Francie – Plná inspirací i otázek

Od začátku roku byla Francie jevištěm několika důležitých sociálních bojů spojených s krizí. Jde především o čtyři sociální hnutí, která ale zůstala mezi sebou dosti izolovaná: celostátní demonstrace odborových centrál proti ekonomické politice Sarkozyho vlády, hnutí proti reformě vysokých škol, generální stávky v Antillách proti drahotě a za vyšší platy, a akce zaměstnanců jednotlivých závodů, které byly médii překřtěna „únosy manažerů“.
První zmíněné protestní hnutí má podporu všech odborových centrál, které společně demonstrovaly proti způsobu, jakým Sarkozyho vláda přistupuje ke krizi. Na jedné straně se tato vláda nezdráhá půjčovat miliardy eur bankám a firmám v potížích (viz. angažmá Sarkozyho ve francouzském automobilovém průmyslu), ale na druhé straně pokračuje v privatizaci veřejných statků a služeb a zeštíhlování státní správy, není ochotna dát více peněz na podpory nezaměstnaných, na důchody a na platy zaměstnanců ve státní službě atd. Sarkozy je z tohoto ohledu velice poučný příklad chování pravicového politika: na jedné straně mluví o nutnosti vstupu státu do hospodářství a obrody kapitalismu, na druhé straně pokračuje v oklešťování práv a sociálních služeb. 
Proto všechny odborové organizace vyhlásily celkem tři dny (29.ledna, 19. března, 1. května) celostátní akcí a demonstrací, kterých se účastnilo několik miliónů lidí. I nejméně radikální odbory pochopily, že, chtějí-li si zachovat trochu věrohodnosti v očích zaměstnanců, na které dopadají náklady krize, musí zorganizovat protestní akce. Je tudíž positivní, že všechny odbory našly mezi sebou shodu, ale cena této operace je vysoká: sjednocení akcí bylo možné jen díky velice obecné programové platformě, která by mohla uspokojit i odbory blízké Sarkozyho straně UMP. Odborové demonstrace dávají prostor lidem postiženým krizí, mají ale, zdá se, jen malý účinek na politiky. Navíc nemálo odborářů se netají tím, že demonstrace mají jako hlavní účel kontrolu společenského konfliktu, tak aby „nepřerostl do extremistických podob“: zaměstnanců se dá možnost se projít pod odborovými vlajkami ulicemi s nadějí, že se smíří se sníženým platem či výpovědí. Posledním problémem je i účast: mohutná, ale stojící na silných ročnících 60. let a 70. let a na některých sektorech zaměstnanců státní správy. Stávky v soukromém sektoru jen výjimečně přesáhly účasti 10% a všeobecně je problém s účastí na akcích flexibilních zaměstnanců.

Jak dál?

Po prvním máji se odborové centrály mezi sebou dohadují, kam dál směřovat hnutí. Zde se právě nejvíce projevuje rozdíl mezi těmi odbory, které berou demonstrace jako výpustný ventil a kontrolu konfliktu, a těmi, které tak nečiní. Třetí největší odborová konfederace, Force Ouvriere, chce vyhlásit generální stávku po evropských volbách místo toho první dvě největší odborové centrály, CFDT a CGT, toto odmítají: CFDT protože považuje generální stávku za zbytečnou a příliš radikální, CGT protože má strach z neúspěchu vzhledem k malé přítomnosti odborů v soukromém sektoru. Spory se vedou také na programové rovině. Odborové centrály jen těžko hledají nějakou shodu. 

Zámoří

Daleko zajímavější je situace na francouzských Antillách, především na ostrovech Guadeloupe, Reunion a Martinique. Tyto ostrovy jsou de facto koloniálními doménami Francie (tzv. Departement d´ otre mer), a často na nich přetrvávají hierarchické vztahy se silnými prvky kolonialismu a rasové nadvlády bílých vlastníků půdy a průmyslu nad kreolskými zaměstnanci a zemědělci. V takové situaci na ostrovech vznikly Výbory proti vykořisťování, které dokázaly formulovat jasné požadavky (snížení cen zboží základní potřeby, zvednutí nejnižších platů o 200 eur, rozšíření práv na pracovišti), a vyvolat masové stávky a demonstrace. Například Guadeloupe byla 44 dní paralyzovaná generální stávkou, a na Reunionu a Martinique byly demonstrace, kterých se účastnilo 10% až 15% celkového obyvatelstva. Výbory zmobilizovaly velké množství politicky neangažovaného obyvatelstvo, a fungovaly de facto mimo struktury a bez většího příspěvku tradičních organizací jako odbory, radikálně levicové strany a sdružení. Po týdnech demonstrací a stávek dokázaly vybojovat od zástupců tamější buržoazie (kterou v médiích označili někteří ministři a náměstci Sarkozyho vlády za jednu z nejméně progresivních ve Francii) významné ústupky. Je v tomto smyslu škoda, že francouzské hnutí a levice nedokázali významněji podpořit a spojit boje na „kontinentě“ s těmi na karibských ostrovech.

Únosy manažerů

Média se v poslední době věnovala také několika případů „únosů“ manažerů ze strany zaměstnanců závodů, kde by měla proběhnout zásadní restrukturalizace. „Únosy“ spočívají hlavně v tom, že zaměstnanci zadrželi na několik hodin manažery závodů, kde pracují, aby vyjednali výrobní plán, který by zohlednil i jejich potřeby a požadavky. Manažerům nebylo vyhrožováno násilím ani jim nebylo ublíženo, čímž by, mimo jiné, ztratily právní hodnotu i podepsané dohody. Zadržení manažerů se projevilo efektivní především z dvou pohledů: přímým kontaktem a tvrdým vyjednáváním si zaměstnanci často vymohli revizi a přepracování restrukturalizačních plánů, a média se začala věnovat sociálním problémům způsobených krizí, jako masové výpovědi, snižování bonusů a platů, či delokalizace do jiných zemí. Díky zadržení celá země zná dělníky z Continentalu, kde podle plánů managementu mělo dojít k masovým výpovědím, či z Catterpillaru. Tento způsob boje se osvědčil jako efektivnější než masové promenády odborových centrál, a podle průzkumů veřejného mínění zhruba třetina francouzů souhlasí s tímto způsobem boje a víc jak polovina má porozumění pro důvody takových akcí. Tento výsledek je důležitý, protože i relativně radikální způsob boje má podporu veřejnosti, i přes silnou mediální masáž, která strašila návratem terorismu 70. let. Zadržení manažerů pomohlo také k mobilizaci v závodech, k mobilizaci zaměstnanců bez odborářské legitimace, kteří se tak začali účastnit demonstrací a stávek, které v posledních týdnech zasáhly závody Continentalu, Caterpillaru a jiných nadnárodních firem.
Shrnutí situace ve Francii není lehké. Po celé zemi vznikají malé a lokální boje proti dopadům krize, popřípadě sektorová hnutí (např. doktorandů a sestřiček). I ve Francii je již cítit zvyšující se nezaměstnanost, nejistota a tlak na zaměstnance, aby se vzdaly svých práv a výhod výměnou za zachování pracovních míst a platů. Nelze navíc přehlédnout, že se sice zvyšuje určité napětí, ale většina lidí spíš propadá rezignaci či přestupuje na strategie přežití, než aby pomýšlela na zapojení se do bojů. Již existujícím bojům zatím dost chybí viditelnost, koordinace, návrhy jdoucí za jednoduchou obranu statutu quo. Tuto práci by měli dělat odborové centrály, které se ale zatím jen dohadují, zda další kolo demonstračních procházek bude ještě před školními prázdninami či až v září. Francie je nepochybně zemí, kde je jedno z nejsilnějších hnutí, konfrontující se s dopady krize na lidi, ale zdá se, že vývoj tohoto hnutí kopíruje do určité míry potíže přítomné i v jiných zemí Evropy.
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •