Šedá, nikoli zelená planeta

Chtěl bych tímto článkem reagovat na článek „Zelená, nikoliv černá planeta“ Martina Šaffka. V jeho článku lze nalézt řadu zajímavých námětů k přemýšlení. Bohužel, rozsah tématiky poněkud přesahuje tento časopis, ale i knižní až slovníková vydání. Z tohoto důvodu jsem si dovolil jen krátce zapsat několik poznámek. Trochu podrobněji bych se problematice věnoval někdy příště.

Význam životního prostředí nabývá na významu stejně jako míra jeho devastace. Bohužel zatím studie o příčinách změny životního prostředí neprokázaly pouze jediný zdroj a to člověka. Dojde k tomu až v okamžiku, kdy lidstvo vyhyne. Faktem je, že zájem obyvatel Země o životní prostředí roste a vlády s tím něco musí dělat. V záplavě publikovaných nápadů by člověk lehce nabyl dojmu, že je to vše vlastně vyřešeno. Bohužel setrvačnost myšlení a nedostatečnost koncepce a politiky vedoucí k omezení změn životního prostředí je reálné řešení v nedohlednu. 
Problematika dopravy je dosti ožehavá. Stran argumentů o těchto obtížích doporučuji laskavé pozornosti čtenáře díl „Danajský dar“ seriálu Jistě pane ministře, kde je jistý nástin této problematiky z politického pohledu parlamentní politiky. K řešení lze dojít prosazením a udržením politiky dopravy. Tato politika je však v rozporu se zájmy silných lobbistických skupin, které by bylo nutno eliminovat. Vzhledem ke značné setrvačnosti myšlení a amortizaci nákladů by musely být schváleny a udrženy zákony, které vstoupí v platnost až za delší časový okamžik (horizont 5-50ti let, principielně podobně jako normy EURO o emisích v nákladní dopravě, na které se mohou výrobci předem připravit). Na základě této politiky by bylo možné preferovat hromadnou dopravu ve městech, plně obsazená osobní auta, racionalizací přepravy omezit cesty nákladních vozidel bez nákladu a zvýšením plynulosti provozu výstavbou vhodně navržených a dimenzovaných komunikací postupně snížit spotřebu energie na přepravu. 
Vhodnou kontinentální politikou by bylo možno optimalizovat přepravu železnicí. Situaci komplikuje, na rozdíl od automobilové přepravy, jistá nejednotnost rozchodu železničních cest. Představme si, co vše by se muselo stát, aby se podařilo vybudovat vysokorychlostní železnici v rámci euroasijského kontinentu, schopnou přepravovat jak osoby, tak náklad. Jenom představa rozhodnutí politiků že se budou budovat koleje jediného rozchodu, je dle mého soudu utopií. Že takové řešení bude velkorysé (tedy když už by se trasovala nová cesta, že se zvolí podstatně větší rozchod, aby se podstatně zvýšila kapacita těchto cest, např. rozchod 3,5 m, který by umožnil vedle sebe posadit až 10 cestujících) lze s úspěchem pochybovat. Když se v roce 1900 začala rozšiřovat pražská kanalizace, velkorysé a prozíravé (dnes by se řeklo megalomanské) plány počítaly se zatížením 1,3 milionu obyvatel, ač tehdy Praha jich měla méně než 500 tisíc. Po sto devíti letech vidíme, že velkorysé a prozíravé plány mají své opodstatnění. Budoucí technologický a doufám i duševní růst, velkorysost a prozíravost řešení budou v budoucnu významným činitelem v boji o přežití lidstva. Tento boj se nebude vést o přírodu, ale spíš o existenci lidstva ve značně se měnících podmínkách okolí, které pro něj nebudou zdaleka tak příznivé jak jsou dnes. 

Čistá elektřina

U všech zdrojů elektřiny je její zisk problémem „něco za něco“. Zatím se nám nepodařilo vytvořit zdroj elektrické energie, který by byl kapacitně spolehlivým a zároveň byl ohleduplný k přírodě. V dnešní době je v módě prosazovat tzv. ekologické zdroje elektřiny jako jsou větrné elektrárny, fotovoltaické panely nebo vodní elektrárny. Nemluví se již tolik o důsledcích jejich využití. Pokud například větrné elektrárny nemají dostatečně silný akumulační člen, který je schopen zálohovat jejich dodávku, může se blackout, vzniklý v Německu před několika lety z důvodu náhlého roztočení těchto větrných elektráren, mající za následek přetížení a vypojení rozsáhlé části evropské rozvodné sítě, stávat podstatně častěji k veliké nespokojenosti všech ekologicky zaměřených občanů, kteří chtějí využívat všech civilizačních výhod, aniž by v praxi předvedli, že nejekologičtější je ta energie, která se nespotřebuje. V článku popisovaný nápad vybudování solárních elektráren typu Andasol a přenášení vyrobené energie do Evropy bych viděl několik obtíží. Jednak je to externalizace výroby energie pro Evropu využíváním území s koloniálním vlivem, zadruhé účinnost zařízení je 16% při přeměně na elektřinu (tepelné elektrárny 23-30%), nestabilitu výroby energie (v noci zařízení nepracuje) a také bych se obával většího poškození odrazových ploch vlivem písku a prachu unášeného větrem. 
Rád by na tomto příkladě demonstroval problematiku výroby elektřiny. Uhelná, jaderná, mazutová, geotermální nebo tato solární elektrárna mají stále jeden systém společný – tím je ohřev média (obvykle vody) a následně přeměna energie v turbíně, kterou je roztáčen alternátor. Jednoduše řečeno, buď se přikládá uran, nebo uhlí, nebo mazut, nebo minerální voda či slunce, pořád z toho leze horká pára na turbínu. Tím je do značné míry dána účinnost výroby elektřiny, návratnost investic i perspektiva daného způsobu její výroby. 
Několik informací o problematice získávání elektřiny z jádra. Jaderná energetika je a bude stále důležitějším zdrojem elektřiny pro lidstvo. Státy, které budou mít technologie a podniky schopné vyrábět komponenty nebo celé výrobní celky jaderných elektráren budou v budoucnu ve výhodě. Škoda, že Česká republika k nim již nepatří. Mezi hlavní výhody jaderných elektráren patří trvalý provoz (bez vlivu okolí – např. slunce a větru), rozumná účinnost, schopnost výroby budoucího paliva, vysoký výkon, minimální znečištění životního prostředí na jednotku výkonu a vysoká provozní spolehlivost. Mezi podstatné nevýhody patří pomalá regulace výkonu (vodní elektrárny jsou pro vykrytí špičkové spotřeby spustitelné do 120s na plný výkon, u jaderných a tepelných elektráren to trvá několik dní) a značná míra nebezpečnosti nehody (vliv na provozní spolehlivost). Pro lepší úvod do problematiky a perspektiv jaderných elektráren doporučuji laskavému čtenáři shlédnout přednášku na serveru http://www.avc-cvut.cz ve složce videoarchiv/ fyzikální čtvrtky s názvem „Ing. Miroslav Hron (ÚJV Řež), Energetika pro 21. století – a její fyzikální základy“. V této přednášce je možno dozvědět se proč je dnes stále ještě významným produktem jaderných elektráren plutonium a další jaderná exploziva, ač byl hlavními vědeckými kapacitami projektu Manhattan již v roce 1943 dáván návrh na úpravu jaderného cyklu, jehož výstupem by tato jaderná exploziva nebyla. V přednášce je též zmíněn jev záporné zpětné vazby, díky kterému lze pochopit, proč v tlakovodních jaderných elektrárnách v ČR nemůže nastat situace podobná Černobylské havárii. 

V závěru bych se rád zmínil o několika závažných otázkách, které budou mít významný vliv na obyvatele v ČR. Přibližně do roku 2020 bude schopna Česká republika s aktuálně přítomnými zdroji elektřiny krýt svou spotřebu. Od roku 2020 ji bude muset ČR začít dovážet. Vzhledem k naprostému nedostatku koncepčních řešení, které byly prosazovány polistopadovými vládami, se obávám, že tomu bude i v případě energetické politiky na území ČR. Uvědomíme-li si navíc prozíravost při plánování a řízení státu jaká zde byla za posledních dvacet let prezentována (zubaři, školky, školy, průmysl, potravinová závislost, zemědělství, doprava a mnoho dalších aktuálních problémů), dojdeme k závěru, že energetická politika ČR se bude řešit někdy před volbami kolem roku 2022 stylem „vzal bych si pět rohlíků a tři jaderné elektrárny po 2000MW. Můžete mi to zabalit?“. Vzhledem k tomu, že v podniku Škoda Plzeň lidé, kteří byli schopni navrhnout a vyrobit tlakovodní nádoby pro jaderný reaktor jakož i další přidružená zařízení, budou v nejbližších letech odcházet do penze, náhrada za ně neexistuje, politická vůle není, příprava výroby trvá 5 let, schválení elektrárny 3 roky, od schválení výroby ke spuštění to trvá kolem 10ti let a máme rok 2009, je riziko, že bychom se jaderné elektrárny z naší provenience dočkali v nejlepším případě kolem roku 2027. Během těch sedmi let nám budou chodit účty za elektřinu ne neprávem připomínající Jackpot Sazky. Nezbývá, než doufat že obyčejní občané, kteří jsou podle ústavy pramenem veškeré moci ve státě, si uvědomí, že mají osud národa ve vlastních rukou a podle toho budou směřovat svoje činy. Pokud ne, vytvoříme sobě říši ne nepodobnou té, kterou si skřeti budovali v Pánovi prstenů.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •