Íránská revoluce z roku 1979

Před 30-ti lety propukla Íránská revoluce, která zasadila těžký úder americkému imperialismu a ukázala sílu dělníků na Blízkém Východě.

Vláda USA nenávidí Írán. Jedním z důvodů je to, že když íránský lid porazil roku 1979 brutálního diktátora, zmařil tím imperiální cíle USA na Blízkém Východě. Před íránskou revolucí byl Írán – stejně jako Saudská Arábie a Izrael – hlavní základnou americké politiky a pojistkou stability a bezpečnosti při zásobování západních zemí ropou. Íránský vládce, Šáh, byl despotickým monarchou, který se chopil moci roku 1953 při převratu, zorganizovaným CIA a britskou tajnou služkou. Při tomto převratu v roce 1953 byl poražen oblíbený íránský premiér Muhammad Mossadek. Britští a američtí představitelé nenáviděli Mossadeka kvůli znárodnění ropného průmyslu, který byl vlastněn a využíván Britskou Anglo-íránskou společností Oil Company (nyní British Petroleum).

 


Od počátku 70tých let byl v Íránu hlavní štáb CIA na Blízkém Východě s 24 000 „vojenských poradců“. Írán byl také tehdy největším dovozcem zbraní na světě. Britové pomohli Šáhovi opět nabít jeho původní moc. Nedávno odtajněný dokument ukazuje, co prohlásil roku 1978 britský velvyslanec v Íránu: „Šáh má pod kontrolou celou zemi a celou vládu. Bezpečnostní síly pracují velmi efektivně a já věřím, že Šáh bude vůči nám loajální. V nejbližší budoucnosti neočekávám žádné větší problémy. V budoucnu se jistě vyskytne řada krizí, avšak prozatím to vypadá, že Šáh nebude nucen dělat žádné radikálnější změny ve své politice a bude schopen vládnout jako dosud, aniž by ho ohrožovala nějaká reálná opozice.“

 

Více se snad už tento velvyslanec splést nemohl. Šáh prosazoval tvrdý program kapitalistického rozvoje (včetně jaderných technologií), který donutil miliony chudých lidí opustit venkov a hledat si živobytí ve slamech velkých měst. Svoji politikou si poštval proti sobě dokonce i části náboženských představitelů. Nastala nesmírná chudoba vedle obrovského bohatství. Jakákoli politická opozice byla nemilosrdně potírána a národnostní menšiny trpěli krutým útiskem.

Svržení režimu

Šáh ničil především veškerou dělnickou a levicovou opozici. Věznil a mučil přes 20 000 politických vězňů. Šáhův režim se zdál být neporazitelný. Tajná policie, známá jako Savak, byla úplně všude. Odbory mohli fungovat pouze tehdy, pokud byly schváleny Savakem. Jenže pád ropného průmyslu – hlavní zdroj íránských příjmů – v roce 1975 vedl k sériím ekonomických krizí. To vedlo k vlně protestů, která nakonec Šáh porazila. Zatímco muslimské duchovenstvo získávalo přízeň chudých lidí, levice se soustředila na guerillový boj proti režimu.

V červnu 1977 vypukly první protesty proti Šáhovi po 14 letech. Zúčastnilo se jich tisíce lidí z Teheránu, žijících ve slamech. Snižování mezd zažehlo stávky, které vyvrcholili v červenci, když dělníci z General Motors na protest zapálili svou továrnu. Protesty dělníků a ostatních chudých lidí donutili Šáha k určitým ústupkům. Doufal, že tím dělníky uchlácholí a předejde tak větším problémům. Ve skutečnosti to však jen povzbudilo ostatní společenské vrstvy k otevřeným protestům proti režimu. Intelektuálové, kteří do té doby mlčeli, se nyní připojili k protestujícím. Stejně tak se připojilo také duchovenstvo a jeho tradiční spojenci – obchodníci, živnostníci a drobní podnikatelé. Jako v každé velké spontánní revoluci, se i této revoluce účastnilo mnoho různých složek společnosti.

Díla lidové poezie přilákala do ulic desítky tisíc lidí. V říjnu 1977 probíhaly protesty téměř každý týden. V září 1978 již nebylo dne, kdy by se neprotestovalo. Protesty vyvrcholili 7. září demonstrací o 2 milionech lidí. Šáh vyhlásil stanné právo a jeho vojska zmasakrovala více než 2 000 demonstrantů. 30 000 dělníků v naftařském průmyslu na to odpovědělo stávkou, ke které se záhy připojili horníci z uhelných dolů. Železniční dělníci zabránili policii a armádě použít vlaky. Přístavní dělníci vykládali pouze potraviny, zdravotnický materiál nebo papír na kampaň proti režimu. Vojáci v armádě se začali bouřit. Hnutí odporu rostlo a vše se přibližovalo k revoluci. Manažeři často prchali ze svých továren. Tam, kde se tak stalo, zaujaly jejich místo volené dělnické rady, které řídili továrny. Dělnická třída prokázala, že je schopna postavit se vládnoucímu režimu a vést společnost i přesto, že tvoří ve společnosti jen menšinu.

Ještě v červnu 1978 Šáh prohlašoval: „Nikdo mě nemůže porazit.“ Mám podporu 700 000ového vojska, většiny lidí a všech dělníků.“ Jen několik měsíců poté – 16. ledna 1979 – byl Šáh donucen uprchnout ze země. Ozbrojené lidové milice porazili zbytek Šáhova vojska. Vězení byla otevřena a rádiem bylo oznámeno vítězství revoluce. Stávkové výbory – známé jako šóry – vznikali v každé továrně. Rolníci na vesnicích zakládali své vlastní šóry a začali zabírat půdu statkářům. Šóry byly právě takovým typem organizace, prostřednictvím kterých může dělnická třída vykonávat vládu.

Demonstrace

Rolníci požadovali pozemkovou reformu, ženy bojovali za emancipaci, národnostní menšiny požadovali právo na sebeurčení. Revoluce uštědřila ohromnou ránu imperialismu na Blízkém Východě. Masy nadšených lidí vyšly do ulic. Nová vláda jmenovala nového předsedu vlády, ale masy demonstrantů požadovali i jeho rezignaci.

1. února se vrátil z exilu Ajatolách Chomejní a prohlásil se za hlavu státu. Zkraje 60. let se stal nejdůležitějším náboženským vůdcem, který vedl propagační kampaň proti Šáhovi. Avšak duchovenstvo nebylo pod kontrolou revolučního hnutí. Probíhala zde proto intenzivní bitva, která měla rozhodnout, jaký bude další kurz revoluce a jaký typ společnosti nahradí Šáhovu diktaturu. Příznivci národního kapitalismu si přály obnovit pořádek. „Liberální“ vyšší střední třída, spojena s církevními institucemi, se spojila s drobnými podnikateli a obchodníky v boji proti levici. Chomejní byl odpůrcem šór, jejichž moc neustále rostla. Věděl, že představují hrozbu pro moc duchovenstva a odmítl je uznat. Nová prozatímní vláda prohlásila, že vměšování se dělníků do záležitostí firem je „neislámské“. Výsledkem bylo obnovení kapitalistické kontroly. Nebyla to však snadná bitva. Např. jeden dělník z firmy Shell tehdy řekl: „Co mají dělníci společného s náboženstvím? Vykořisťovaní jsme tak jako tak. Krvelační manažeři, kteří z nás vysávali duši, se najednou stali dobrými muslimy. Cesta k vítězství vede jedině přes šóry.“

Síla dělnického hnutí byla vidět při prvomájové demonstraci v Teheránu roku 1979. Nezaměstnaní muži, ženy a jejich děti se vydali na pochod, kterého se zúčastnilo 1.5 milionu lidí. Hesla demonstrantů byly: vzdělání pro děti a ne dětskou práci, znárodnit všechen průmysl, rovné platy pro muže a ženy, ať žijí skutečné odbory a šóry, smrt imperialismu, apod. Duchovní proti tomuto proudu bojovali. Byly organizovány gangy, které útočili na levici a vynucovali si „morálku“ žen, které odmítli nosit závoj.

Ofenzíva

V tu dobu byl také zahájen ozbrojený útok na Kurdy a ostatní národnostní menšiny, které během revoluce získaly určitou autonomii. Ale církev mohla zvítězit a získat kontrolu nad revolučním hnutím jedině změnou kurzu. Vrstva drobných kapitalistů a obchodníků kolem církve, vedené Ajatoláhem Chomejným, si přála nezávislost na USA, ale zároveň rozdrcení levice. Také se bála, že se příliš vzdálí masám, jež stále očekávaly přínos revoluce.
Tak Chomejný nařídil okupaci americké ambasády a postavil se proti spojencům, které považoval za „umírněné“. To pomohlo Chomejnýmu upevnit moc v porevolučním státě.

Chomejný a jeho spojenci argumentovali, že národní jednota je nutná pro porážku USA. Jacíkoli rebelové jsou nepřátelé revoluce. Levice nevěděla, jak na to reagovat. Většina levicových aktivistů zastávala názor, že Írán není ještě dostatečně vyzrálí pro socialismus a že si napřed musí projít kapitalistickou revolucí. To vlastně vedlo k výzvám, aby dělníci a chudí lidé vytvořili alianci s „progresivními“ kapitalisty – kvůli propagaci národní jednoty se levice naprosto zhroutila. Guerillový boj, který levice vedla, také způsobil její izolaci od ostatních lidí. Levice neměla žádnou strategii jak nepřítele přemoci. Cena, kterou dělníci zaplatili, byla obrovská, protože nový režim zničil všechny dělnické organizace jednu po druhé. Poté co zaútočil Irák na Írán a začala dlouhá osmi letá válka mezi oběma zeměmi, zničila islámská vláda veškerou opozici a plně upevnila svou moc.

Nebylo to nevyhnutelné – po několik měsíců vůbec nebylo jasné, jakým směrem se revoluce vydá. Neschopnost levice zorganizovat nezávislou sílu dělníků a chudých lidí a bojovat za socialismus, umožnila Chomejnýmu, aby upevnil svou moc. Avšak revoluce roku 1979 měla ohlas po celém světě. Íránský lid ukázal, že západem podporovaní diktátoři mohou být poraženi revolucí zdola. Ukázala se rovněž síla dělníků na blízkém Východě a zlepšily se tak vyhlídky dělníků na převzetí kontroly nad společností.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •