, a dokonce se chtěla odvolat k soudu, pokud by se volby neopakovaly. Pár dnů poté ale porážku uznala, ačkoliv dala jasně najevo, že se bude ucházet o kandidaturu na prezidentku Francie v roce 2012. Nová předsedkyně má navíc velice nejistou pozici: přímá volba odhalila, že má jen křehkou oporu mezi členy s velice nesourodou většinou, a nebezpečím, že strana bude neschopná být efektivní opozicí Sarkozymu. Navíc rozdělení strany je také územní. Zatím co Aubry boduje především na severu země, Roayl má silné zázemí na jihu a středu. PSF se tedy po sjezdu dostala do těžké situace, kdy se rozhádání funkcionáři spíše starají o vnitrostranický boj, než o vytvoření opozice pravici. Není proto divu, že PSF ztrácí sympatie, i v momentě když pravice nemá zrovna největší sympatie mezi Francouzi. Sjezd ale také ukázal, že sociální demokraté nemají žádný alternativní politický, ekonomický a společenský program, který by mohli postavit proti Sarkozyho „obrodě kapitalismu“.

Vytvoření nové Strany levice (Parti de gauche, PG)

Těsně po vyhlášení výsledků prvního kola voleb v PSF, opustili tuto stranu senátor Jean-Luc Melenchon a poslanec Marc Dolez, aby založili novou Stranu levice, nebo-li Die Linke po Francouzsku. Melenchon je jedním z politických pardálů Mitterandovy éry, který byl v posledních letech v oposici vůči vedení PSF: odmítal Lisabonskou smlouvu, upozorňoval na příliš velký výkyv strany ke středu, byl obhájce sociálně demokratických politických konceptů i keynesiánské ekonomie. Podle jeho slov volby v PSF ukázaly, že 80% členů podporuje středovou politiku i koalice se středovými subjekty, transformaci strany na volební servis špiček, a zavrhnutí sociálně demokratických myšlenek. Hádky a spory uvnitř této strany jsou tedy spíše osobního a klientelistického charakteru, než programového.

Program strany je zatím dosti nejasný, jelikož ustavující sjezd bude až v únoru, a první setkání členů 29. listopadu 2008. Nicméně dle slov jejich funkcionářů, PG sází na vytvoření společné kandidátky sil, které odmítly Euroústavu v referendum v roce 2005, a které jsou proti Lisabonské smlouvě. Netají se také tím, že by chtěla utvořit stabilnější subjekt, než je kandidátka na jedny volby, s Komunistickou stranou Francie a Zelenými, po vzoru německé Die Linke. Takzvaná „gauche plurielle“, neboli radikální levicové subjekty, které vytvářejí středo-levicové vlády s PSF, jsou totiž na kraji své politické existence. Komunistická strana Francie (Parti communiste francaise, PCF) již jen nostalgicky vzpomíná na časy, kdy dosahovala dvojciferných volebních výsledků, a 5% hlasů je pro ni velice dobrý a dnes i nesnadno dosažitelný výsledek. Navíc společně s dalšími strany „gauche plurielle“ nebyla schopna přijít s opravdovou alternativou, která by byla schopna oslovit alternativní francouzskou společnost, která je, jak ukazuji hnutí proti Euroústavě či proti CPE, silná a radikální. Na druhé straně se upevňují strany politického středu, které by mohli být pro PSF perspektivnější z hlediska koalic. Zatím co Roayalová prosazovala koalice se středovou stranou Modem (Mouvement democratique), Aubry by se snažila vytvořit koalice, kde by „gauche plurielle“ ještě byla, ale vedle jiných středových subjektů: koneckonců podobná koalice ji zajišťuje vládu v Lille.

Budoucnost PG ale závisí na několika faktorech. Zásadní bude výsledek ve volbách do Evropského parlamentu, kde je již dohodnuté sestavení kandidátek s PCF, ale také vývoj v PSF. Pokud totiž sociální demokraté nebudou schopni překonat stín svých vnitrostranických hádek, otevírají prostor pro takové uskupení jaké je Parti de Gauche, neboli levici, která je určitě daleko radikálnější než PSF, ale která je se soc. dem. strategicky i takticky svázána, a která není schopna ani ochotna se neúčastnit možných středolevicových centrálních vlád. Ale zvolení Aubry, která jako ministryně práce vlád Lionela Jospina prosadila 35ti hodinovou pracovní dobu, a která má více tradiční a sociálně demokratičtější vystupování než tolik nenáviděna Segolene Royal, může dosti zúžit politický prostor PG. Bude také záležet, nakolik se prohloubí vztahy s dalšími skupinami „gauche plurielle“: je totiž veřejným tajemstvím, že funkcionáři PG by byly rádi, kdyby se PCF rozpustila a vytvořila s nimi stranu podobnou Die Linke. V samotné PCF má tato možnost mnoho zastánců ve většinovém proudě, který dostal v nedávném sjezdu 65% hlasů členů. Nicméně všechny menšiny jsou proti, a samotná většina je v tomto ohledu rozpolcená. V případě, že by se ale PCF sloučila s PG, tak by posledně jmenovaná strana dostal členskou základnu (pravda lehce staršího věku), zázemí, a také noviny l´Humanité, které jsou orgánem PCF. Nicméně dynamika kolem PG a PCF se nezdá radikálně nová ani převratná. Melenchon sice v rozhovoru pro Le Monde tvrdil, že Parti de Gauche se bude snažit vytvořit novou levici, ale už jen kladení důrazu na parlamentní politiku posílá PG do náručí PSF: většinový volební systém totiž nedovoluje výraznější prosazení menších nebo i středních politických subjektů bez vytvoření koalice s PSF. Předpokladem k nové a jiné levici je tedy hledání nových forem boje, kde parlament nebude hrát zásadní či centrální roli. Zde nemá Parti de gauche žádnou odpověď. Není tedy divu, že mnozí vidí ve vytvoření PG jen snahu části funkcionářů, který se ocitli na kraji politického spektra, zachránit svoje místa a výsady.

Fenomén NPA

Zdá se, že jinou dynamiku nabrala Nová antikapitalistická strana (Noveau parti anti-capitáliste, NPA). Hnacím motorem NPA je LCR a její leader Olivier Besancenot, ovšem dynamika vytváření NPA přesáhla jen účelové rozšíření staré LCR: do kolektivů nové strany již vstoupilo 12 tisíc lidí a z toho 3 tisíce jsou bývalý členové LCR. NPA se charakterizuje tím, že se snaží především zaujmout pracující, studenty a migranty z předměstí, což se promítá i nízkého věkového průměru členů. Odmítá také spolupráci s PSF na vládní úrovni, ačkoliv v konkrétních společenských problémech a protestech nemá a priori výhrady proti PSF a jiným levicovým subjektům. Nový program NPA se sice vyslovuje za revoluční překonání kapitalismu, ale již nezmiňuje trockistické kořeny, které měla LCR, jelikož byla organizací IV. internacionály. Naopak přebírá kritické myšlení feminismu a radikální ekologie, snaží se rozšířit teoretickou bází a poznání i mimo ortodoxně marxistické a komunistické teorie.

Je nasnadě, že tahounem LCR je Olivier Besancenot. Tento mladý pošťák jako jediný z kandidátů radikální levice v posledních prezidentských volbách neztratil hlasy, a je i docela oblíbený mezi ostatními stoupenci levice. Na druhé straně jeho medializace a identifikace s NPA zvyšují riziko leaderismu uvnitř nového subjektu. NPA nicméně má možnost oslovit daleko širší vrstvy než bývalá LCR. Nejde jen o to pokrýt politicky prostor, který otevírá známost, veřejná sympatie a mediální pozornost, kterou má její leader, ale také to, že noví členové mají daleko širší sociální vazby, než ti z bývalé LCR: mnozí pracují v odborech, jsou aktivní v organizacích zabývajících se migranty či v sociálních, ekologických a feministických hnutích. To strana obohacuje, ale klade ji také nesnadný úkol najít mezi různými názory a citlivosti syntézu. Navíc NPA si uvědomuje nesmyslnost utváření koalicí s PSF, ale sama neodpovídá na otázku jak přeměnit formy sociálního konfliktu tak, aby se dokázaly nejen bránit tlaku neoliberalismu, ale také aby dokázaly aktivně společnost měnit. A jelikož do NPA je vkládáno mnoho sil a nadějí, tato otázka, spolu s dalšími, je navýsost aktuální a žhavá, aby se nadšení nezměnilo v zklamání a rezignaci.

Je to totiž otázka jak se vyhnout tom, aby se NPA stala „objektivním spojencem Sarkozyho“, což strany z „gauche plurielle“ NPA vyčítají. V dvoukolovém většinovém volebním systému je totiž velice těžké stát mimo dva mocenské bloky: NPA by totiž mohla sebrat vládní levici potřebné hlasy k vítězství nad pravicí. Tento problém je sice někdy „gauche plurielle“ zneužíván k obvinění NPA z křiklounství, ale jeho existence je nepopiratelná. Proto strategie sociálního konfliktu, která by dokázala tento problém (a narčení) překonat, je naprosto nutná.

A co Sarkozy?

Francouzský prezident si užívá, a propagandisticky zneužívá, své diplomatické role a postavení, čímž dokázal opanovat mediální sféru, a částečně i tu, která mu není nakloněna či není vlastněna jeho kamarády z řad mediálních magnátů. Ještě před pár měsíci byl pod palbou veřejného mínění za svoje neoliberální reformy, ale krize pro něj přišla v pravou chvíli. Sarkozy se teď může stylizovat do spasitele bank a vkladů normálních francouzských rodin, požadovat nové regulace a mluvit o obrodě kapitalismu pod jeho vedením, zatímco doma vstoupila v platnost daňová reforma, která podstatně snížila daňové zatížení vyšších vrstev, pokračují také škrty ve školství a státní správě, či zmírňování práv a záruk zaměstnanců, a rozšiřování „flexibilních“ zaměstnání. Sarkozy, kterého čeští ekonomové podezírají z toho, že je kryptosocialista, tudíž dále vesele pokračuje ve svých neoliberálních reformách. Samozřejmě rozhádanost a vnitřní rozštěpenost PSF mu zaručují oposici, která je více zabrána sebou samotnou než okolím. A nová síla radikální levice, NPA, má sice mladého, sympatického leadera, ale zatím není schopna mu významně uškodit. A to už vůbec nemluvíme o starých mitterandistech, reformních komunistech, či cestu hledajících Zelených, kteří se snaží především zachránit si vlastní politickou kůži. Proti Sarkozymu se tedy v minulosti zvedla, a dnes v menší míře ještě zvedá vlna odporu, která ale nemá politický břeh, ke kterému dorazit. To dodává určitou sebejistotu francouzskému prezidentovi, jehož mandát končí až v roce 2012.
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •