Těsně před letními prázdninami a vypuknutím hospodářské krize, 18. června 2008, schválil Evropský parlament Direktivu repatriace, která byla překřtěna na Direktivu hanby. Nová direktiva totiž významně okleštila práva migrantů, a především těch ilegálních, a vytvořila legislativní rámec pro zadržení až na 18 měsíců pro nelegálního migranta, který nemůže dokázat svoji totožnost. Nelegálovi tak hrozí až 18 měsíců pobytu v de facto vězejním prostředí, aniž by spáchal jakýkoliv trestný čin. Státy tudíž mohou zadržet přistěhovalce bez povolení k pobytu (tzv. nelegálové) ve strukturách (sběrné tábory), kde jsou často horší podmínky než ve vězení.
Tyto struktury ve většině případů spravuje přímo policie a stát, a popisy vnitřních podmínek již několikrát šokovaly evropskou veřejnost. Není proto divu, že migranti se snaží z těchto struktur utíkat, nechat se převést do nemocnice, či se vzbouřit. Informaci o bojích migrantů v těchto strukturách mají skoro nádech jiných časů: polykání žiletek, úmyslné zranění (vhodné pro převoz do méně střežené nemocnice), úmyslná zapálení objektů (např. požár, který vypukl ve Vincennes v polovině června 2008), či individuální nebo masivní útěky, jako ten na italském ostrově Lampedusa, kde několik stovek migrantů opustilo sběrný tábor. Sběrné tábory a Direktiva hanby, jsou také černými dírami v právním státě: např. ve Francii musí být zadržený do 48 hodin buď propuštěný, nebo obviněný soudcem. Pro migranty ale toto neplatí, protože, „pokud nespolupracují“ tak můžou být zadržení až 18 měsíců bez jakéhokoliv důvodu. Problémy jsou také se samotnou repatriací, protože často není potvrzena původní země migrantů, kteří jsou tedy repatriováni do transitní země mimo EU.
Uzavření hranic každý den způsobuje 4 až 5 mrtvých, jak ukazuje statistka observatoře Fortress Europe, která spočítala, z novinových článků, nejméně 1502 mrtvých při pokusu se dostat do Evropské unie. Ovšem pravděpodobně toto číslo je daleko horší, jelikož Observatoř pracuje jen s novinovými zprávami a oficiálními statistikami. Represe samozřejmě problém migrace neřeší, ba činí ho jen tragičtější. Jak ukazují statistiky, příliv migrantů je dán především změnami situace v zemích, odkud migrace přichází, a poptávkou po pracovní síle v cílových zemích. V tomto smyslu jsou příznačné případy Španělska a Itálii v období, kdy jim vládly Berlusconi a Aznar. Oba předsedové vlád zpřísnili imigrační politiku a zvýšili represi kolem roku 2001. I přes prosazení striktnějších zákonů, se ale imigrace nezměnila, naopak došlo k rekordnímu přísunu migrantů právě od roku 2001. Postih, který jim hrozil, nejenže byl přijatelnější než chudoba v zemích, kde se narodili, ale trh práce potřeboval málo kvalifikovanou a levnou pracovní sílu. Nakonec obě vlády přistoupily k dodatečným regulacím.
Dnes se problém migrace dostává znovu do popředí v souvislosti s ekonomickou krizí. Vlády se snaží zbavit nezaměstnaných migrantů a také uzavřít ještě více hranice. Využívají proto často populistická hesla, a zkratky, a zastírají samotnou podstatu migračních proudů. Snaží se de facto označit problém přistěhovalců jen za problém veřejného pořádku a ekonomické udržitelnosti. Obě tyto záminky jsou často polopravdivé nebo falešné. Na jedné straně nevidíme v statistikách výraznější poddíl cizinců na kriminalitě, či je tento poddíl vysvětlitelný samotnou migrační politikou. Jde např. o přestupky či mírné trestné činy (např. kapesní krádeže), které mají často sociální pozadí, jelikož migranti, ať už legální či nelegální, často nemají podobné sociální zajištění jako domácí obyvatelstvo, nemají srovnatelné platy a životní podmínky. V takové situaci je lehčí sklouznout k menším trestným činům, které ale nejsou ani doménou ani charakteristickým rysem přistěhovalců, ale jsou diktovány jejich hmotnou nouzí. Naprostým nesmyslem se pak stává klišé, podle kterého migranti zneužívají sociální péče. Ačkoliv chybí data na celoevropské úrovni, zkoumání v některých evropských státech, které zažily v nedávné minulosti silný přistěhovalecký příliv, ukazují úplný opak. Data z Itálie ukazují, že migranti každoročně vyprodukují 10% italského HDP, a na daních zaplatí zhruba 6 miliard eur, a vyčerpají odhadem 0,7 až 0,5 miliard eur za rok. Ve Španělsku, kde migrační tok byl ještě silnější než v Itálii, zaplatili migranti na sociální pojištění nejméně 9 miliard eur, vyčerpali méně než miliardu eur, posunuli o deset let deficit penzijního systému, a jejich poddíl na hospodářském růstu v posledních letech se pohyboval kolem 30 až 40%. Zmiňuji tyto země, protože zažily v posledních letech migraci, která má podobnosti s tou, kterou zažila ČR v posledních letech: je to migrace z ekonomických důvodů, potřebná pro trh práce cílových zemích, se zaměřením především na málo kvalifikované a špatně placené práce.
Kořeny migrací
V diskusích o přistěhovalectví a migraci se často opomíjí zásadní kořen dnešních i minulých migračních proudů. Jde především o špatné rozdělení bohatství mezi zeměmi světa a světadíly. Již od XVIII. století kapitalismus založil svůj hospodářský úspěch na zneužívání surovin, pracovní síly a prostředků ze zemí Afriky, Asie a Latinské Ameriky. I po dekolonializaci pokračovala nadále tato politika, a i dnes, v období globálně propojené ekonomiky, je možné mít levné spotřební zboží jen díky zneužívání surovin, levné pracovní síly, a externalizací nákladů na přírodu a společnosti zemí Asie, Latinské Ameriky a Afriky. Právě kritika globalizace, kolonialismu, a neokolonialismu byla vždy součástí antikapitalistického hnutí. Nerovné rozdělení bohatství ale není jediným důvodem migrace. Migrace jsou dány také poptávkou pracovních trhů po levné a flexibilní pracovní síle. V tomto smyslu lze vidět zpřísnění migračních zákonů, jako určitou flexibilizaci pracovní síly. Podstatná část migrantů, např. v zemích EU, nebude mít možnost, či sama nechce, žít v zemích, kam emigrovali, více jak deset nebo dvacet let. Tento nový rys migrace bude pravděpodobně mít důležité důsledky pro evropský sociální stát, a pro jeho rozpočet. Jak vidíme právě ve Španělsku a v Itálii, tak migranti jsou zásadní např. pro stabilizaci penzijního systému. Nicméně jen menšinová část této migrace odpracuje v evropských zemích dostatečně dlouhý čas, aby dosáhla práva na důchod, neboli jejich sociální a penzijní pojištění jim nebude navráceno v budoucnosti. Není tudíž nepravděpodobné, že státy EU využijí množství pracovní síly z mimoevropských zemí pro stabilizaci penzijního systému a pro vyřešení problémů se stárnoucí společností. Mimoevropské země mohou tedy být významnou zásobárnou pro aktivní populaci, aniž by s tím byly spojeny náklady se stárnoucí populací a s lékařskými výdaji.
Pokud vlády bohatých zemí nedokážou právě vyřešit problém nerovnoměrného rozdělení bohatství na světě, tak je jakékoliv řešení a zmírnění migračních proudů jen částečné a kusé. V této souvislosti je nutné konečně začít řešit problém sociálního dumping, nerespektování práv pracujících, zneužívání nerostných surovin a přírody a politické nestability těchto zemí, vytvořené často obchodními a ekonomickými zájmy nadnárodních firem. Fungování kapitalismu je totiž natolik spjato se zneužívání zdrojů málo rozvinutých zemí, že jakákoliv výrazná pozitivní změna v této souvislosti by mohla vyústit v hlubokou ekonomickou krizi samotného kapitalismu. Nicméně pro regulaci migračních toků není jiné cesty, než přerozdělení bohatství. V této souvislosti migranti samotní suplují vlády rozvinutých a bohatých zemí, kdy posílají domů našetřené peníze, které slouží jejich rodinám a k otevřením nových ekonomických aktivit v jejich rodných zemích.
Migrace v ČR
I v České republice lze vidět výrazný nárůst imigraci od roku 2005. Tato imigrace má svoje kořeny v poptávce po levné pracovní síle. Česká republika totiž nastartovala svůj růst od roku 2000 právě uplatňováním sociálního dumping vůči zemím s dražší pracovní sílou a snižováním daní. Ekonomika ČR je tudíž strukturálně závislá na levné pracovní síle, která by dokázala přilákat a udržet zahraniční investory. Tato politika byla zavedena vládami Miloše Zemana, vedena později všemi vládami ČSSD a pokračuje v ní i dnešní vláda ODS. Navíc politika stlačení mezd (mimochodem jeden z důvodů dnešní krize) je prováděna i velkým vzorem naší ČSSD, německou SPD. S ohledem na strukturální povahu růstu české ekonomiky po roce 2000 tudíž nelze přímo říct, že by cizinci, svými menšími mzdovými nároky a menšími právy, přímo vytvářeli sociální dumping na domorodé zaměstnance, jelikož nedostupnost levné pracovní síly v zemi by pravděpodobně vedla k přestěhování závodů či k utlumení výroby v průmyslových odvětvích, což by se dotklo i kmenových zaměstnanců. Dostupnost zahraničních zaměstnanců byla klíčová pro vybudování v Čechách takových klíčových továren jako TPCA v Kolíně či Hyundaye v Nošovicích, které na sebe vážou další desítky subdodavatelských firem, a jsou tedy klíčová pro ekonomický rozvoj daného regionu. Cizinci, a především ti zprostředkovaní zaměstnaneckými agenturami, jsou klíčový v celém průmyslovém odvětví, kde jich pracuje až 200 tisíc, a tudíž jsou zásadní pro celou ekonomii, vzhledem k tomu, že průmysl je jednou z páteří hospodářství. Sociální dumping vůči kmenovým zaměstnancům ale částečně existuje a hrozí především v budoucnosti. Především jde o to, že vytvořením zaměstnavatelských agentur, které ve většině případů zprostředkovávají práci zahraničním zaměstnancům, se vytvořil prostor, kde je velice těžké vést kolektivní boje za větší platy a práva. Navíc je jasné, že končí doba platových růstů, které zaměstnavatelé braly jako investici do vnitřního trhu, a nastane daleko silnější tlak na stlačení mezd.
V posledních týdnech jsme navíc viděli snahu vlády se zbavit nezaměstnaných cizinců, takzvaným dobrovolným odchodem za letenku a 500 eur. Toto rozhodnutí provázelo vytváření atmosféry strachu z kriminální činnosti nezaměstnaných cizinců. Dobrovolné odchody jsou ale špatným a neúčinným nástrojem pro řešení nezaměstnanosti mezi zahraničními zaměstnanci. Jsou neefektivní, protože návrat do původní země je často pro zahraniční zaměstnance dramatický a nepřijatelný: na jedné straně je časté, že mají dluhy se zprostředkovateli práce, na druhé jejich mateřské země jsou také v hospodářské krizi, takže návrat je pro ně velice málo atraktivní. Jediným efektivním nástrojem je tudíž legalizace nezaměstnaných a nelegálních cizinců, kteří tak dostanou sociální jistoty a výdobytky, které před tím neměli. Repatriace je špatným řešením také protože vybíjí náklady současné krize na méně vyspělé země. To tudíž vytváří tlak na jejich sociální systém (pokud vůbec nějaký mají) a společnost, což zpětně vede k většímu tlaku na migraci do vyspělých zemí. Repatriace tudíž neřeší migrační proudy, ale spíše vytváří základ pro další a mohutnější. Navíc uměle snižuje nezaměstnanost v zemi, která je ale jenom externalizována na jiné země. V tomto rámci je tudíž efektivnější snažit se vytvořit politiku zaměstnání, která by počítala i s cizinci, kteří dosud pracovali v ČR. Legalizace cizinců je tudíž základem pro vytvoření nové politiky zaměstnanosti, která by vytvořila nová a lépe placená pracovní místa, a která by hlavně počítala s hospodářstvím nezaloženým na sociálním dumpingu vůči jiným zemím.
Boj za prává migrantů
Migrace je důležitým tématem pro radikální levici. Ukazuje, jak totiž nerovnost bohatství vytváří tlaky na ty společnosti, které mají užitek z tohoto stavu. Migrace je určitá daň za blahobyt rozvinutých zemí a je strukturální součástí kapitalistického systému. Lze úspěšně pochybovat, zda bude možné vyřešit nerovné rozdělení bohatství na světě v rámci současného ekonomického systému. Myslím si, že ne, protože toto nerovné rozdělení je klíčové pro fungování kapitalismu jako takového. Proto zásadně rovnoměrnější rozdělení bohatství bude moci nastat jen s vytvořením nového hospodářského systému.
Migrace, pokud je dobrovolná, je určitě pozitivním fenoménem. Stává se ale dramatickým jevem, pokud je diktována hmotnou nouzí, válkami či nerespektováním práv. Poslední typ migrace je také daleko více živelný a nekontrolovatelný, což vyvíjí velký tlak na sociální systém a společnostech v cílových zemích. Na sociální systémy jsou také externalizovány náklady trh práce, který potřebuje levnou a nekvalifikovanou pracovní sílu. Tento jev bude možné zmírnit a regulovat jen zásadní změnou ve světovém hospodářství a společnostech, a ne budováním sběrných táborů.
Nicméně již dnes je potřeba bojovat za práva migrantů. Jak vidíme právě na ně se vlády a ekonomické elity snaží co nejvíce naložit náklady krize, jak je patrné z plánů na jejich repatriaci, které přijímají různé evropské státy. Tyto plány de facto znamenají externalizaci nákladů z vyspělých zemí na ty méně vyspělé, zbavení těchto zemí důležitého příjmu, protože migranti často posílají domů významné finanční částky, a v důsledku vytváření základů pro další, a masovější, migrační proudy. V tomto smyslu je legalizace a začlenění přistěhovalců do sociálních programů nejefektivnější a nejsmysluplnější nástrojem pro řešení situace, do které se dostali díky hospodářské krizi. Jenom plným začleněním zahraničních pracujících do sociálního státu se omezí sociální dumping, který by mohli vytvářet vůči domácím zaměstnancům, a spojením zahraničních zaměstnanců s těmi domácími je nutné pro vytvoření silného hnutí pracující, které by postavilo vůli zaměstnavatelů vybít náklady krize jen na své zaměstnance.
