Jak můžeme dosáhnout osvobození Palestiny?

Vyhlášení izraelské války Gaze vyprovokovalo ohromné protesty po celém světě. Lidé se ptají, jaké je řešení pro Palestinu. Řešení leží na námezdně pracujících v oblasti, argumentuje Anne Alexander. Nedávné zápasy v Egyptě nám ukazují, že cesta k osvobození vede skrze ulice Káhiry.
Nedávné útoky v Gaze odhalily brutální podstatu izraelského státu miliónům lidí na celém světě. Gaza zůstává symbolem palestinského odporu. Oblast je nabitá uprchlíky a jejich potomky, kteří utekli etnickým čistkám sionistických milicí v roce 1948. Trpěli desetiletí přímé izraelské okupace a zlodějinám jejich půdy a vody izraelskými osadníky. Zažili rdoušení své již tak slabé ekonomiky izraelskou politikou „uzavírání“, od roku 2005 transformované do skoro již totální blokády. Ale spíše než aby se vzdali se rostoucí počet Palestinců obrací k Hamasu a odmítá politiku spolupráce s jejich utlačovateli.


Utrpení Gazy demonstruje také fakt, že „dvojstátní řešení“ je jak nespravedlivé, tak nefungující. Nespravedlivé, protože ospravedlňuje etnické čistky, které učinily z Gazy gigantický uprchlický tábor a odsuzuje budoucí generace jejich obyvatel k pokračující chudobě, závislosti a izolaci. Nefungující, protože útoky na Hamas objasňují, že ani Izrael ani jeho podpůrci v USA nedovolí Palestinskému státu existenci, pokud jeho vůdci nebudou souhlasit v předstihu s kapitulací jejich požadavkům.
Účast Hamasu v palestinských volbách v roce 2006 ukázala, že islamistické hnutí vzalo vážně vytvoření palestinského státu bok po boku Izraele, ačkoli argumentovalo, že to je pouze krok k budoucímu osvobození celé Palestiny. Vítězství Hamasu ve volbách ukázalo, že s tímto postojem souhlasí většina Palestinců. Hamas navíc nabídl dlouhodobé příměří, podmíněné ústupem Izraele na hranice z roku 1967. Nicméně odpověď Izraele byla blokáda a poté útok na Gazu, zabrání více půdy na Zapadním břehu a pokusy o zničení Hamasu. Navíc Izrael nejednal sám, jednal s plnou podporou USA a jeho klientským státem, Egyptem, který chrání jižní hranici Gazy.
Nicméně, pokud je v zoufalé situaci Palestiny naděje, je to proto že Gaza také působí jako most mezi palestinským odporem a zápasem proti arabským režimům. Toto spojení se stalo zřejmým v lednu 2008, když desítky tisíc Palestinců pronikly skrze pohraniční stráže dostali se do severní části Sinajského poloostrova. Když se v ulicích Káhiry stupňovaly protesty, egyptský prezident Hosni Mubarak odvolal obležení a pozval Hamas k jednání, čímž prolomil bojkot islamistických organizací, který byl uvalen Izraelem a USA.
Tyto rozhovory uhladily cestu pro šest měsíců dlouhé příměří mezi Hamasem a Izraelem, odsouhlasené v červenci 2008. Jak poznamenal politický analytik Mouin Rabbani, toto příměří bylo „ne méně politickým úderem než příměří z roku 1981, sjednané USA a OSN, s předchozím palestinským arciďáblem, Organizací pro osvobození Palestiny. Opět se jednalo o dojednávání smluv s nepřítelem, který byl před tím delegimitizován.“
Zásadním faktorem tomto průlomu byly porážky, jež byly uštědřeny Izraeli v Libanonu v roce 2006, pokračující odmítnutí Hamasu vzdát se a strach Mubarakova režimu, že události na hranicích s Gazou započnou řetězovou reakci explozivních protestů uvnitř Egypta.

Masové hnutí v Egyptě

Strachy Mubaraka jsou zakořeněny v masovém hnutí o změnu zdola v minulém desetiletí. Od roku 2000 přinesly rozličné proudy hnutí statisíce lidí do ulic. Vlna demonstrací začala protesty středoškoláků a vysokoškoláků v solidaritě s palestinskou Intifádou v letech 2000 a 2002, následována ohromnými protiválečnými pochody proti invazi do Iráku v roce 2003. V prosinci 2004 jsme mohli zažít zrození Kifayi, prvního lidového hnutí po třech generacích, které překročilo „červenou linii“ přímé výzvy legitimity prezidentství. Kifaya ukula spojení mezi demokratickými aktivisty, opozičními skupinami, studenty a dokonce reformistickými soudci, aby mobilizovala protesty proti diktatuře a represi napříč Egyptem v roce 2005.
Ještě důležitější byl vzestup nového dělnického hnutí, jehož roznětkou byly masové stávky v textilním průmyslu, začínající v prosinci 2006. Dělnickými protesty, stávkami a okupacemi továren byl otřesen každý sektor egyptské ekonomiky. Textilní dělníci, železniční dělníci, učitelé a státní zaměstnanci jsou mezi těmi, kdo získali zvýšení mezd, zlepšené podmínky a donutili k vyhození zkorumpované manažery. Dělnické hnutí je poháněno ekonomickým motorem: vzrůstající cena žití je hlavní silou, tlačící dělníky do akce. Nicméně v nejpokročilejších sekcích hnutí se rychle vyvíjí širší politické vědomí.
Dělníci mohou vidět spojení mezi režimem, jež nutí jejich děti hladovět a posílá na ně robocopy, kteří je mlátí v ulicích, a útlakem Palestinců. Bylo to tedy v těchto sekcích dělnického hnutí, jež došly nejdále v ekonomickém boji, jako textilní dělníci a výběrčí daní v Mahalle, kde našla největší ozvěnu výzva po solidaritě s Palestinci. Jeden ze stávkujících výběrčích daní, který vedl v prosinci 2007 rozhovor s filmovou tvůrkyní Norou Younis, to vyjádřil takto: „Jdeme do pekla, ale naše země podporuje Izrael a USA“. Egyptští dělníci si dlouho tyto věci špitali v soukromí, ohlížeje se přes rameno ve strachu z Mubarakovy tajné policie. Když to vyřčeno veřejně, během stávky 55.000 výběrčích daní, v průběhu desetidenní okupace ulice Káhiry nedaleko sídla vlády, reprezentují tyto slova potenciál, který nebyl viděný v Egyptě od čtyřicátých let: sloučení antiimperialistického protestního hnutí se sociální mocí egyptské pracující třídy.
Události v roce 2008 naznačují, jak se toto hnutí může vyvinout do síly, schopné otřást egyptským režimem do základů, a rozbít tedy slabý kroužek v řetěze, který poutá Palestince. V dubnu 2008 explodovalo město Mahalla al-Kubra v povstání poté co tajné služby potlačily stávku v továrně Misr. Desítky tisíc lidí zápasilo s robokopy a přerušilo vlakové spoje, aby zabránily příjezdu posil. Ačkoli byly protesty potlačeny, obchody byly zavřeny a dělníci zůstali na znamení solidarity s požadavkem textilních dělníků na zvýšení národní minimální mzdy.
Hnutí těchto rozměrů konfrontuje egyptský režim s obtížnými otázkami. Může poslat robocopy do Gazy, aby Palestinci zůstali obležení, ve stejný čas, co bude potlačovat dělnické stávky a pouliční demonstrace? Jak by měl odpovědět, jestliže dělníci začnou volat po otevření hranice s Gazou, nebo posílání zbraní Hamasu a budou svou rétoriku doprovázet akcí, která zavře Suezský kanál, textilky v Mahalle, železnice a systém na vybírání daní? Pokud by znali více z egyptské historie, poznali by Mubarakovi poradci, že to je více než fantazie. V ranných padesátých letech během posledních dnů egyptské monarchie zažil Egypt zápasy za cenu žití spojené s masovým antiimperialistickým hnutím proti britské vojenské okupaci. Dělníci zastavili suezský kanál a pochodovali na Káhiru, požadujíce chléb, práci a zbraně pro boj za osvobození. Policie opustila režim a připojila se ke guerillovému boji proti Britům, zatímco vojenští důstojníci upekli puč, který v červenci 1952 svrhl monarchii.
Předpovídat, že taková budoucnost je nevyhnutelná by byly prázdné řeči. Ale je jistě možná. V Egyptě by to znamenalo vědomou intervenci aktivistů, odhodlaných vytvořit spojení mezi zápasem proti režimu a bojem za palestinské osvobození. Socialisté v Egyptě jsou na nejlepším místě, kde mohou být, aby taková spojení vytvářeli, a mohou nalézt miliónové publikum lidí, kteří byli inspirováni vlnou stávek a jsou naštvaní tím, co se děje v Gaze. Muslimské bratrstvo je hlavním opozičním hnutím v Egyptě a má historické propojení s Hamasem. Ačkoliv vedení bratrstva se často zdráhalo, aby zvrátilo rétoriku do podpory Palestinců v masových protestech v Egyptě, je pod vzrůstajícím tlakem své vlastní základny, aby tak činilo.
Na palestinské straně to znamená opuštění myšlenky, že Palestinci mohou dosáhnout osvobození sami. Groteskní spektákl čtvrté největší světové vojenské velmoci, která háže granáty z bílého fosforu na školy OSN přecpané uprchlíky pouze ukazuje, jak je vojenské soupeření nerovné. Ale znamená to také opuštění principu „nezasahování“ v interních záležitostech arabských režimů.
Jinými slovy, co je třeba, je apel přes hlavy zkorumpovaných arabských vůdců pro intifádu bez hranic, nejenom v Egyptě, ale v celém arabském světě.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •