Mao Ce-tung se obrací v hrobě

Maoisté v Nepálu se rozhodli nechat svrženému králi majetek, ustavit v zemi demokracii a začít budovat kapitalismus.

Dva roky uplynuly od chvíle, kdy v Nepálu skončila občanská válka, rok a půl od národního usmíření. Šestnáct měsíců platí normální zákony, měsíc úřaduje zvolené Ústavodárné shromáždění a od 29. května 2008 je země bez krále. S převahou hlasů hraničící s všeobecnou shodou se z Nepálu stala republika.

Vše proběhlo až podezřele klidně. Žádné popravy, žádné lynčování. Sesazený král Gjánéndra neuprchl ani do Francie, ani do Saúdské Arábie, ba ani nezačal organizovat převrat, jak předpovídala indická média. Bez jakéhokoliv komentáře naložil svoji manželku do auta a odjel z vládního paláce do nedaleké rodinné vily. Pro věci si prý pošle. Shromáždění mu dalo na vystěhování patnáct dní a poslalo účet za elektřinu. Z paláce bude muzeum.

Nejen o krk, ale ani o dobré bydlo se exmonarcha strachovat nemusí. I po konfiskaci paláce mu zůstane několik hotelů, továren, letních sídel a polností, rozsáhlá sbírka uměleckých děl a luxusní vozový park – majetek movitý a nemovitý v součtu za dvě miliardy dolarů. Dle svých důvěrníků hodlá Gjánéndra setrvat v Nepálu a věnovat se podnikání.

V zemi přesto povládnou komunisté. A to ti nejradikálnější, maoistického vyznání. Že je to nemožné? V teorii snad. V nepálské realitě však bez potíží. Země zažila za posledních osmnáct let tolik změn, zklamání a zabíjení, že pojmy a škatulky pozbyly původního významu. I letmý pohled do historie umožní pochopit, proč dnes nechají revolucionáři krále naživu a v klidu budují kapitalistické hospodářství.

Pračándova cesta

Nepálské království spravovala 238 let rodina Šáhů. I po značnou část moderní éry přežívaly ve státě absolutistické pořádky a každý z monarchů opíral svoji moc o jednu ze sousedních velmocí: Čínu nebo Indii.

V druhé půli dvacátého století indický vliv naprosto převážil; dílem kvůli izolacionistické politice Pekingu, dílem dík hinduistickému vyznání nepálského obyvatelstva. Panovník zde vládl co vtělení boha Višnua. Jako takový měl svatou povinnost dbát nad uchováním starých pořádků – včetně tuhého kastovního systému – a bránit všem destabilizačním změnám. S výjimkou vysokohorské turistiky nepoznal tudíž Nepál většinu civilizačních vymožeností až do počátku devadesátých let.

Teprve bouře studentstva mezi léty 1991 a 1993 přiměly krále Bíréndru k přijetí konstituce, povolení politických stran a vypsání parlamentních voleb. Ty ovšem poznamenala řada skandálů: uplácení sčítacích komisí, kupování hlasů, ovlivňování voličů vesnickými stařešiny. Žádná ze vniklých koalic nebyla schopna překonat celé funkční období, jeden kabinet střídal druhý a nespokojenost s novými poměry narůstala. Lidé se v hledání alternativ rozdělili: část volala po návratu k absolutistické vládě, druhá po radikálních změnách. Z Komunistické strany Nepálu, jež sama zažila řadu otřesů, se za této situace oddělila revoluční buňka, která – po dvouletém působení v disentu – přešla k ozbrojenému způsobu boje.

Přijatá doktrína, nazvaná trochu krkolomně Marx-leninský maoismus – Pračándova cesta (podle nejvýraznější osobnosti a formálního vůdce hnutí), vymezila jako hlavní revoluční sílu rolníky. Proto se maoisté již od počátku soustředili na venkov.

Když v roce 1996 povstali, čítala maoistická síť sotva přes tisícovku členů. Postupnými boji v horském terénu, nabídkou pomoci i zastrašováním vesničanů získala desetinu ze sedmdesáti správních oblastí, kde vytvořila vlastní stát ve státě. Vznikly výcvikové tábory, primitivní zemědělská družstva, polní polikliniky i svérázné školy (LtN č. 35/2005). Negramotní horalové, zcela závislí na pastevectví či skromné sklizni, partyzány časem přijali a centrálním úřadům, jež o ně neprojevily nikdy v minulosti zájem, odepřely berně. Mnozí naopak začali vybírat vlastní revoluční daň od turistů.

Kdo se odmítl komunistické správě podřídit, byl přinucen. Na rozdíl od svých vietnamských či khmerských soudruhů Nepálci nesekali odpůrcům ruce; spoléhali se spíše na tlak kolektivu, který nenapravitelně vzdorné jedince vyobcoval. Proti strážcům pořádku v podhorských osadách však postupovali se vší brutalitou. Během deseti let násilného odboje shořely stovky policejních stanic; tisíce ozbrojenců byly uneseny, postříleny nebo zmrzačeny.

Zároveň se ve zbytku země prohlubovala politická nestabilita. Od roku 1994 do počátku nového století padlo dohromady osm vlád, obyvatelstvo hojně demonstrovalo a názory odborů i radikálního dorostu se stále více blížily maoistům. V červnu 2001 pak navíc korunní princ Dípendra, rozhořčen otcovým odmítnutím vybrané nevěsty, postřílel v opilosti devět členů rodiny a nakonec namířil zbraň proti sobě. Důvěra obyvatelstva ve staré pořádky, odvislá z velké části od posvátného charakteru monarchova postu, tím dostala další ránu.

Gjánéndrův pád

 

Gjánéndra, jediný, jenž Dípendrovo běsnění přežil, se rozhodl rozdrtit povstání silou. V listopadu 2001 byla proti odboji nasazena pravidelná armáda a v říjnu 2002 zrušena výlučnost ústavy coby prvního zákona země. Povstalci se z oficiálního pohledu stali teroristy, rebelie se změnila v regulérní občanskou válku.

Obětí na obou stranách rychle přibývalo. Ve dne řádili vojáci, v noci maoisté. Kdo odmítl spolupracovat s partyzány, stal se třídním nepřítelem; kdo k spolupráci svolil, byl prohlášen za nepřítele státu. Maoistické oddíly se rychle přesouvaly a vojáci, znechuceni marným pronásledováním, si vybíjeli zlost na zůstavších vesničanech.

Dne 1. února 2005 provedl Gjánéndra, znechucen krachy četných vyjednávání, palácový převrat: přerušena byla telefonní spojení, uzavřena letiště, zakázány politické strany a do tiskových kanceláří nastoupili cenzoři.

Zasazení občanské války do kontextu boje proti terorismu získalo Gjánéndrovým stoupencům zbrojní dodávky v hodnotě devětadvaceti milionů dolarů ze Spojených států, nebojovou techniku z Británie a ohromné množství válečného materiálu z Indie. Čína oproti předpokladům zaujala vůči odboji odmítavý postoj a navzdory četným požadavkům žádnou oficiální podporu neposkytla. Komunisté však využili podzemní sítě (včetně dětí) k masivním krádežím. Překvapivé útoky na královské zbrojnice, jakož i samovýroba provizorních výbušnin, jim pomohly nerovný poměr vykompenzovat. V půli roku 2005 již maoisté kontrolovali šedesát procent nepálského území.

Mezitím se brutalita a omezování osobních svobod začaly příčit i druhdy prokrálovským skupinám. Během jara 2005 navázali styky s partyzány představitelé zakázaných stran a na počátku loňské zimy stála proti Gjánéndrovi široká politická fronta: od umírněných monarchistů až po stalinistickou levici (LtN č. 48/2005). Když potom přišlo za jarních protestů nařízení „střílet na vše, co se nebezpečně hne“, dalo se tušit, že režim spěje ke svému konci.

Král si naštěstí v nejtěžší chvíli zachoval zdravý rozum. V polovině dubna 2006, po několikadenních pouličních bojích a protestech před branami paláce, se dobrovolně zřekl stěžejních pravomocí a předal správu země koalici demokratických sil. Prozatímní premiér Giridži Prasád Koirála nabídl povstalcům okamžitě klid zbraní a zahájil jednání o míru. Deset let občanského konfliktu nepřežilo třináct tisíc lidí; jednu třetinu povraždili maoisté, zbytek armáda převážně za posledních pět let.

Žádný skok nebude

Maoisté tedy dosáhli svého. Namísto dokončení revoluce bojem však Pušpa Kamal Dahál, což není nikdo jiný než soudruh Pračánda, přislíbil „novou válku idejí“ a zavádění v odboji osvědčeného sociálního systému do všech venkovských oblastí. Únava otupila třídní konflikt a při útěku před vládním vojskem si každý přílišné teoretizování rozmyslí. Maoističtí předáci navíc nejsou muži z lidu jako pomyslné čínské vzory ani zabednění fanatikové jako Pol Pot. Vidí, kam se dostala Čína a kam Kambodža.

Nikdo dnes nemůže také přehlédnout, jak občanská válka zem zubožila. Nefunguje infrastruktura, elektrický proud využívá pouze čtrnáct procent domácností, šestašedesát procent populace neumí psát ani číst a jenom desetina obyvatelstva sleduje televizní zpravodajství. Pračándovi lidé na venkově nechtějí rabovat paláce, ale v poklidu pracovat. Maoisté ve městech jsou zase příliš zvyklí na drobné spotřební slasti.

Nic naplat, žádný Velký skok nebude. Maoisté dnes tvoří dominantní sílu v sedmičlenné koalici. Do třiceti měsíců slíbili sepsat novou ústavu sekulární a rovnostářské republiky, dle níž pak proběhnou volby. Neví se, co bude s třiadvacetitisícovou guerillovou armádou, jejíž zbraně dnes z části hlídají pověřenci OSN a z části maoističtí předáci. Neví se taktéž, jak se povede Pračándovým soudruhům v Indii, již nyní bojují ve státech Čhatisgarh a Bíhár. S téměř stoprocentní jistotou však v Nepálu přetrvá soukromé vlastnictví, parlamentní demokracie i relativně otevřený politický systém. Maoističtí předáci již skupují lukrativní pozemky. Nikdo dnes nevzpomene, že původním Pračándovým vzorem byla peruánská Světlá stezka. Portréty Stalina, Lenina a Maa Ce-tunga jsou k uzření stále méně a Velký kormidelník se kvůli Nepálu nejspíše obrací v hrobě. Bohudík.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •