Ekonomie blázince V: Rostoucí vykořisťování (1.část)

Tendence klesající míry zisku neznamená, že míry zisku klesají vždy, stejně jak gravitační zákon nebrání některým předmětům (raketám, letadlům) stoupat. Spíše působí jako tlak na zisk, který se kapitalisté snaží neutralizovat.

Pro ně je první způsob reakce na takový tlak na zisky nařizování, aby zaměstnanci pracovali déle a tvrději za nižší plat. Marx to popsal jako pokus kapitalisty o zvýšení “míry vykořisťování”. A tvrdil, že jsou tři způsoby, kterými to zkouší.

 

(a) “Absolutní nadhodnota”

Za prvé může kapitalista nařizovat, aby pracující pracovali po delší dobu, aniž by úměrně zvýšil jejich mzdy. Výsledkem je, že počet “přidaných” hodin, které zaměstnanec dává kapitalistovi, roste absolutně, což je důvod, proč tomu Marx říká zvýšit “absolutní nadhodnotu”.

Tato metoda zvyšování zisku byla velmi rozšířená v počáteční době průmyslového kapitalismu, a Marxův Kapitál uvádí toho mnoho příkladů. Po většině tohoto století se však zdálo, jakoby zmizela do dějin. Alespoň ve vyspělých průmyslových zemích donutil odpor pracujících kapitalisty ke kratší pracovní době a placené dovolené. Ze 72 pracovních hodin týdně ve viktoriánské době zůstalo 48 hodin a pak 44 hodin týdně. Během hospodářské krize z počátku 30tých let americký Kongres šel dokonce tak daleko, aby hlasoval pro návrh zákona, který měl snížit pracovní týden na 30 hodin. A přestože tento návrh zákona byl nakonec zablokován velkým byznysem, většinovým míněním bylo, že do budoucna budou pracující disponovat stále větším množstvím volného času.

Jak tvrdí B.K. Hunnicut ve studii pracovní doby v USA, byly jasné předpovědi, že: “Pracovní doba bude nadále klesat stejně jako během více než sta předchozích let, a že ještě před koncem tohoto století by bylo zapotřebí méně než 660 hodin ročně od průměrného pracujícího – méně než 14 hodin týdně.”

Avšak “ve skutečnosti dosáhl vývoj [snížení pracovní doby] trvající celé století svého obratu v roce 1933 a proces se náhle obrátil, když se pracovní doba během dalšího desetiletí stále prodlužovala.” Během 40tých let se americká pracovní doba ustálila na nové, vyšší úrovni. Ale pak se během dalšího období hospodářské krize po r. 1973 znovu prodlužovala, jak Hunnicut uvádí: “Agentura Louis Harris provedla za posledních 15 let řadu průzkumů o průměrné týdenní pracovní době v USA. Zjistila, že průměrná týdenní pracovní doba vzrostla o 20 procent, z 40,6 hodin v roce 1973 na 48,4 hodin v roce 1985.”

V Británii je dnes průměrný pracovní týden o hodinu delší než v roce 1983, přičemž průměrný muž pracuje 45,1 hodin týdně včetně přesčasů. V Japonsku se průměrný pracovní rok krátil až do poloviny 70tých let, načež se stabilizoval. V kontinentální západní Evropě klesající trend v počtu odpracovaných hodin pokračoval do recese na začátku 90tých let. Ale od té doby vyvíjeli zaměstnavatelé čím dál tím větší tlak, aby tento vývoj zvrátili, přičemž tvrdí, že taková pracovní doba škodí konkurenceschopnosti evropských podniků ve srovnání s Japonskem a USA. Až stávky německých kovářských odborů zastavily snahy zaměstnavatelů zvrátit jejich slib zavést 35ti-hodinový pracovní týden.

(b) “Relativní nadhodnota”

Za druhé mohou kapitalisté tlačit na pracující, aby tvrději pracovali. Marx upozornil, že jakmile kapitalisté v polovině 19. století zjistili, že nemohli dále zvyšovat pracovní dobu, začali ukládat pracujícím “zvyšování vydávání práce v daném čase, zvýšené vypětí pracovní síly a hustší zaplnění pórů v pracovním dnu…”

Úsilí o zvýšení produktivity se stala posedlostí pro velký kapitál, jak to ukázalo hnutí pro “vědecké řízení” založené Američanem F.W. Taylorem v 90tých letech 19ého století. Taylor věřil, že každý úkol v průmyslu lze členit do jednotlivých složek a načasovat tak, aby se určilo maximum, kterého by pracovníci mohli dosáhnout. Tímto způsobem by se mohly odstranit jakékoli přerušení tempa práce a Taylor tvrdil, že mohl zvýšit množství práce vykonané v jeden den až o 200 procent.

Taylorismus našel své ztělesnění se zavedením montážní linky v automobilových závodech Henryho Forda. Rychlost práce lidí nyní závisela na rychlosti pohybu pásu spíše než na jejich individuální motivaci. V jiných odvětvích se dosáhlo stejného tlaku na lidi pracovat na plný plyn zvýšeným dohledem nadřízených, například pomocí mechanických čítačů na strojích ukazujících stupeň dosažené práce. A dnes se zkouší podobný přístup v řadě povolání bílých límečků, kde se zvyšují počet hodnocení, platí se podle výsledků, používají se čítače úhozů na klávesnici atd.

Zvyšování intenzity práce má pro kapitalisty tři výhody.

První kapitalista, který zvyšuje intenzitu práce jeho zaměstnanců, dokáže produkovat více za stejnou dobu než jeho soupeři, a tak má konkurenční výhodu na trhu. Ale ztrácí tuto výhodu, jakmile jej kopírují ostatní kapitalisté a zvýší produktivitu svých pracovníků. To je důvod, proč honba za zvýšením produktivity je nekonečná a proč se pracující hrozně mýlí, když přijímají argument kapitalisty, že zvýšená produktivita uchrání pracovní místa – to vede jedině k tomu, že pracující v různých firmách budou uvězněni do nekonečného a marného boje pracovat tvrději než ostatní.

Druhá výhody pro kapitalisty je trvalejší. Zvýšení produktivity znamená, že pracující vyrábí hodnotu odpovídající jejich vlastní obživě v kratší době než předtím. Takže místo toho, aby potřebovali např. čtyři hodiny k výrobě zboží nezbytných pro obnovu jejich schopnosti pracovat (své pracovní síly), potřebují už jen tři nebo i dvě hodiny. Pokud je pracovní den stejné délky, může se zvýšit podíl končící v kapsách kapitalisty v podobě nadhodnoty. Nadhodnota roste ve vztahu k pracovní síle, i když celkový pracovní den zůstane stejný. Z tohoto důvodu nazval Marx tento jev zvýšenou “relativní nadhodnotou”.

Zvyšování intenzity produkce má i třetí výhodu pro kapitalisty, zejména v době rychlých technologických změn. Umožňuje jim získat více práce ze svých strojů, než budou zastaralé. To je zvláště cenné pro ně, pokud spojí zvýšení intenzity práce se směnovou prací a pružnou pracovní dobou, což jim umožní nechat běžet stroje 24 hodin za den každý den v týdnu.

Zvyšování intenzity práce je tak důležité, že kapitalisté byli příležitostně ochotni udělat ústupek a souhlasili s kratší pracovní dobou na oplátku za zvýšení produktivity.

Marx k tomu poznamenal: “Kde máme práci, ne prováděnou nárazově, ale opakovanou den co den s neměnnou jednotvárností, musí být nutně dosaženo bodu, kdy se prodloužení pracovního dne a zvyšování intenzity práce vzájemně vylučují, a to tak, že se prodloužení pracovního dne stává kompatibilní pouze s nižší intenzitou a vyšší intenzitou  pouze se zkrácením pracovního dne.”

Ze strany kapitalistů toto Taylor viděl jasně. Jeden z jeho programů na zvýšení intenzity práce se zabýval skupinou žen pracující v technické kontrole. Pracovaly deset a půl hodiny denně, ale všiml si, že strávily určitý čas společnými rozhovory. Zkrátil jejich pracovní dobu o dvě hodiny a rozmístil jejich židle dále od sebe, takže už se nemohly mezi sebou bavit. To enormně zvýšilo jejich produkci, i když je to unavilo o tolik víc, že klesla jejich pozornost na práci. Taylor na to reagoval tím, že jim poskytl čtyři desetiminutové přestávky, během kterých se měly procházet a bavit se mezi sebou, aby tak obnovily svou pozornost.

Poněkud podobným způsobem se snažil Henry Ford o to, aby jeho pracovníci nejen pracovali na plný plyn, ale aby měli i pevně stanovené pauzy na “odpočinek” – nad kterými dohlížel, aby je pracovníci neplýtvali na věci jako je alkohol, které by snížily jejich pracovní schopnost.

 

Stejné postoje přetrvávají v některých podnicích dodnes. Příloha Financial Times o managementu tak např. píše, že v Japonsku “Mnoho společností zakazuje nadměrně dlouhé pracovní doby… Oki Electric, výrobce strojů, řekl, že její výzkumníci jsou vyhodnoceni podle výsledků jejich výzkumu, nikoli dle počtu hodin strávených na pracovišti”. Dále píše, že i v Británii panuje určité “znepokojení kvůli nadměrné práci” protože “mnozí manažeři si např. uvědomují, že bez toho, aby si zaměstnanci vzali dovolenou a udržovali si život i mimo práci, nebudou moci vykonávat svou práci efektivně”.

Ve skutečnosti se v dnešní době tyto řeči o kratší pracovní době na oplátku za zvýšenou intenzitu práce zřídkakdy uvádí do praxe. V Japonsku se udržovala roční pracovní doba na 2 100 hodinách po více než deset let, přičemž jeden pracující muž z šesti pracuje více než 3 100 hodin. Manažeři v Británii stále preferují nutit stávající pracovníky do delší pracovní doby spíše než přijímat nové pracovníky, takže průměrný manuální dělník pracuje v průměru devět hodin přesčasů týdně, zatímco šéfové v odvětvích jako jsou vysoké školy se snaží maximálně, aby pro zaměstnance prosadili delší pracovní týden a kratší dovolené. Zaměstnavatelé v Německu, poraženi v jejich pokusu potopit dohodu o 35-hodinovém týdnu, se nyní všelijak snaží o zakotvení nedělní práce v zákoně. Reiner Hoffmann z Evropského odborářského institutu řekl Financial Times, že “hlavním předmětem zájmu evropských zaměstnavatelů je snížení jednotkových mzdových nákladů na minimum v zájmu konkurenceschopnosti.” To znamená, že se snaží přinutit pracovníky přijmout “flexibilnější” rozvržení pracovní doby, s větším podílem práce na směny, více práce o víkendech a přijetí systému “ročního počtu odpracovaných hodin”, který nutí zaměstnance pracovat delší pracovní týden než obvykle, kdykoli se to hodí zaměstnavateli.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •