Život revolucionářky

Rosa Luxemburgová se narodila 5.března 1871 v židovské rodině v polském Zamośći jako nejmladší z pěti dětí. Už od mládí byla aktivní v socialistickém hnutí. V 16 letech se přidala k revoluční straně zvané Proletariát. Ta byla založena v roce 1882, 21 let před vznikem Sociální demokracie v Rusku. Od počátku byl Proletariát, ve svých principech i programu, o mnoho kroků napřed než revoluční hnutí v Rusku. 

Zatímco to se omezovalo na činy individuálního terorismu, prováděné hrstkami heroických intelektuálů, Proletariát organizoval a vedl tisíce dělníků do stávek. V roce 1886, jak jinak, byl Proletariát téměř zničen popravou svých čtyř vedoucích členů a odsouzením dalších 23 k mnoha letům těžkých prací; více jak 200 dalších bylo posláno do vyhnanství. Jen malé kroužky byly uchráněny před zničením a k jednomu z nich se v roce 1887 přidala i Rosa Luxemburgová. V roce 1889 musela emigrovat do Švýcarska, aby unikla uvěznění. Její soudruzi byli přesvědčeni, že bude moci udělat mnoho užitečné práce v zahraničí, než sedět ve vězení. Odchází tedy do Švýcarska, do Curychu, který byl největším centrem polské a ruské emigrace. Na zdejší univerzitě studovala přírodní vědy, matematiku a ekonomii; doktorát získává v roce 1898. Je aktivní ve zdejším dělnickém hnutí a setkává se s mnohými představiteli Ruské sociální demokracie (ještě před rozkolem uvnitř SDDSR). 
Rosa Luxemburgová se projeví jako teoretický vůdce revoluční polské socialistické strany a stává se hlavní přispěvatelem do stranických novin vydávaných v Paříži, Sprawa robotnicza. 
V roce 1894 se Proletariát přejmenuje na Sociální demokracii království Polska a Litvy (SDKPiL) a Rosa Luxemburg je u toho, jako jeden z hlavních vůdců nové strany. Tím zůstane až do konce svého života.
V srpnu 1893 zastupuje stranu na Kongresu Socialistické internacionály. Zde se mladá dvaadvacetiletá žena střetla se známými veterány další polské strany, Polské socialistické strany (PPS), jejímž hlavním politickým požadavkem byla samostatnost Polska, a která obhajovala uznávání všech starých vůdců mezinárodního socialismu. Podpora národního hnutí v Polsku na sobě nesla tíhu dlouhé tradice. I Marx s Engelsem ji považovali za důležitý bod své politiky.

Protivníci 

Ani to však neodradilo Rosu Luxemburgovou v útoku na PPS s obviněním z čistě nacionalistických tendencí a náchylnosti k odvádění pracujících od třídního boje. Navíc se odvažovala zaujmout jinou pozici než staří mistři a nesouhlasila se sloganem o nezávislosti Polska. Její protivníci ji zasypali urážkami, mezi nimi i starý následovník a přítel Marxe a Engelse Wilhelm Liebknecht, který zašel až tak daleko, že obvinil Luxemburgovou z toho, že je agentem carské policie. Ale ona trvala na svém.
Intelektuálně rostla neuvěřitelnou rychlostí a nezastavitelně se posouvala do centra mezinárodního dělnického hnutí, do Německa. 
Ve roce 1989, ve kterém získala doktorát, opouští Curych a odjíždí do Berlína. Vstupuje do Sociálnědemokratické strany Německa (SPD). Krátce po svém vstupu začne její revoluční agitace a teoretická práce na plné obrátky. 
V té době je hnutí v Německu rozděleno na dvě hlavní části, jednu reformistickou, druhou revoluční, a ta první nabírá na síle. Německo zažívá od krize v roce 1873 nepřetržitou prosperitu. Životní úroveň pracujících se neustále zvyšuje, i když pomalu; odbory a družstva nabývali na síle. 
Na tomto pozadí se byrokracie těchto hnutí posunula, spolu s rostoucím parlamentním zastoupením Sociálnědemokratické strany Německa, směrem od revoluce a rozpůjčovala velkou sílu těm, kteří již dříve hlásali gradualismus či reformismus jako princip. 
Hlavním mluvčím tohoto směru byl Eduard Bernstein, Engelsův žák. Mezi léty 1896 a 1898 napsal pro Die Neue Zeit (Nový čas) sérii článků na téma „Problémy socialismu“, ve kterých stále více a více napadal principy marxismu. Rosa Luxemburgová se ujme obrany marxismu a na rozrůstající se rakovinu reformismu zaútočí ve svém díle Sociální reforma nebo sociální revoluce (1900). 
Nedlouho předtím, v roce 1899 vstupuje francouzský „socialista“ Millerand do koaliční vlády s kapitalistickými stranami. Luxemburgová na to reaguje řadou brilantních článků, které analyzují tak francouzské hnutí pracujících obecně, tak problematiku koaliční vlády zvlášť. Po fiasku Ramsayho MacDonalda v Británii, výmarské republiky, lidové fronty ve Francii ve 30.letech, koaličních vlád po II. světové válce v té samé zemi, je jasné, že zkušenosti, které Luxemburgová ve svých článcích nabízí, nejsou jen záležitostí historického zájmu.
V letech 1903 – 04 se pouští do polemiky s Leninem. Střetla se s ním v národnostní otázce, koncepci stranické struktury a vztahu strany a aktivity mas. V roce 1904 je odsouzena ke třem měsícům za ,,urážky císaře‘‘, ale odsedí si jen jeden.
Po vypuknutí revoluce v Rusku v roce 1905 napsala pro polskou stranu sérii článků a brožur, ve kterých rozvinula ideu permanentní revoluce, se kterou nezávisle na ní přišel Trockij a Parvus, ale kterou v té době zastával jen málokterý marxista. Zatímco jak menševici, tak bolševici, i přes hluboké rozpory mezi sebou, věřili, že ruská revoluce může být jen buržoazní, Rosa Luxemburgová tvrdila, že se může dostat za hranice buržoazní demokracie a skončí buďto mocí v rukou dělníků nebo naprostou porážkou. Jejím heslem bylo ,,revoluční diktatura proletariátu opírající se o rolnictvo‘‘ (nebylo to pro nic zanic, že ji Stalin v roce 1931 nazval trockistkou).

Zakázáno

Nicméně přemýšlet, psát a mluvit o revoluci nebylo pro Rosu Luxemburgovou dost. Její motto bylo „na počátku všeho byl čin“. A ačkoliv nebyla v dobrém zdravotním stavu, tajně se dostala do ruské části Polska hned, jak to bylo možné (prosinec 1905). Revoluce však už byla za svým zenitem. Masy byly stále aktivní, ale váhaly, zatímco reakce zvedala svou hlavu. Všechny mítinky byly zakázány, ale dělníci je přesto pořádali ve svých pevnostech, v továrnách. Všechen dělnický tisk byl zakázán, ale noviny Rosiny strany přesto vycházely denně díky ilegální práci tiskařů. 4. března 1906 byla Rosa Luxemburgová zatčena a poslána na čtyři měsíce do vězení a poté do pevnosti. Když byla následně propuštěna kvůli špatnému zdravotnímu stavu a německé státní příslušnosti, vykázali jí ze země. 
Ruská revoluce z roku 1905 uvedla v život to, k čemu došla Luxemburgová už o několik let dříve: masovou stávku – politickou i ekonomickou. Ta představuje klíčový prvek v revolučním boji pracujících o moc, a odlišuje tu socialistickou od všech předchozích revolucí. Nyní mohla svou myšlenku dále rozvinout na základně nových historických zkušeností. 
Když o tom mluvila na veřejném shromáždění, byla obviněna z „podněcování k násilí“ a strávila další dva měsíce ve vězení, tentokráte v Německu. 
V roce 1907 se účastnila kongresu Socialistické internacionály ve Štutgartu. Vystoupila zde jménem ruských a polských stran s konzistentním revolučním postojem k imperialistické válce a militarismu. 
Mezi léty 1905 a 1910 se zvětšil rozkol mezi Luxemburgovou a centristickým vedením SPD, jejímž teoretickým mluvčím byl Kautský. Už v roce 1907 vyjádřila obavu, že vedoucí představitelé strany, navzdory svému marxismu, couvnou v situaci, která bude vyžadovat rozhodnou akci. Vrchol nastal v roce 1910 s naprostým rozchodem Rosy Luxemburgové s Karlem Kautským na otázce cesty pracujících k moci. Od nynějška měla SPD tři proudy: reformisty, kteří postupně přijímali imperialistickou politiku; tak zvané marxistické centrum, vedení Karlem Kautským (přezdívaným Rosou Luxemburgovou „vůdcem bažiny“), které si uchovávalo verbální radikalizmus, ale v praxi stále více tíhlo k parlamentním metodám boje; a revoluční proud, jehož hlavním inspirátorem byla právě Luxemburgová.
V roce 1913 vydala Luxemburgová své nejdůležitější teoretické dílo Akumulace kapitálu: příspěvek k ekonomickému vysvětlení imperialismu. Bezpochyby se jedná o nejpůvodnější příspěvek k marxistické ekonomii od dob Kapitálu. Se svou bohatou znalostí, brilantním stylem, pronikavou analýzou a intelektuální nezávislostí, se podle slov Franze Mehringa, Marxova životopisce, nejvíce blíží Kapitálu ze všech marxistických děl. Ústřední problém, jímž se toto dílo zabývá má neobyčejný teoretický a politický význam: konkrétně, jaký vlic má rozšiřování kapitalismu do nových, zaostalých zemí na vnitřní protiklady drásající kapitalismus a na stabilitu tohoto systému. 
20. března 1914 byla Luxemburgová uvězněna za podněcování vojáků ke vzpouře. Podkladem pro její uvěznění byl projev, ve kterém řekl: „Pokud od nás očekávají, že budeme vraždit naše francouzské či jiné bratry, tak jim řekněme: ‚Ne, a za žádných okolností‘.“ Před soudem se z ní, z obžalované, stal žalobce. Její řeč, později vydaná pod názvem Militarismus, válka a dělnická třída, je jedním z nejinspirativnějších odsouzení imperialismu. Byla odsouzena na jeden rok, ale nezadrželi jí ani na vteřinku. Ze soudní síně šla přímo na masové shromáždění, kde zopakovala svou revoluční protiválečnou propagandu. 
Když propukla I. světová válka prakticky všichni vůdci SPD stáli na nacionalistických pozicích. 3. srpna 1914 se parlamentní skupina SPD rozhodla hlasovat pro válečné úvěry pro císařskou vládu. Ze 111 poslanců jen 15 oznámilo své přání hlasovat proti. Když jim však bylo zamítnuto povolení hlasovat jinak než zbytek, rozhodnutí se podvolili. 4. srpna se klub SPD jednomyslně odhlasoval podporu pro válečné úvěry. O pár měsíců později, 2. prosince 1914, porušil Kalr Liebknecht stranickou disciplínu a hlasoval v souladu se svým svědomím. Byl jediným hlasem proti válečným úvěrům. 
Takové rozhodnutí stranického vedení bylo pro Luxemburgovou krutou ranou. Nicméně nepropadla beznaději. Ten samý den, 4. srpna, co se poslanci za SPD přivinuli k císařovu rouchu, sešla se malá skupina socialistů u Luxemburgové doma a rozhodla se začít bojovat proti válce. Z této skupiny, vedené Luxemburgovou, Liebknechtem, Mehringem a Klárou Zetkinovou, se nakonec stane Spartakův svaz. Během čtyř let, která Luxemburgová strávila ve vězení, nepřestávala vést, inspirovat a organizovat revolucionáře. 
Vypuknutí války odřízl Luxemburgovou od polského hnutí pracujících, ale musela cítit velké zadostiučinění, že polská strana zůstala po celou dobu loajální mezinárodnímu socialismu.
Únorová revoluce 1917 v Rusku realizovala Luxemburgové politiku revoluční opozice vůči válce a boje za svržení imperialistických vlád. Vzrušeně sledovala z vězení každou zprávu o událostech ve snaze najít poučení pro budoucnost. Neváhala tvrdit, že únorové vítězství není konec boje, ale jeho začátkem, že jen moc v rukou pracujících může zajistit mír. Z vězení vydávala k německým pracujícím a vojákům jednu výzvu za druhou, aby napodobili své ruské bratry a svrhli junkery a kapitalisty, a tím nejen pomohli Ruské revoluci, ale také zabránili tomu, že vykrvácejí ruinami kapitalistického barbarství.
 
Když vypukla Říjnová revoluce, přivítala ji Luxemburgová s nadšením a oceňovala ji nejvyšší chválou. Na druhou stranu nevěřila, že nekritická chvála všeho, co bolševici dělají, poslouží mezinárodnímu hnutí. Jasně předpověděla, že pokud Ruská revoluce zůstane izolována, poškodí její vývoj řada deformací a velmi brzo na tyto deformace ve vývoji sovětského Ruska poukázala, zejména na otázku demokracie.
8. listopadu 1918 osvobodila Německá revoluce Rosu Luxemburgovou z vězení. Se vším svým nadšením a energií se okamžitě pustila do jejího dalšího organizování. Naneštěstí, síly reakce byly silné. Pravicoví sociální demokraté a bývalí císařští generálové spojili síly k potlačení revoluční pracující třídy. Tisíce pracujících byly zavražděny; 15. ledna 1919 byl zabit Karl Liebknecht; ten samý den rozbili vojáci pažbou pušky Rose Luxemburgové lebku a její bezvládné tělo hodili do berlínských stok. 
Její smrtí přišlo mezinárodní dělnické hnutí o jednu z nejvýznamnějších postav. „Největší mozek mezi vědeckými následovníky Marxe a Engelse,“ jak řekl Mehring, už nebyl. Ve svém životě i smrti dala vše za osvobození lidstva.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •