Již tři roky ztrácí americká vojska kontrolu nad územím Afghánistánu, zatímco odboj Afghánců stále sílí. Americká vláda i nadále pokračuje v navyšování počtu vojsk, započatém G.W. Bushem. V únoru nařídil Barack Obama Pentagonu, aby zdvojnásobil počet amerických úderných brigád o dalších 17 000 nových vojáků. Počet amerických vojáků v Afghánistánu tedy již dosahuje 30 000.
Mínění Afghánců – dříve jasně podporujících okupaci USA/NATO – se nyní zásadně změnilo. Podpora obyvatelstva zmizela především kvůli narůstajícímu počtu obětí v důsledku sílící války. Kábulský politický analytik Waheed Muzjda sdělil křesťanskému vědeckému časopisu Monitor, že „…minimálně polovina obyvatelstva je krajně podezíravá k novým vojskům. Amerika bude muset zaplatit rozsáhlou propagační kampaň, aby si je opět získala.“
Anand Gopal – kábulský zpravodaj – vypráví Davidu Whitehousovi o šíření války a o reakcích Afghánců na ni:
Jaký bude dopad navýšení počtu amerických vojsk na vojenskou situaci a na úsilí získat si pro válku podporu obyvatel?
Nová vojska budou znamenat dvě věci: více vojenských obětí a více civilních obětí. Většina civilních obětí jsou důsledkem leteckých útoků a je zde rozšířen mylný názor, že větší počet vojáků na zemi bude znamenat méně operací ve vzduchu. Ve skutečnosti tomu však bude spíše naopak. Většina leteckých útoků totiž souvisí se strategií tzv. těsného spojení vzdušných sil s pozemními operacemi, kdy si bojující vojáci přivolávají leteckou podporu. Vzdušné údery jsou prováděny na podporu pozemních vojsk. Proto více vojáků na zemi bude znamenat také více leteckých útoků. V důsledku toho bude více vojsk znamenat také více civilních obětí a zničených domů.
Prudký nárůst obětí pozorujeme již několik let. Není to proto, že by američané nějak změnili svou strategii. Je to prostě důsledek narůstajícího počtu vojsk. Nejtěžší boje probíhají v Paštunských oblastech na jihovýchodě. Paštuni v těchto oblastech jsou největšími odpůrci navyšování vojsk, a to z jednoduchých důvodů. Neboť to znamená větší krveprolití, více obětí a tvrdší odvety ze strany Talibanu. Na severu, který je osídlen jinými etnickými menšinami, má vojsko mnohem větší podporu. Důvod je opět jednoduchý: vojska nebudou rozmístěna zde, ale spíše v nestálém jihu. Navíc tyto etnické skupiny vidí v západních silách nárazník proti Paštunům a Talibanu.
Etnické rozdíly v Afghánistánu jsou velmi hluboké. Na rozdíl od Iráku, kde byl v době americké invaze pouze malý rozdíl mezi Sunnity a Šíity, je afghánská společnost hluboce rozdělená krvavou občanskou válkou, která proběhla v 90. letech. Jizvy z této války se dosud nezahojily. Tádžikové a Hazárové ve většině případů podporují západní vojska, zatímco Paštuni bojují proti nim. A protože severní oblasti (kde Tádžikové a Hazárové převládají) jsou mnohem klidnější, dochází zde také k rychlejšímu ekonomickému rozvoji.
Během 30ti let války významně narostla afghánská města, takže 30% z afghánské 27 milionové populace dnes žije v městských centrech. Jaký vliv to má na strategii USA? Zatímco v posledních letech byla vidět migrace do měst, např. Kábul zažil největší nárůst obyvatel až po pádu Talibanu. Afghánistán je však až na 181. místě ze 199 zemí, seřazených podle (procentuálního) počtu obyvatelstva, žijícího ve městech. Pro srovnání, Irák je na 68. místě. Afghánská města jsou v našem měřítku extrémně malá. Např. Kábul má jen 500 000 obyvatel. Většina městských center, obzvláště v paštunských oblastech na jihu, je tak drobná, že připomíná spíše malé vesnice ostatních zemí. Např. hlavní město provincie Logar má pouze jednu křižovatku s několika obchody.
V provincii Wardak, kam se nedávno přemístilo 1 500 nových amerických vojáků, žije ve městech pouze 0,5 % populace. Americká vojska a afghánská vláda tu kontrolují hlavní město – největší město v provincii, které má 3000 obyvatel. Většina venkova však buďto není ovládána nikým, nebo je pod kontrolou Talibanu. Podobná situace však vládne ve většině ostatních paštunských provinciích. Jde o to, že společnost je zde složena výhradně z rolníků. To je zcela odlišná situace, než jaká vládne v Iráku. Jestliže získáte kontrolu nad hlavními provinčními městy, jako je Falluja nebo Basra, jste schopni rozšířit tuto kontrolu i na okolní vesnice, které jsou na městech závislé. Ale v Afghánistánu neznamená vláda nad několika provinčními městy vůbec nic. To je problém, kterému čelí Afghánská a americká vláda. Získat úplnou kontrolu v zemi by znamenalo mít vojska v každé vesnici. Bylo by tak potřeba stovky tisíc vojáků, kteří by byli rozmístěni v každé vesnici – tvořené šesti či osmi domy. A to by bylo pro vesničany, z již zmíněných důvodů, naprosto nepřijatelné.
Ztotožňují se měšťané, bojující proti okupaci, s Talibanem, nebo se od něho distancují?
Taliban je především silou, opírající se o rolníky. Má sice řadu sympatizantů ve městech jako je Kandahar či Kabul, ale to se dá vysvětlit spíše rozsáhlou migrací vesničanů do těchto měst. Taliban svou politiku přizpůsobuje výhradně vesnickému obyvatelstvu a jejich světový názor je silně ovlivněn vesnickým způsobem života. Mnoho odpůrců americké okupace, kteří žijí ve městech, se z těchto důvodů s Talibanem neztotožňují.
Na západě lidé často vidí Taliban jako sílu, která vnucuje lidem své puritánské zásady proti jejich vůli. Ve skutečnosti je však ideologie Talibanu pouze odrazem ideologie paštunských vesničanů. Nikde v celé paštunské oblasti není možné spatřit ženu bez závoje. Vlastně zde nezahlédnete vůbec žádnou ženu, neboť ženy jsou uvězněny ve svých domovech. Taková je zde realita bez ohledu na přítomnost Talibanu. Většina paštunských vesničanů, se kterými jsem se setkal, jsou proti vzdělávání dívek v nadpubertálním věku.
V tradiční Afghánské společnosti drží všechnu půdu a moc vesničtí vůdci a kmenoví náčelníci. Jenže v letech sovětské invaze (1979 – 89) byla tato kmenová struktura částečně prolomena. Sověti proti těmto kmenovým vůdcům bojovali – zabíjeli je a snažili se rozbít jejich systém vlastnictví půdy. Byla to součást strategie komunistů, kteří usilovali o modernizaci ekonomiky a podřízení venkova městům.
Kmenoví náčelníci se bránili a snažili si uhájit svou půdu a své bohatství. K tomuto účelu rekrutovali islámské učence – mullahy. Mnoho vesnických vůdců a náčelníků bylo postupně zabito či kooptováno, zatímco mullahové byli štědře podporovaní americkou vládou. Tyto okolnosti umožnili mullahům, aby se staly samostatnou sociální silou. Zůstaly však zcela svázáni venkovským způsobem života a jeho mentalitou. Když Taliban vstoupil roku 1996 do Kábulu a chopil se moci, většina jeho členů nikdy předtím neviděla město. A tato situace přetrvává dodnes.
Když Taliban v 90. letech vznikl jakožto síla nahrazující moc afghánských válečníků, měl úzký náboženský rámec a významnou mocenskou základnu našel pouze v jediné etnické skupině v zemi – v paštunech. Nyní však bojuje s vnějším nepřítelem. Snaží se nyní Taliban oslovit také ostatní složky společnosti?
Protože ideologie Talibanu je odrazem ideologie paštunských vesničanů, je ostatními chápán jako nepřátelská síla. Paštunský způsob života se významně liší od života, řekněme, Házarů z horských oblastí. Pokud cestujete v Hazarské oblasti, můžete např. spatřit ženy, pohybující se mimo dům a dokonce ženy, které nenosí šátek. Hazarové jsou navíc Šíité, zatímco Paštůnové jsou Sunnité. Taliban prosazuje specifickou školu sunnitského islámu, zvanou Deobandi.
Taliban byl v 90. letech v Paštunských oblastech podporován jako lidová síla, bojující proti válečníkům. Avšak v nepaštunských oblastech se setkával s divokým odporem. Tato dynamika existuje dodnes. V nepaštunských oblastech se Taliban téměř nevyskytuje. Ideologie Talibanu se za posledních několik let skutečně trochu změnila. Taliban častěji používá nacionální hesla (např. vyžeňme cizí okupanty apod.) a hodně mluví o své specifické interpretaci Islámu. Naprosto však nedokáže rozšířit svůj vliv mimo Paštuny. Nepaštunské etnické skupiny vidí Američany jako menší zlo než Taliban, neboť američané se nepokoušejí od základu změnit jejich způsob života, jak se o to pokoušel Taliban v 90. letech. Jestliže se tyto etnické skupiny obracejí proti americké okupaci, vytváří si k tomu vlastní organizace, které nemají nic společného s Talibanem. Protože si nedokáže získat ne-paštunské obyvatelstvo (které tvoří 60% společnosti), nemůžeme tedy chápat Taliban, jako národně osvobozenecké hnutí.
Taliban nemůže být považován dokonce ani za paštunské národnostní hnutí, jak se často říká. Afghánistán má dlouhou historii paštunského nacionalismu. V Afghánistánu je 12 milionů Paštunů a v Pákistánu jich je 25 milionů. Mezi všemi Paštunci je velmi rozšířena idea vytvoření sjednoceného „Paštunistánu“. Na obou stranách hranice je mnoho nacionalistických skupin, které mají největší podporu především v městském obyvatelstvu. Taliban nikdy nemluvil o Paštunistánu a kdykoli jsem se na toto téma ptal nějakého Talibanského velitele, vždy se to snažil bagatelizovat. Talibanská vláda v 90. letech neudělala žádné kroky k vytvoření Paštunistánu (neboť je pochopitelné, že Pákistán – patron talibanských principů – by byl jasně proti). Taliban je prostě jen islámské hnutí, které má podporu Paštunců a hlásá velmi paštunskou verzi Islámu.
