Je to krize celého bankovního systému, který může být hluboká a trvat dlouho

Přední marxistický ekonom Costas Lapavitsas hovoří s časopisem International Socialism o rozvíjející se finanční krizi a poučeních, která z ní vyplývají.

Můžete vysvětlit, jak vznikla v ekonomice USA současná krize kolem „subprimových"1 hypoték?
Jako u všech úvěrových krizí, její kořeny sahají do minulosti. Po útoku 11.9.2001 v New Yorku zavládla na finančních trzích nestabilita a strach. Aby byla americká a světová ekonomika vyvedena z tísnivé situace, byly sníženy úrokové sazby a uvolněn úvěr, což povzbudilo lidi, aby si půjčovali a tím udrželi poptávkuToho využily banky a začaly prosazovat hypotéky. Problém se subprimy narůstal postupně. To je u úvěrových krizí typické. Ze začátku banky půjčovaly za docela dobrých podmínek, ale pak se do věci vložila konkurence. Věci nejdřív vypadají v pořádku, protože to bankám prochází. Pak se začínají pouštět do stále riskantnějších půjček, jako jsou právě půjčky na subprimové hypotékyRiskantní půjčování bylo usnadněno nedávnou změnou způsobu, kterým banky vyhodnocují uchazeče. V minulosti bylo získání hypotéky a většiny dalších úvěrů procesem, v němž hodně záleželo na vztazích. Zájemce o půjčku šel za bankéřem a snažil se navázat osobní vztah, v němž by bankéře přesvědčil o své důvěryhodnosti. Někteří malí a střední půjčovatelé v USA a Británii dokonce chodili s bankéři na obědy, vstupovali do stejných místních klubů atd. Za poslední dvě desetiletí, zejména posledních sedm nebo osm let, to však odpadlo a z vyhodnocování úvěru se stal pseudovědecký kvantitativní proces. Říká se tomu skórování úvěru. Bankovní úředník zatrhne pár políček v hodnotícím formuláři, dá určité body za každou odpověď, a jestliže se uchazeč dostane nad určitou hranici, dá mu půjčkuKdyž se tímto způsobem posuzují žádosti o hypotéku, bankám stačí namísto dlouhodobého vztahu jen nějaké číslo. Dokud se zdá, že půjčování jde dobře, jsou banky motivovány k tomu, aby tuto hranici snižovaly. A snižují ji dál, když jsou vystaveny sílící konkurenci ostatních bank. To velmi napomohlo vytvoření subprimové krize.  Riccardo Bellofiore označuje vytváření spotřebitelských dluhů za jistý druh „privatizovaného keynesiánství“. Něco podobného v tom určitě je. Ozývají se dokonce hlasy žádající, aby toho bylo ještě víc, pokud by se sílící krize proměnila v recesi. Tento druh odpovědi inspirovaný Keynesem nikdy nevymizel. Právě to udělal Federální rezervní systém2 v USA po roce 2001. Vědí, jak podniknout takový krok jako krátkodobou reakci na krizi, ale dlouhodobější reakce ekonomiky na současnou krizi bude s velkou pravděpodobností velmi tvrdá. 

Jaký vliv na prohlubování subprimové krize měla rostoucí složitost financí?
Subprimový trh není příliš rozsáhlý. Nikdo přesně neví, jak je velký, nepředstavuje ale víc než 15 až 25 procent celkového současného objemu splatných hypoték v USA. To je samozřejmě už tak dost špatná situace, ale potenciálně významnou krizi z ní dělají obecnější změny, k nimž došlo ve financích za posledních 15 až 20 let. Jakmile si banky nadělaly hypotéční půjčky – založené na „vědeckém“ skórování úvěru -, začaly je prodávat. Jinými slovy, začaly zacházet s půjčkami jako s aktivy zaručujícími neustálý přítok vyplácených úroků komukoli, kdo tyto půjčky vlastnil. To je celá podstata „sekuritizace“3, tvorby cenných papírů z půjček – prodávat kousky papíru, jež dávají právo na platby úroků nabíhajících na jednotlivé půjčkyCo bylo původně drobným neduhem ekonomiky USA, vyrostlo do ohromných rozměrů v důsledku způsobu, jakým funguje kapitalistický úvěr. Protože se rozpíná do takové šíře – aktivy vyrůstajícími na zádech jiných aktiv, které všechny společně koření v subprimovém trhu -, začalo být velmi problematické hodnocení bankovních aktiv a v konečném důsledku také solventnosti bank.

Svou roli v tom sehrály také ratingové agentury, jež vyhodnocovaly rizika spojená s těmito aktivy.
To vše je neoddělitelnou součástí sekuritizace. Aby měl kupující vůbec nějakou důvěru v sekuritizovaná aktiva, o něž má zájem, musí tady být někdo nezávislý na prodejci, který řekne „ano, tohle představuje do budoucna dobrý zdroj úroku“. To je úloha ratingových agentur. Obracejí se na ně prodejci cenných papírů, a dochází ke značnému tlaku na to, aby agentury schválily to, co prodejce dělá. Koneckonců pro takového Moody’s není snadné říci Citigroup4 „to, co se snažíte sekuritizovat, je jen hromada smetí“. Kdyby to ratingové agentury dělaly, riskovaly by, že přijdou o obchody. Ukazuje se, že rozdávaly hodnocení „AAA“ bezRP1  jakéhokoli seriózního zkoumání půjček nacházejících se v základech aktivOvšem ze širšího pohledu není krize důsledkem špatné funkce ratingových agentur, ale selhání trhů. Finanční trh, o němž se předpokládá, že vyhodnotí vše co je nabízeno k prodeji a pak tomu dá odpovídající cenu, zřejmě selhal, a to dramatickým způsobem. Ano, jednotliví aktéři musí přijmout svůj díl viny, ale skutečným viníkem je systém jako celek. Koneckonců se předpokládá, že jednou z klíčových funkcí bank v kapitalistické ekonomice je kontrolovat půjčovatele předtím, než jim budou poskytnuty peníze patřící v konečném důsledku vkladatelům. Z jakých důvodů předaly banky tuto funkci někomu jinému, který zřejmě nevykonával tuto práci dobře? A existuje na soudobých finančních trzích vůbec někdo, kdo pořádně kontroluje důvěryhodnost těch, kteří si půjčují z úspor jiných lidí?

Marx rozlišuje mezi dvěma druhy finančních krizí. Některé jsou pouze malým, povrchovým problémem vyvolávajícím paniku, jiné projevem mnohem hlubších problémů. Je velmi snadné oba druhy navzájem splést. Tak například zhroucení burzy roku 1987 vyvolalo naprostou paniku, která trvala jeden měsíc a po roce se podle všeho vytratilo. Jak vážná je tato krize?
Tohle je nejobtížnější otázka. Nechci dělat žádné předpovědi, protože člověk může za šest měsíců vypadat jako hlupák. Raději budu hovořit o širších determinantech krizí a vyvozovat závěry tímto způsobem. Marxova poznámka je velmi důležitá pro pochopení současných krizí a debaty o nich. Finanční krize jsou trvalým rysem současného kapitalismu. Každých pár let dojde k finanční krizi toho či onoho typu a jak říkáte, některé z nich odvane čas, zatímco jiné mají dlouhodobé a strašlivé důsledky, jako krize, jež začala v Japonsku před 15 lety. Ještě dodnes se Japonsko nevrátilo k tomu, čím bývaloTakže skutečnou otázkou je, zdali jsme teď svědky přechodné bouře nebo krize japonského typu. A další otázka zní: proč současný kapitalismus ze sebe neustále tyto krize vydává? Abych odpověděl na první otázku, z toho, co se dosud událo, mám pocit, že krize může být hluboká a trvat dlouho. Většina předních světových finančních institucí drží nějaké problematické cenné papíry nebo poskytla problematické půjčky. Než si tyto špatné úvěry najdou cestu ven a budou nějak řešeny, všechny zmíněné instituce budou mít potíže s poskytováním čerstvých úvěrů. A pokud není k dispozici čerstvý úvěr, kapitalistická ekonomika nefunguje dobřeNež budou moci řešit problém špatných úvěrů, musí vědět, jak je velký. A to nikdo neví z důvodů, které jsem už zmínil. Čím déle ale bude trvat řešení, tím déle potrvá tíseňJe také zajímavé, že reakce těch, kdo jsou u moci, je zatím podobná reakci japonských úřadů začátkem 90. let. Japonci byli tehdy obviňování z neschopnosti. Nejdřív si neuvědomovali, že banky drží tolik špatných dluhů, pak se vše snažili udržet pod pokličkou a předstírali, že vlastně o nic nejde. Pak zmrazili trh s bydlením. Pouze postupně přiznávali, jak je problém závažný. Dobrá – úřadům USA trvalo víc než tři měsíce, než začaly chápat rozsah problému. A teď mluví o zmrazení úrokových sazeb na subprimovém trhuNevidím ale žádný zřejmý způsob, jak se s těmito problémy vyrovnat, i když bude zcela jasné, jak jsou velké. Tak například velké banky USA se na příkaz Bena Bernankeho, předsedy Federálního rezervního systému  , pokoušejí vytvořit „superfond“, který by shromažďoval špatné úvěry a pomohl bankám vyčistit jejich portfolia. To je klasická reakce bank na takové problémy – v Británii jsme viděli podobnou věc za krize sekundárního bankovnictví počátkem 70. let. A podobně jako tehdy, také dnes odmítají zdravější banky v USA přispět do takového fondu penězi s otázkou „proč bych měl brát vaše problémy do své vlastní bilance?“ Je to opravdu bratrstvo vlků. 

Když jste mluvil na nedávné ekonomické škole, jejímž hostitelem byl náš časopis, zdůraznil jste, že v poslední době došlo k burzovním a měnovým krizím, že ale v tomto případě jde o bankovní krizi. Mohl byste trochu víc objasnit, co to znamená?
Právě proto se pořád vracím k událostem v Japonsku v 90. letech. Deset let různí západní komentátoři tvrdili: „K japonské krizi došlo, protože Japonci byli nešikovní.“ Japonská krize byla ale opravdovou bankovní krizí, jaká se v západních ekonomikách už dlouho nevyskytlaBankovní krize se liší od burzovní. Burza je v podstatě trhem zápůjčního kapitálu, s nímž společnosti kupují jiné společnosti. Ceny jsou založeny na očekávání a mají silně fiktivní prvek. Skutečně obchodované objemy zápůjčního kapitálu jsou navíc relativně malé. Je jisté, že propad burzy může potenciálně způsobit určité škody společnostem a bankám, ale jeho účinky mohou být také omezenyBanky, zejména velké komerční banky, jsou jiné – jsou základem kapitalistického finančního systému, protože vytvářejí většinu čerstvého úvěru a také peníze. Nepodobají se jiným finančním institucí podobných rozměrů jako jsou penzijní fondy. Jestliže banky mají špatné úvěry a nedokáží je zvládnout, nemůže dobře fungovat finanční systém jako celekPrávě toho jsme dnes svědky. Epicentrum krize se nachází na peněžním trhu, který není schopen správně fungovat od konce srpna 2007. Peněžní trh je místem, kde si banky navzájem půjčují, což je pro kapitalistické finance něco zcela zásadního. Půjčování na peněžním trhu dává bankám flexibilitu a je spolehlivým způsobem oceňování toho, co prodávají. Od srpna přešel peněžní trh ze stavu úplného zmražení k pouhému pobafávání. Zřejmou příčinou je, že si banky navzájem nevěří, protože všechny mají aktiva, jež jsou nakažena subprimovými půjčkami. Hluboká nejistota na peněžním trhu znamená, že finanční systém má stále větší potíže s vytvářením čerstvého úvěru. 

Jak může tato krize úvěrového systému zpětně ovlivnit širší systém produktivního kapitálu?
Krize posledních let se dost liší od krizí 19. století, jež analyzoval Marx, stejně jako od krizí 70. let, které mnozí z nás zažili z první ruky. Tradičně banky půjčovaly výrobním podnikům a jejich zisky byly částí nadhodnoty vytvořené ve výrobě, vyplácené bankám jak úrok. Dnes se velké společnosti tvořící jádro reálné akumulace spoléhají stále méně na bankovní půjčky a obecně na vnější finanční zdroje. Zdá se, že investice jsou stále více financovány z nerozděleného zisku.5 V důsledku toho musely finanční instituce v posledních dvou až třech desetiletích hledat jiné zdroje zisku. A to znamenalo postupně se přesouvat do oblastí, jež nejsou přímo spojeny s vytvářením hodnoty a nadhodnotyTím se finance staly relativně autonomní ve vztahu k výrobním podnikům a začaly také rychle růst. Proces reálné akumulace a vytváření hodnoty se co do růstu s nimi nemohl vůbec srovnávatTakže se banky horlivě angažují v expanzi spotřebitelských úvěrů a úvěrů na bydlení. Mnohem více se také zabývají zprostředkováním účasti korporací a jiných entit na finančních trzích. Namísto přímého poskytování půjček velkým společnostem jim banky účtují poplatky za pomoc při umísťování akcií, dluhopisů6 a jiných cenných papírů na otevřených trzích. Nejrychleji rostoucím zdrojem zisků je u bank spotřebitelský úvěr, hypotéční půjčky a příjmy z poplatkůTímto způsobem byla do bank jakoby zabudována pobídka k vytváření bublin, zvláště u půjček na spotřebu a bydlení. Jestliže banky očekávají, že dostanou stále více zisku z úroku čerpaného z mezd a platů, a nikoli z nadhodnoty, pak mají problém. Neexistuje záruka, že mzdy a platy v budoucnu systematicky porostou. Ve skutečnosti v USA reálné mzdy posledních 20 let stagnovalyJiným způsobem, jak říci totéž, je, že pokud se banky soustředí na půjčování soukromým osobám, jejich možnosti jsou omezené. Mohou zvýšit své zisky tím, že si přivlastní větší část mzdových příjmů, což ale má zřejmě své hranice, zejména pokud reálné příjmy nestoupají. Banky také mohou u různých aktiv vyrábět cenové bubliny. Pokud ceny finančních aktiv stoupají, banky mohou získat dodatečné zisky tím, že na trh přitáhnou nové skupiny pod záminkou kapitálových zisků a bezpečných půjček. Jestliže například banky vytvoří bublinu z bydlení, vzniká dojem, že lidé bohatnou beztoho, že by jim přitom nutně musely růst reálné příjmy. Na trh vstupují nové skupiny půjčovatelů, nebo stávající se zadlužují více, a banky mají dodatečné zisky z toho, že přeměňují rostoucí část agregátního příjmu na zápůjční peněžní kapitálKdyž taková bublina praskne, první, koho to zabolí, jsou pracující a další lidé, kteří si půjčili příliš mnoho. Miliony lidí v USA už přišly o dům, nebo o něj přijdou v průběhu tohoto a příštího roku. Je šokující, že dnes oficiálně nepadne ani slovo o jejich neutěšené situaci. Ovšem když jsou prasknutím bubliny postiženi pracující a další lidé, trpí spotřeba a to pak dopadá také na reálnou akumulaciJe jasné, že nejde o tentýž mechanismus, jaký je popsán v klasické marxistické analýze, kde si kapitalistická firma půjčuje, nadměrně rozšíří výrobu, není schopna prodat své zboží a proto nemůže dostát svým finančním závazkům vůči bankám a jiným institucím. Firma je pak nucena omezit svou produkci a dokonce i vyhlásit bankrot. V současné krizi působí jiný mechanismus. Bude mít dopad na reálnou ekonomiku, ale jeho cesty budou nezvyklé. 

Máte zřejmě na mysli systém, v němž jsou mzdy drženy na nízké úrovni a aby lidé spotřebovali všechno zboží produkované kapitalistickými podniky, musí utrácet nad své možnosti, pobízeni k tomu rostoucími cenami svých domů. Když tento systém upadne do krize, nedokáže už spotřebovat celou produkci. To má pak dopad na reálnou ekonomiku.
Je lepší vidět to tak, že banky půjčují spotřebitelům, protože je to v současnosti nejsnadnější způsob, jak dosáhnout zisku. Reálné mzdy stagnují, půjčování zvyšuje cenu aktiv, a z toho vznikající bubliny jsou způsobem, jak udržet půjčování a dávat mu vnější zdání ziskovosti. Koneckonců ale banky čerpají svůj zvýšený zisk z mezd a platů. Čísla o podílu individuálního disponibilního příjmu7, který získávají banky, jsou výmluvná. Podle Federálního rezervního systému průměrná část disponibilního osobního příjmu použitá na splácení dluhů trvale roste, od začátku roku 1983 do června 2007 stoupla z 15,6 na 19,3 procenta. 

A důvodem je menší počet příležitostí finančního kapitálu, jak se se ziskem uplatnit ve výrobě?
S takovou formulací bych byl opatrný. Nejde ani tak o to, že reálná akumulace nevytváří dostatek výnosných možností pro bankovní půjčky. Spíš je to tak, že výrobní kapitály dokáží stále častěji uspokojovat své finanční potřeby buď z vlastního nerozděleného zisku, nebo půjčováním na otevřených trzích dluhopisů a dalších instrumentů. Velmi zřetelné je to u japonských společností, které se ve financování historicky spoléhaly na velké banky. Když dnes chtějí pro své investice vnější zdroje, spíš umístí své dluhopisy na mezinárodní trhy. Banky byly z tohoto podnikání vytlačeny a musí hledat jiné způsoby, jak být samy ziskovéV této souvislosti je také třeba připomenout, že značné zisky přicházejí bankám od jednotlivců – za správu bankovních účtů, peněžní převody, provádění plateb, bezpečné deponování peněz a tak dále. To jsou jednoduché operace s peněziStručně řečeno, banky byly v posledních deseti až dvanácti letech velmi ziskové. Přivlastnily si značnou část mezd a platů obyčejných lidí tím, že jim buď poskytovaly půjčky, nebo spravovaly jejich platby a vklady. Vzniká přirozeně otázka, jestli byly banky aspoň v těchto aktivitách efektivní. A odpověď zní, že pro takovou efektivitu neexistuje vůbec žádný důkaz. Je faktem, že mainstreamové empirické studie bank v USA a Británii docházejí systematicky k závěru, že banky jsou neefektivní a velmi drahé. Každý, kdo se pokusil poslat prostřednictvím banky peníze z Británie do zahraničí bude vědět, co mám na mysli. 

Martin Wolff a různí další autoři citují ve Financial Times údaje ze studie Mezinárodního měnového fondu o globálních bilancích, zveřejněné před dvěma lety. Zásadní kořeny krize spočívají podle nich v přesunu finančních fondů z východní Asie přes Pacifik do USA – a nyní v přesunu fondů od firem USA, které vkládají peníze do finančních trhů – což vytváří masu hotových peněz hledajících uplatnění.
To je velmi důležitá součást celkového obrazu. Víme, že v globálním měřítku vytvářejí některé země ohromné přebytky – zejména Čína, v mnohem menší míře Indie, a posledních dvou až třech letech stále víc také vývozci ropy, Rusko a země Zálivu. Vývozci ropy už možná jako celek předběhli Čínu. Tyto finanční přebytky vznikají z přebytků obchodních bilancí. Také toto je, pokud jde o rozvojové země, nový a patologický jev, s výjimkou vývozců ropy. Rozvojové země by si v raných stadiích svého vývoje neměly připisovat přebytky obchodních bilancí na účty, protože to znamená, že akumulují úspory na úkor investic. Tak by kapitalistický vývoj probíhat neměl. Určitě to není způsob, jak posilovat poptávku a vytvářet pracovní místa v zemích, kde panuje rozsáhlá chudobaNicméně přebytky šly do zahraničí, zejména do USA kde se hroutí úspory a spotřeba ve srovnání s příjmy dosahuje bezprecedentní úrovně. Většina objemu přebytků šla do amerických vládních dluhopisů, které nakupují centrální banky rozvojových zemí. Tyto fondy představují určitou formu půjček poskytovaných Spojeným státům několika chudými zeměmi. Značné objemy ovšem šly také do sekuritizovaných aktiv, což koneckonců podpořilo prudký vzestup sekuritizací a subprimových půjčekTato skutečnost má mimo jiné za následek, že krize je vskutku globální. Hluboce problematická aktiva jsou dnes v držení finančních institucí po celém světě. Nejsou to prostě jen USA. V tomto okamžiku nemůžeme vědět, v jakém rozsahu k tomu došlo. To bude jasné až tehdy, když se krize rozvineFinanční krize je pravděpodobně milníkem ve zvratu těchto hluboce patologických kapitálových toků. Já očekávám, že v blízké budoucnosti v Americe podstatně vzrostou úspory. Záchvat utrácení v USA fakticky skončí. Už nyní se vnější deficit USA zmenšuje s tím, jak se zlepšuje jejich obchodní bilance a roste export. Bezprostřední příčinou toho je samozřejmě silný pokles hodnoty dolaruCelosvětové důsledky není snadné posoudit. Zdá se ale být jasné, že za to bude dál platit dolar a že to bude mít důsledky pro americkou hegemonii. Velmi velké suverénní fondy producentů ropy – jež spravují přebytky nahromaděné za poslední dva nebo tři roky, kdy ceny ropy dosáhly závratné výše – už nyní naznačují, že budou diverzifikovat na úkor dolaru tím způsobem, že budou kupovat aktiva denominovaná v jenech nebo eurech. Pokud k tomu dojde ve velkém měřítku, značně tím utrpí postavení dolaru jako hlavní rezervní měnyJe zajímavé, že vládnoucí třída USA jakoby dnes nepovažovala toto nebezpečí za hlavní. Pro mne je to nejnápadnější aspekt jednání předsedy Federálního rezervního systému Bena Bernankeho v posledních několika měsících. Když před ním vyvstala domácí krize společně s nejistou pozicí dolaru, rozhodl se opustit dolar. To je příznak obav, které v tomto okamžiku pociťuje vládnoucí třída USA – obav, že se domácí hospodářská situace vymkla kontrole a že přitom mohou podstoupit riziko, že se dolar propadne a ztratí část mezinárodních záchytných bodů, pokud mají zachovat v dobrém stavu domácí ekonomiku. Jestli je tento jejich úsudek správný, je ovšem jiná otázka. 

Pokud poklesnou výdaje spotřebitelů v USA, nebude to mít silný dopad na takové ekonomiky jako je čínská, jež podle všeho značně závisí na exportech do USA?
Do toho se nechci moc pouštět, protože domácí starosti Číny jsou do jisté míry určovány jinými determinanty. V nějaké fázi se čínská vládnoucí třída bude muset pustit do problému nedostatečné domácí poptávky. Jak to udělají, nevím. Je možné, že smršťující se americký trh je pobídne, aby přesměrovali své snahy na domácí ekonomiku. 

O tom je celá ta  diskuse ve Financial Times o „odpojení“.
Neznám čínskou ekonomiku tak podrobně, ale vím, že Číňané podle svých vlastních údajů vydávají na investice obrovské částky. Možnosti dalšího rozšiřování investic asi nejsou moc velké. Na druhé straně zvyšování spotřeby obyvatelstva vyžaduje značné přerozdělování příjmů, odlišný přístup k sociálnímu státu, jiný způsob poskytování veřejných statků a tak dále. Stručně řečeno, znamená to zcela nové promyšlení vztahu čínského vedení k pracující třídě. Přitom vyvstávají zásadní politické otázky a to není vůbec snadné. 

Mohl byste říci více o roli centrálních bank a jejich vazbách na stát?
Prožili jsme tři desetiletí liberalizace a globalizace. Od finančních institucí a všech, kdo jsou s nimi spojeni slýcháme, že stát je nevýznamný, že stát nemůže přebírat odpovědnost za trh a různé jiné otřepané fráze. Jakmile se ale objeví krize, jdou s čepicí v ruce za státem a žádají, aby je zachránil, jak se stalo v Británii při zhroucení banky Northern Rock8. Je tedy zřejmé, že argument o nevýznamnosti státu je ideologický. Skutečným problémem je pochopit, jak dnes stát funguje, jak se změnila jeho roleCentrální banky mají v této souvislosti velký význam. Stát stejně jako vládnoucí třída zde postupoval velmi chytře. Prosadili nezávislost centrální banky –tj. oddělení rozhodování o měně od volebního procesu, který poskytuje určité možnosti kontroly, což byl od nich inteligentní tah. Měnová politika se stala výlučným hájemstvím odborníků a veřejnost o ní nemá co diskutovat. To je nesmysl. Stejně tak, jako je daňová politika předmětem veřejné debaty, lidových požadavků a třídního boje, měla by jím být i měnová politikaJednou z věcí, které si v této souvislosti dostatečně neuvědomujeme je, že přes všechny deregulace posledních 20 až 30 let zůstal neohrožen monopol centrální banky na finální platební prostředek. Ve financích mohlo dojít k neuvěřitelným inovacím, ale jedině centrální banka má právo vydávat zákonné platidlo, na něž se nakonec proměňují všechny ostatní druhy peněz. Jinými slovy ideologie volného trhu chce mít volné trhy všude s výjimkou peněz. To je nejhlubší rozpor v samém srdci neoliberalismu. Pokud jste opravdový neoliberál, pokud opravdu věříte, že trh je tak úžasná věc, , pak byste ho také měli nechat organizovat peníze, protože peníze jsou klíčovou komoditou kapitalistické ekonomiky. Proč by měl být volný trh pro všechno s výjimkou peněz? Neoliberalismus nemá v konečném důsledku žádnou logiku. Když přijde na tuto otázku, ekonomové hlavního proudu považují každého, kdo by chtěl ponechat vydávání peněz na volném trhu, jednoduše za podivína. Ale když se zeptáte, proč by nemohla existovat obecnější regulace ekonomiky, jestliže existuje regulace peněz, nazvou vás „extrémistou“A tak je peněžní trh naprosto ovládán centrální bankou, která vydává zákonné platidlo a tím zásobuje ostatní banky hotovostí. To dává centrální bance obrovskou moc nad finančním systémem. Protože právě peníze centrální banky potřebují všechny ostatní instituce, aby mohly vyrovnávat své účty. Jsou konečným ztělesněním hodnoty, jak řekl Marx obecněji o penězích. Protože ovládá přísun peněz, může ústřední banka rozhodujícím způsobem ovlivnit úrokové sazby v celé ekonomice.
Měl bych ale zdůraznit, že i když je dnes centrální banka opravdu velmi mocná, pravděpodobně mocnější než kdykoli v dosavadních dějinách kapitalismu, neznamená to, že může dělat, co se jí zachce. Slabiny centrálních bank a omezenost jejich moci se vyjevily velmi jasně za katastrofy Northern Rock. Zajišťování peněz a hotovosti bankám se muselo podřizovat vnějším tržním tlakům a mohlo probíhat jen ve velmi úzkém rámci, který vytvářel rizika pro všechny účastníky. Nemyslím si, že z toho Bank of England vyšla s vlajícími prapory, protože její kroky pravděpodobně zostřily nedostatek hotovosti a nájezd vkladatelů na Northern Rock. 

Příklad Japonska podle všeho dokazuje, že se vládnoucí třída může dostat do jámy, z níž je velmi těžké vylézt. Druhá nejsilnější kapitalistická třída, navíc velmi samostatná, strávila těmito neúspěšnými pokusy 15 let. Někteří z autorů Financial Times vyjádřili nejasné obavy, že se do stejné situace může dostat vládnoucí třída USA. Nebo se podívejme na Northern Rock. Je neuvěřitelné, že britská vláda mohla přijít o polovinu peněz, které do této banky vložila. Z toho vyplývá, že situace je mnohem vážnější, než si někteří z nás mysleli v srpnu. Vy říkáte, že možnosti jednání státu v takové situaci mají určité meze.
Centrální banka je také banka. Může se to zdát přehnané, ale i centrální banka může zbankrotovat. Přinejmenším nemůže pořád přebírat bezcenná aktiva, protože její bilance začne vypadat velmi špatně. To souvisí s Bank of England a Northern Rock. Centrální banka půjčila bance Northern Rock na záruku jejími aktivy, což není nic jiného než různé hypotéky a jiné půjčky, které Northern Rock uzavřela v minulosti. Pokud by aktiva Northern Rock ztratila veškerou hodnotu, Bank of England by přišla o spoustu peněz. Určitě by už nemohla půjčit za podobných podmínek dalším dvěma nebo třem bankám beztoho, že by vážně poškodila své vlastní zdravíVynásobte to teď nějakým velkým číslem a uvidíte, před jakým problémem by mohl potenciálně stát Ben Bernanke ve Federálním rezervním systému. Banky USA získaly za posledních několik let tolik pochybného papíru, že ho teď mají celý kopec. Už z něj odepsaly 50 miliard dolarů a odhady dalších špatných úvěrů se pohybují mezi 200 a 500 miliardami dolarů, s divokými odhady v biliónech dolarů. Podle toho, jak se bude krize dál odvíjet, budou potřebovat na řešení problému další finance. Federální rezervní systém je nemůže poskytnout přímo, může ale sehrát klíčovou roli v organizování dodávky. Samozřejmě nakonec mohou do věci vstoupit jiné nástroje státu , zajistit další financování, prominout dluhy a tak dále. Ale to jsou krajní nouzové zásahy, jež obvykle přinášejí značné politické a institucionální náklady. Něco takového nechce vládnoucí třída dopustit, protože to velmi jasně vyjevuje povahu třídní moci a nejsou žádné záruky hladkého řešeníAbychom to řekli jinak, ústřední banky mají v současné krizi klíčovou roli, ale nemusí nutně vidět okamžité východisko z ní. To je klasický příklad rozporného kapitalistického vývoje. V okamžiku největší moci centrální banky jsou také vidět její fenomenální slabiny. Bernanke vypadá jako žalostná, větry bičovaná postava, která neví, jakým směrem se dát. To nesouvisí s jeho osobními slabinami ve srovnání s Alanem Greenspanem. Určitě má mnohem lepší akademickou kvalifikaci než Greenspan. Ne, věc je v povaze bouře, která ho obklopujeChci dodat poslední věc, o niž jsem se nepřímo zmínil už dříve. Myslím si, že by levice měla trvat na tom, že úvěr a měnová politika jsou legitimní oblastí kritiky, dotazování, veřejné debaty, třídního boje a radikálních požadavků. Měnová politika je pro současný kapitalismus zásadní. Právě kvůli rostoucí autonomii finančního systému, který narostl do tak obrovských rozměrů, si finance neprávem nárokují tvorbu měnové politiky a vyhlašují ji za záležitost odborníků. Přitom ale cenu za nepořádky způsobené financemi platí obyčejní lidé v USA, Británii i jinde. Levice by měla zdůrazňovat, že obyčejní lidé mají právo na racionálnější organizaci finančních záležitostí, která si bude brát k srdci jejich vlastní zájmy. Mají také demokratické právo hodnotit a kontrolovat úvěrovou a měnovou politiku.

© International Socialism, č. 117, prosinec 2007
Překlad z angličtiny Rudolf Převrátil


1 Převzatý anglický neologismus s orwellovským nádechem: „prime“ znamená prvotřídní, výborný, „subprime“ naznačuje, že jde o věc méně než prvotřídní, ale přesto (snad?) velmi dobrou. (Poznámka překladatele, stejně jako další poznámky.)

2 Smíšený (částečně veřejný, částečně soukromý) centrální bankovní systém USA, jehož členy jsou početné soukromé banky. Federální rezervní systém (zkráceně Federal Reserve, Fed) má ústředí ve Washingtonu a sehrává úlohu centrální banky Spojených států.

3 Další slovo orwellovského typu ze současného britsko-amerického bankovního žargonu. „Security“ znamená mj. bezpečnost, jistotu, ale také cenný papír (o němž se tím předpokládá, že je bezpečně zajištěn jinými aktivy). Pro jednoduchost bude v dalším používáno slovo „sekuritizace“ a jeho odvozeniny

4 Moody’s je společnost zabývající se finančním výzkumem, analýzami a hodnocením úvěrové důvěryhodnosti (ratingem) státních i komerčních institucí. Sídlí v New Yorku, podle Wikipedie má asi 40% podíl na světovém trhu úvěrového ratingu.
Citigroup je největší bankovní skupina Spojených států (podle vlastního tvrzení také celého světa) s velmi širokým rozsahem aktivit a služeb.

5 Opravdu velkým firmám mohou zůstat ze zisku i po zaplacení daní a rozdělení dividend značné částky, které lze použít na vlastní investice. Dělá se to např. tehdy, když podmínky bankovních půjček nejsou příliš výhodné (banky např. chtějí vysoký úrok). Některé velké koncerny si proto začaly zřizovat vlastní vnitřní "bankovní divize", které shromažďují část nerozdělených zisků od úspěšných divizí koncernu a půjčují tyto peníze na "vnitropodnikový úrok" jiným divizím, které se mají víc rozvíjet a musí investovat, nebo potřebují prostředky z jiných důvodů. Celý tento systém vnitřního přerozdělování je řízen vedením koncernu, je to jakýsi kapitalistický vnitropodnikový "makrosocialismus".

6 Dluhopis (také obligace, anglicky bond) – cenný papír, který přináší úrok. Vydává jej vláda nebo obchodní korporace, která se jím zavazuje vyplatit kupujícímu dlužnou částku peněz (jistinu) plus úrok ve stanovených termínech v budoucnosti.

7 Individuální disponibilní příjem – příjmy jednotlivce, které zbydou po všech základních výdajích (jako jsou výdaje na jídlo, oblečení a bydlení).

8 Významná britská banka zabývající se mj. obchodem s hypotékami, která v září 2007 ohlásila nedostatek likvidity a obrátila se o pomoc na Bank of England. Bezprostřední příčinou jejích vážných potíží je krize subprimových hypoték v USA a její další osud je v tomto okamžiku (konec ledna 2008) nejasný.

RP1 Nechejme AAA, je to standardní způsob a používá se to i v tisku. S "jedničkou s hvězdičkou" jsem se nikde nesetkal.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •