Druzí čtyři z Jihlavy

Poté, co byla sjednocená kinematografie, které vděčí za svůj úspěch i česká nová vlna, po r. 1989 slavně rozkulačena a po částech privatizována do rukou podnikatelů s filmem, nebylo se z původní české produkce pomalu na co dívat. Je proto jistě osvěžující být svědkem resuscitace alespoň původního dokumentárního filmu, i když mluvit hned o renesanci je zřejmě předčasné.

Hlavní dva české festivaly dokumentární tvorby – Jeden svět a Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava – bývají zpravidla dobře obsazeny. Výhradně u prvního z nich je však znát, že uváděné filmy s jasným sociálně-kritickým pohledem přesahují možnosti samotných organizátorů. Po takovém filmu pak často následuje chaoticky vedená diskuse, ve které se vybraní panelisté snaží divákovi všemožně vyvracet či převyprávět právě viděné, se sugestivním odkazem na to, jak jsme čtyřicet let trpěli a jistě nechceme znovu (vzpomeňme tu Osvobozeného divadla, ve kterém se trpělo bezmála čtyři sta let). Je-li pak divák dostatečně konformní, nechá se z filmových běsů rád vysvobodit laskavým poučením odborníka a takto duševně očištěn vychází ze sálu uspokojen tím, jak se opět nenechal ošálit. Slouží ke cti ředitele jihlavského festivalu Marka Hovorky, že při banálních výpadech českých novinářů proti levicovosti uváděných dokumentů stál pevně za svým výběrem. Americký filmový teoretik a pedagog a člen letošní festivalové poroty v Jihlavě Bill Nichols šel pak ještě dál, když na podobnou připomínku opáčil, že „tady takových (levicových) dokumentů moc neviděl“ a k východoevropským filmům doslova poznamenal: „nejsou ani tak o širších společenských tématech, ale spíš o problémech jednotlivců“. (Dokumenty nemají sílu společenské změny. dok.revue 5, s.1).

Nechci brát panu Radovanu Holubovi jeho iluze o opaku. Ke své recenzi letošního jihlavského festivalu (Čtyři z Jihlavy, Literární noviny, č. 46, r. XX, s. 17) si vybral tři české filmy, ke kterým přidal pouze jeden zahraniční snímek ruského režiséra.

V poněkud zúženém výběru sice Holub uvádí na prvním místě Marečkův Auto*-Mat, tento snímek však nijak nehodnotí a zřejmě jej tak nechal chladným. Škoda, Mareček totiž není jen zdatným filmařem, ale hlavně přistupuje poctivě ke zpracování zvoleného tématu. Dokázal to již svými předchozími filmy Hry prachu a Zdroj, ale hlavně délkou natáčení Auto*-Matu, kdy se ze záměru natočit film vyvinula celá občanská iniciativa. Jen výjimečně se může divák od českého filmaře dozvědět něco víc o problémech automobilového průmyslu jako takového, jeho (a nejen jeho) zacyklené výrobě pro výrobu, uměle stimulované poptávce a obtížnosti najít systémová řešení. Přes všechny možné námitky je právě v tomto Mareček výjimečný. Spoléhat se proto u recenze jen na dryáčnický popis viděného („filmaři a aktivisté kráčeli podél magistrály a pak vběhli do vozovky, čímž se dopustili přestupku a policisté akci zmařili“, „filmaři začali navštěvovat pražského primátora“, „první scénou je návštěva…“, „druhou scénou je návštěva…“, „třetí scénou je návštěva…“) sice může vést k rychlému zaplnění stránky, o filmu samotném však nevypovídá téměř nic. Zvláště dojemné je pak sledovat, jak recenzent sám sebe ujišťuje, že „jejich (aktivistů) zájmem není zarazit automobilismus“.

Druhým filmem, který Holub vyzdvihuje je Doba měděná, dokument z měděných dolů v Zambii. Film byl natočen na zakázku organizace Bankwatch, která sleduje transparentnost vynaložených finančních zdrojů. V tomto případě šlo o peníze Evropské investiční banky, jenž pomáhá privatizovat měděné doly v zambijské provincii Copperbelt, a které měly být použity též pro rozvoj místních komunit. Téma jistě zajímavé ke zpracování, zvláště když je zřejmé, že dotační prostředky z Evropy se ke svým dárcům, jak už to v těchto případech bývá, ani nedostanou a končí na kontech privátních firem. Autoři filmu však jakoby sami ani nevěděli, co vlastně natočit (a nejde jen o bránění v natáčení). Podobně tak i Radovan Holub sice filmem poznává, že „kvalita života běžných lidí se privatizací spíš zhoršila. Veřejnou dopravu, zdravotnictví a školství, dříve dotované státem ze zisku z mědi, soukromí majitelé (většinou švýcarská, kanadská nebo australská konsorcia, expandující měď přes Jihoafrickou republiku) ruší nebo drasticky omezují“, nicméně, privatizací se podle něj „ukončuje čtyřicetiletý hornický socialismus, produkující kromě mědi výrazné ztráty“ (ztráty komu a čeho už není třeba uvádět). „Socialistický koncept, který zjevně není schopen života“ je pak triumfálně demaskován v odkazu na „dobu, kterou někteří z nás mají ještě v neblahé paměti, kdy každý, kdo chtěl pokrýt střechu měděným plechem, musel podplácet úřady i dodavatele“. Z filmu a celkové úrovně diskuse po jeho projekci mohl divák nabýt dojmu, že jinak jistě záslužný Bankwatch potřeboval vykázat činnost, a tak dopomohl mladým filmařům k cestě do Afriky. Ti k složitosti tématu nepřistupují nijak aktivně, zástupce Evropské investiční banky nechají hovořit téměř bez otázky a při výpovědi postižených mají uklidňující aha…, nicméně Holubovi to zjevně stačí k tvrzení, že „film dosáhl v omezených podmínkách maxima“. Výstižněji zhodnotil dokument český zástupce Bankwatch, když se k obecenstvu vyjádřil, že filmaři nebyli od organizace nijak úkolováni a v tak je film ani nezklamal…

Další Holubem adorovaným snímkem je Vítejte v KLDR od dokumentaristky Lindy Jablonské. Holub jej dokonce přiřazuje „k tomu nejlepšímu z letošního jihlavského festivalu“. Film jsem doposud neviděl, mohu proto jen citovat z článku Holubova kolegy, novináře Tomáše Feřteka (O čem nejsou české dokumenty. dok.revue 6, s.1), který „Příběh KLDR“ oceňuje, nicméně uvádí, že snímek nijak zvlášť nevybočuje z řady ostatních českých dokumentů. K těm Feřtek obecně poznamenává: „český dokumentární film je kultivovaný, zahleděný do minulosti, do nejrůznějších všednodenních bizarností, často zábavný, ale chybí mu radikálnost a odvaha“ a k jejich českým tvůrcům: „dokumentaristům chybí odvaha k subverzi, důsledně se vyhýbají politice a sociální témata, pokud už si je autoři vyberou, pojednávají mimořádně krotkým způsobem“. Film Jablonské pak nepřímo srovnává se snímkem polského režiséra Andrzeje Fydika Příběhy z Yodoku, který severokorejské téma pojímá „bez obcházení a vlídného humoru“.

Vedle Holubovy čtyřky z Jihlavy si dovolím postavit další čtyřku, která letos Jihlavou prošla, bohužel bez větší naděje dostat se do distribuce českých kin.

Nejblíže k tomu má zřejmě Michael Moore se svým nejnovějším hitem O kapitalismu s láskou. Nepřítelem mu však v českých zemích může být paradoxně právě pravdivost jeho obsahu, která se už nějaký ten měsíc ukazuje v probíhající hospodářské krizi. A tak stejně jako jeho předchozí snímek Sicko kazil dojem zrovna urputně protlačované Julínkově reformě zdravotnictví, a možná proto se v kinech zrovna moc nehrál, může stejné opomenutí přijít na Moora i tentokrát. Byla by to však věčná škoda, Moore je opravdu ve formě a je až neuvěřitelné, co všechno tenhle chlapík sám zvládne. I když, hodilo by se vyslyšet jeho výzvu a trochu mu s tím pomoct! Co však v situaci, když je považován div ne za lháře a zrádce společné věci?! Pomohu si opět citací Billa Nicholse, který k otázce Moorových filmů řekl: „V pravici obecně existuje tendence, která brání progresivním filmařům stát se součástí společenské debaty, protože na ně bývá útočeno neopodstatněným způsobem, ale základním argumentům není dopřáno sluchu“.

Dalším z doporučení je bezmála tříhodinový dokument kanadského samouka Richarda Brouilletta Obklíčení demokracie v osidlech neoliberialismu. Bohužel se nedá očekávat, že by tato „precizní černobílá kompozice mluvících hlav“ byla někdy v distribuci. Jde o dílko vskutku menšinové, ve kterém je forma maximálně podřízená přesně zaměřenému tématu neoliberalismu, jeho příznivců a kritiků. Kamera je statická, střih téměř žádný a tak má snímaný dost času jasně formulovat své myšlenky. Záběry jsou přitom mnohdy tak dlouhé, že je řečník nucen předložit divákovi doslova všechno co ví, což nechtěně odhaluje povrchnost a až tragikomičnost neoliberální víry. To když se např. od mladého neoliberálního komsomolce, jinak jakéhosi odborníka či konzultanta, dozvídáme, že problém znečištění řek by vyřešila jejich důsledná privatizace. Celá následná diskuse po filmu spočívala v tom, že přítomný režisér dostal jednu otázku a jedno ponaučení ve smyslu, že odstraněním neoliberalismu se přece problémy ještě nevyřeší a socialismus, jak všichni víme, nefunguje. Film byl tedy pochopen ideově správně a divák se opět nenechal nachytat licoměrným režisérem.

Málokdy se podaří spojit subverzivní akci s lehkostí, odvahou a humorem, jak je to běžné u dvojice aktivistů v americkém filmu Yesmeni opravují svět. Když v indickém Bhópálu uniklo jedné prosincové noci r. 1984 z továrny společnosti United Carbide celkem 40 tun smrtícího methylisokianátu, bylo v důsledku katastrofy postiženo na půl milionů lidí (20 tisíc lidí bylo zabito, 15-20 jich doposud každý měsíc umírá na následky nemocí). Společnost, vedena zásadou privatizace zisku a socializace ztrát, se obligátně snažila celou záležitost zamést pod koberec, a tak jen málokdo mohl věřit v alespoň částečnou kompenzaci obětem. Náhle však přišla vskutku ohromující zpráva. V přímém přenosu odvysílala BBC a po ní i další stanice rozhovor s mluvčím chemické společnosti (dnes již Down Chemical Company), ve kterém uvedl, že firma přijala za bhópálskou tragédii plnou zodpovědnost a rozhodla se vyčlenit na odškodnění doposud nevídaných 12 bilionů dolarů. Jak se však obratem ukázalo, údajným mluvčím byl aktivista skupiny Yesmeni, a měl tak s chemickou společností pramálo společného. Daleko více zneklidňující, než že šlo o aktivistický počin, kdy se v podstatě neznámým lidem podařilo znevěrohodnit mediální obraz, byly reakce dotčené strany. Společnosti Down Chemical Company se v důsledku (i když jen zdánlivého) přijetí odpovědnosti za katastrofu a snahy odškodnit postižené, propadly akcie na burze, což jen potvrdilo domněnku, že z hlediska firemního zájmu a jejich komparativních tržních výhod by se podobná snaha o přiznání viny a nápravu škod neměla vůbec konat. Aktivisté, kteří v danou chvíli předvedli, jak by se k celému neštěstí mělo přistupovat, byli popotahování za zneužití důvěry postižených a bylo jim vyhrožováno soudem. V závěrečné scéně příběhu se proto vydávají do Indie, aby se sami přesvědčili, že postižené jejich akce naopak povzbudila k dalším občanským aktivitám.

Už na případu New Orleans, zdevastovaného hurikánem Katrina, jsme si mohli ověřit, kam vede zeštíhlený stát a obec, jež nedisponují prostředky a ani sílou pomáhat místním lidem. Kdo měl vlastní automobil, mohl v dlouhých kolonách město pomalu opustit, kdo ne, měl tu pochybnou čest zůstat na střeše zaplavených domů. Když se tyto málo solventní nájemníky přece jen podařilo někam odsunout, po opadnutí povodňové vlny se náhle zjistilo, že nemají kam jít. Ne že by jejich domy nestály, ba nemusely být hurikánem ani poškozeny, ale jaksi se už s nimi v nových developerských projektech a plánech městské správy nepočítalo. A právě toto je chvíle pro novou diverzní akci Yesmenů. Na pódiu a u mikrofonu schůze „dárcovské“ organizace složené převážně ze ctihodných představitelů obce a budoucích investorů se objevuje povolaný vládní úředník, který upravený a s pěstěným zevnějškem má tu radostnou čest tlumočit přání nejvyšších, totiž, aby se všichni obyvatelé postiženého města….mohli spokojeně vrátit zpět do svých domovů. V sále to zašumí, problém je náhle vyvržen a nikoho už nemusí zajímat, že jde jen o další „podfuk“ aktivistické skupiny. Škoda, že se podobné schůze po zatopení pražského Karlína neúčastnil taky nějaký český Ano pánové, mohl tak dát větší naději místním lidem (z nichž bylo mnoho Romů) a nám ostatním více otevřít oči.

V neoliberálním diskursu panuje přesvědčení, že jde o neměnný a skoro přirozený zákon, se kterým mají naše identity jen málo společného a jehož vývojové zákonitosti (sic!) můžeme jen stěží ovlivnit. Znovu se nám podsouvá, že od starého zkostnatělého socialistického k novému flexibilnímu zdravému musíme projít jakýmsi ponurým údolím šokové terapie. Americká autorka Naomi Klein (u nás známá hlavně knihou Bez loga), staví tuto teorii ve své nové publikaci Doktrína šoku z hlavy na nohy, když argumentuje, že to není nutnost, ale strach, který je zpravidla vyvolán počátečním šokem, jenž vymezuje bitevní pole jednání pro nastávající plánované změny. Lidé potřebují být vystrašeni něčím děsivým (hrozba teroristických útoků nebo zničení svého okolí necitlivou přestavbou), aby pak byli uklidněni zdánlivým kompromisním návrhem řešení (omezení osobní svobody za účelem posílení bezpečnosti, přestavba okolí sice podobně zničující, ale v porovnání s navrhovaným již přijatelná), a tak mohlo být dosaženo zamýšleného cíle. Pokud dnes, 20 let od listopadových událostí, hovoří Václav Havel o návratu plíživé totality, můžeme si Doktrínu šoku připodobnit k pověstnému „hodnému“ a „zlému“ policajtovi, kdy je ten „zlý“ vždy o krok napřed a klestí tak tomu „hodnému“ cestu k úspěchu.

Ano, pan Radovan Holub má nakonec pravdu, staronové heslo jihlavského festivalu Myslet filmem neztratilo ani letos nic ze své aktuálnosti.

Odkazy:

Dok. revue na festivalu, č. 5

http://www.dokument-festival.cz/files/zk_news_102_3162_23a8d73f.pdf

Dok. revue na festivalu, č. 6

http://www.dokument-festival.cz/files/zk_news_102_3163_ed1530c6.pdf

Čtyři z Jihlavy

http://www.literarky.cz/kultura/film/1582-tyi-z-jihlavy

 

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •